Říční znamení, Mercedes Thompson 6
 |
Mercy Thompsonová vždy věděla, že je jiná, a nejen proto, že dokázala přinutit motor Volkswagenu poslouchat na slovo. Mercy je kožoměnec, což zdědila po dávno zesnulém otci. Ještě nikdy se nesetkala s nikým, kdo by byl jako ona. Tedy až doposud. V hlubinách řeky Columbia se k životu probudilo zlo – a někdo z lidu jejího otce by o něm mohl něco vědět. A pokud mají Mercy a její druh, alfa vlkodlak Adam, přežít, budou potřebovat pomoc…
V ostré záři pouličního osvětlení jsem viděla, že trávník před Stefanovým domem vyschl v letním žáru dožluta. Byl posekaný, ale tomu, kdo ho sekal, šlo prostě jen o jeho zkrácení, ne o to, aby působil hezky. Podle kupek suché trávy na zadním dvorku bylo možné, že přerostl natolik, až jeho posekání nakázalo město. Zbylá tráva byla tak suchá, že ji nebude třeba vůbec sekat, pokud ji někdo nezačne zalévat.
Zajela jsem s rabbitem k obrubníku a zaparkovala. Když jsem Stefanův dům viděla naposledy, dokonale zapadal do nóbl sousedství. Nezájem se zatím dotkl jen trávníku, ne vnějšku domu, ale já si dělala starosti o lidi uvnitř.
Stefan byl houževnatý, chytrý a… prostě Stefan – dokázal se znakovou řečí bavit s hluchými chlapci o Pokémonech, vypořádat se s odpornými zlořády, i když při tom byl uvězněný v kleci, a nakonec odjet ve VW mikrobusu, aby se následující den znovu postavil darebákům. Byl jako Superman, jen měl dlouhé špičáky a poněkud narušenou morálku.
Vystoupila jsem z auta a vydala se po chodníku k verandě. Na příjezdové cestě na mě přes zaprášená okna Stefanova obvykle čisťounkého mikrobusu dychtivě zíral plyšový Scooby-Doo. Stefanovi jsem ho darovala já, protože dokonale sedl k vozu, který vypadal jako z kresleného seriálu.
Přečtěte si i EXKLUZIVNÍ UKÁZKU Z ŘÍČNÍHO ZNAMENÍ
Stefan se mi neozval už měsíce, vlastně od Vánoc. Sama jsem se mezitím zapletla do spousty věcí, mimo jiné mě na den unesli (pro mě to byl den, pro ostatní měsíc, takový už byl talent vílích královen). Včera v noci jsem mu čtyřikrát volala, abych ho pozvala na naši tradiční noc špatných filmů. Chyběla nám jedna osoba do počtu, protože Adam – můj druh, snoubenec a alfa Smečky columbijského poříčí – odjel na služební cestu.
Adam vlastnil bezpečnostní firmu, která donedávna přijímala hlavně vládní zakázky. Ale od chvíle, kdy vlkodlaci – a Adam – vystoupili na veřejnost, začal jeho obchod vzkvétat i v jiných oblastech. Lidé byli očividně přesvědčení, že vlkodlaci se v bezpečnosti dobře vyznají. Dělal, co mohl, aby našel někoho, kdo by za něj cestoval, ale prozatím správnou osobu nenašel.
Když teď Adam odjel, mohla jsem se víc věnovat ostatním lidem ve svém životě. Rozhodla jsem se, že Stefan už měl dost času na to vylízat si rány, ale vypadalo to, že jsem přišla s několikaměsíčním zpožděním.
Zaklepala jsem na dveře, a když nikdo neodpověděl, zaklepala jsem znovu, rázněji a pěkně rytmicky. Nakonec jsem se uchýlila k bušení. Teprve pak se konečně ozvalo cvaknutí zámku a dveře se otevřely.
Redakce Fantasye doporučuje podobné série:
- Kim Harrison (série Rachel Morgan) – Mrtvá čarodějka přichází (ukázka, recenze), Hodný, zlý a nemrtvý (ukázka, recenze), Nikdy nezemřít (ukázka, recenze)
- Ilona Andrews (série Kate Daniels) – Magie mrtvých (ukázka z knihy, recenze), Magie spaluje (ukázka z knihy, recenze)
- Rob Thurman (série Kal a Niko Leandrosovi) – V temnotě (recenze), Měsíční svit (ukázka, recenze), Běsnění (ukázka, recenze), Přání smrti (ukázka, recenze), Mršina (ukázka 1, ukázka 2, recenze), Blackout (ukázka 1, ukázka 2)
Chvíli trvalo, než jsem Rachel poznala. Když jsem ji viděla posledně, byla zosobněním rozčarované gotičky nebo holky na útěku. Teď vypadala jako závislák. Zhubla o dobrých patnáct kilo, které si nemohla dovolit ztratit. Vlasy jí visely na ramena ve zplihlých, mastných, rozcuchaných pramenech. Na tvářích měla rozmazané, vybledlé šmouhy rozteklé řasenky, takže připomínala kompars z filmu Noc oživlých mrtvol. Krk měla zhmožděný a hrbila se, jako by ji bolely kosti. Snažila jsem se nedat najevo, že jsem si všimla chybějících posledních dvou prstů na pravé ruce. Ta se jí zahojila, ale jizvy byly pořád ošklivě rudé.
