Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Hodný, zlý a nemrtvý ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Hodný, zlý a nemrtvý, Rachel Morganová 2

hodnyzly-big

Nadhodila jsem si popruh kanystru s vodou výš na rameni a natáhla trysku k zavěšenému květináči. Do místnosti pronikal sluneční svit a hřál mě přes modrou kombinézu. Za okny s úzkými tabulkami ležel malý dvorek obklopený VIP kancelářemi. Zamžourala jsem do slunce, stiskla rukojeť hadice a z trysky začal syčet tenký proud vody.
Ozvalo se cvakání klávesnice a já se přesunula k další rostlině. Z kanceláře za recepcí se nesl zvuk telefonních hovorů doprovázený hlubokým smíchem připomínajícím štěkot psa. Dlaci. Čím vyšší postavení ve smečce zastávají, tím víc se podobají lidem, všichni se ale dají poznat podle smíchu. Přes řadu zavěšených květináčů jsem se zadívala na akvárium za pultem recepce. Jo. Krémově zbarvené ploutve. Černé skvrny na pravém boku. Je to ona. Pan Ray choval kapry koi a předváděl je na každoroční cincinnatské chovatelské výstavě. Loňského vítěze vždy vystavoval v kanceláři, teď tu ale plavaly ryby dvě a maskot Vlkodlaků zmizel. Pan Ray byl fandou Doupěte, rivala cincinnatského inderlandského baseballového týmu. Dvě a dvě dávaly dohromady ukradenou rybu.
„Takže,“ řekla vesele žena za stolem, když vstala a vložila stoh papírů do zásobníku tiskárny.
„Mark má dovolenou? Že se nezmínil.“ Kývla jsem, odvlekla zavlažovací výbavu o metr dál a na sekretářku oblečenou v nažehleném kostýmku krémově bílé barvy jsem přitom ani nepohlédla. Mark si vzal krátkou dovolenou na opuštěném schodišti budovy, kde předtím pracoval. Omráčila jsem ho uspávacím lektvarem s krátkodobou působností.
„Ano, madam,“ dodala jsem hlasitě a schválně si trochu šlapala na jazyk.
„Ale řekl mi, které kytky zalít.“ Schovala jsem rudě nalakované nehty do dlaně, než je mohla zahlédnout. Neseděly k obrázku zahradnice, za kterou jsem se vydávala. Mělo mě to napadnout dřív. „Všechny tady v patře, pak ty v arboretu na střeše.“ Žena odhalila v úsměvu až příliš velké zuby. Byla dlak a podle vzhledu zastávala v kanceláři docela vysoké postavení. Ray by si nevzal za sekretářku psa, když si mohl dovolit platit fenu. Cítila jsem z ní lehký pižmový pach, nebyl ale nepříjemný. „Řekl vám Mark o nákladním výtahu vzadu v budově?“ zeptala se nápomocně. „Je snadnější jet výtahem než táhnout vozík nahoru po schodech.“
„Ne, madam,“ řekla jsem a narazila si ošklivou kšiltovku s logem firmy pevněji na hlavu.
„Myslím, že se mi snaží práci ztížit, abych se nepokusila převzít jeho rajón.“ S bušícím srdcem jsem postrčila Markův vozík s nůžkami, hnojivem a zavlažovacím systémem dál. Věděla jsem nejen kde najít výtah, ale i šest nouzových východů, požární poplach a zásobu koblih.
„Chlapi,“ řekla, obrátila oči v sloup a znovu se posadila ke stolu. „Copak nechápou, že kdybychom chtěly ovládnout svět, prostě bychom to udělaly?“
Neutrálně jsem kývla a nalila trošku vody do dalšího květináče. Byla jsem přesvědčená, že už mu vládneme.
Přes hrkání tiskárny a šumění tichého hovoru jsem zaslechla napjaté bzučení. Byl to můj parťák Jenks. Vylétl z šéfovy kanceláře a namířil si to rovnou ke mně. Očividně měl špatnou náladu. Křídla podobná křídlům vážky mu zrudla rozčilením a sypal se z něj skřítkovský prášek, který vytvářel krátkodobé sluneční paprsky.