Marsilie, paní upírů v Tri-Cities, využila Stefana, svého věrného rytíře, k tomu, aby odhalila zrádce uvnitř klanu, a součástí její taktiky bylo, že mu sebrala stádo – lidi, které si držel a pil jejich krev – a zlomila krevní pouta, jež ho k nim vázala, aby ho přesvědčila, že jsou mrtví. Asi si myslela, že je bylo nutné i mučit, ale nevěřím, že by kterýkoli upír – tedy až na Stefana – řekl pravdu. Marsilie byla přesvědčená, že Stefanovi nebude vadit, jak jej a jeho stádo využila, až zjistí, že to udělala, aby ochránila samu sebe. Koneckonců byl její věrný voják. Přepočítala se v tom, jak těžce Stefana její zrada zasáhla. A vypadalo to, že se pořád nezotavil.
„Raději odsud zmiz, Mercy,“ řekla mi Rachel mdle. „Není to bezpečné.“
Zachytila jsem dveře, než je mohla zavřít. „Je Stefan doma?“
Kupte si Říční znamení už dnes!
Trhaně se nadechla. „Nepomůže. Nepomáhá.“
Aspoň to vypadalo, že mě nevaruje před Stefanem. Když jsem jí zabránila zavřít dveře, otočila hlavu a já uviděla, že ji někdo pokousal na krku. Rány jí způsobily lidské zuby, ne upíří špičáky, ale strupy jí brutálně ostře vystupovaly na šlaše mezi klíční kostí a čelistí.
Ramenem jsem strčila do dveří, vešla dovnitř a natáhla ruku, abych se strupů dotkla. Rachel ucukla a ustoupila jak ode dveří, tak ode mě.
„Kdo ti to udělal?“ zeptala jsem se. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by Stefan dovolil, aby jí někdo znovu ublížil. „Jeden z Marsiliiných upírů?“
Zavrtěla hlavou. „Ford.“
Na okamžik jsem netušila, o kom mluví. Pak jsem si vzpomněla na velkého muže, který mě odvezl domů, když jsem byla u Stefana naposledy. Byl už napůl upír a šílel z toho – a to už předtím, než do něj Marsilie zaryla drápy. Byl to odporný, děsivý chlap – a tušila jsem, že naháněl strach už předtím, než se o upírech vůbec dozvěděl.
„Kde je Stefan?“
Patricia Briggsová na Fantasyi:
- Měsíční píseň – ukázka, recenze
- Krevní pouto – ukázka, recenze
- Železný polibek – ukázka, recenze
- Zkřížené hnáty – ukázka, recenze
- Stříbrná relikvie – ukázka, recenze (Renata Heitelová), recenze (Alžběta Lexová)
- Říční znamení
Jen stěží se vyrovnávám s dramaty, která končí zraněním. Bylo Stefanovou povinností starat se o své lidi, a to bez ohledu na to, že pro většinu upírů představovalo stádo jen pohodlný zákusek a lidé v něm umírali pomalou, ohavnou smrtí i celých šest měsíců.
Stefan takový nebýval. Věděla jsem, že Naomi, žena, která se mu starala o domácnost, s ním žila víc než třicet let. Stefan byl opatrný. Chtěl dokázat, že upíři nemusí zabíjet, aby přežili. Ale podle toho, jak Rachel vypadala, se už o to dvakrát nesnažil.
„Nemůžeš dál,“ řekla. „Musíš odejít. Nemáme ho rušit a Ford…“
Podlaha ve vstupní hale byla špinavá a já cítila pot, plíseň a kyselý pach starého strachu. Čich jsem měla skoro stejně citlivý jako kojot a dům mi páchl jako skládka. Lidem by asi smrděl stejně.
„Tak já ho tedy rušit budu,“ řekla jsem ponuře. Někdo očividně musel. „Kde je?“
Když jsem pochopila, že mi nemůže nebo nechce odpovědět, zamířila jsem hlouběji do domu, zařvala jeho jméno a zaklonila hlavu, aby se můj hlas donesl až do patra. „Stefane! Pohni zadkem a pojď dolů. Musím si s tebou něco vyříkat. Stefane! Už ses litoval dost. Buďto Marsilii zabij – a s tím ti pomůžu – nebo se přes to přenes.“
Rachel mě plácala po rameni a tahala mě za oblečení, jak se mě snažila vystrnadit z domu. „Nemůže ven,“ řekla naléhavě a úzkostně. „Stefan ho nutí zůstávat uvnitř. Mercy, musíš zmizet.“
Jsem houževnatá a silná a ona se třásla únavou a patrně i nedostatkem železa. Bez problémů jsem zůstala, kde jsem byla.
„Stefane,“ zařvala jsem znovu.
A pak se najednou seběhlo tolik věcí, že jsem si je musela později rozebrat, abych si ujasnila, v jakém sledu k nim došlo.
Rachel se ostře nadechla a strnula, přestala do mě strkat a místo toho se na mě pověsila. Vzápětí jsem ale vyklouzla z jejího sevření, protože mě někdo zezadu popadl a hodil na pianino u stěny mezi vstupní halou a obývákem. Způsobilo to takový rámus, až mi třeskutá rána mého pádu splynula s bolestí, která mi vystřelila ze zad, jakmile jsem na pianinu přistála. Díky donekonečna opakovaným lekcím karate jsem neztuhla a skulila se na zem. Nebylo to nijak zábavné. Obličejem jsem padla na dlažbu. Někdo sebou ochable praštil vedle mě a já zjistila, že hledím do tváře Fordovi, velkému, děsivému chlapíkovi, který se z nějakého nevysvětlitelného důvodu vrhl na zem ke mně a z koutku úst mu při tom crčela krev.
- překlad: Kateřina Niklová