„Kytky vevnitř jsou hotové,“ oznámil nahlas, když přistál na okraji květináče přede mnou. Založil si ruce v bok, takže v malinké modré kombinéze připomínal Petra Pana, který se stal popelářem. Jeho manželka mu dokonce ušila i kšiltovku. „Potřebují jenom zalít. Chceš tady venku s něčím pomoct, nebo se můžu vrátit do auta a dát si šlofíka?“ dodal sžíravě.
Shodila jsem si z ramene kanystr s vodou, postavila ho na zem a odšroubovala víčko. „Hodila by se mi hnojící tableta,“ nadhodila jsem a přemýšlela, co mu vadí. S bručením odlétl k vozíku, začal se v něm přehrabovat a rozhazovat kolem zelená vazadla, kolíky a použité pH testry.
„Jednu mám,“ řekl a přilétl zpět s bílou tabletou velkou jako jeho hlava. Hodil ji do kanystru a voda zašuměla. Jejím úkolem však nebylo hnojit, nýbrž okysličit vodu a podpořit v ní tvorbu slizu. K čemu by mi bylo ukrást rybu, kdyby při tom lekla?
„Ach bože, Rachel,“ zašeptal Jenks, když mi přistál na rameni. „Je to polyester. Já mám na sobě polyester!“ Uvolnila jsem se, když jsem pochopila, proč má špatnou náladu. „Budeš v pořádku.“
„Mám vyrážku!“ řekl a zuřivě se drbal pod límcem. „Nemůžu nosit polyester. Skřítci jsou na něj alergičtí. Podívej. Vidíš?“ Naklonil hlavu na stranu a shodil si vlasy z krku, byl ale příliš blízko, než abych na něj dokázala zaostřit. „Působí mi ekzém. A smrdí. Cítím z něho ropu. Mám na sobě mrtvého dinosaura. Nemůžu nosit mrtvé zvíře. Je to barbarské, Rache,“ kňoural.
„Jenksi?“ Zavřela jsem kanystr, pověsila si ho na rameno a shodila z něj přitom Jenkse. „Já mám na sobě to samé. Vydrž to.“
„Ale ono to smrdí!“
Zůstal viset přede mnou a já zamžourala. „Prostříhej něco,“ procedila jsem skrz zuby.
Ukázal mi prostředník a pozpátku odlétl. Prosím. Poplácala jsem zadní kapsu hnusné modré kombinézy a vytáhla z ní nůžky. Zatímco paní profesionálka psala dopis, trhnutím jsem rozložila stoličku a pustila se do stříhání kytky visící vedle jejího stolu. Jenks taky přiložil ruku k dílu a já po chvíli vydechla: „Vše připraveno?“
Kývl a pohled přitom upíral na otevřené dveře kanceláře pana Raye. „Až si příště zkontroluje email, spustí se internetový bezpečnostní systém. Pokud ví, co dělat, spraví to za pět minut, pokud ne, za čtyři hodiny.“
„Potřebuju jen pět minut,“ řekla jsem a začala se potit na slunci, které svítilo dovnitř oknem. Páchlo to tu jako v zahradě, kde na studených dlaždicích odpočívá udýchaný mokrý pes.
Tep se mi zrychlil a já se přesunula k další kytce. Visela za stolem a žena ztuhla. Vnikla jsem do jejího teritoria, ale musela si to nechat líbit. Byla jsem přece jen zahradnice. Doufala jsem, že mé sílící napětí připíše na vrub své blízkosti, a pokračovala jsem v práci. Ruku jsem položila na kanystr s vodou. Stačí jediný pohyb a bude na zemi.
„Vanesso!“ ozvalo se podrážděně ze zadní kanceláře.
„A jdeme na to,“ řekl Jenks, vzlétl k bezpečnostním kamerám u stropu.
Otočila jsem se a uviděla, že se ze dveří kanceláře vyklání rozčilený muž, podle drobné, štíhlé postavy dlak. „Už zase,“ řekl. V obličeji byl rudý a silnýma rukama se držel veřejí. „Nenávidím tyhle věci. Co je špatného na papíru? Mám rád papír.“
Na tváři sekretářky se usadil profesionální úsměv. „Pane Rayi, zase jste ječel, že? Říkala jsem vám, že počítače jsou jako ženy. Když na ně křičíte nebo chcete, aby dělaly příliš mnoho věcí najednou, prostě se vypnou a vy si ani nepřičichnete.“
Zavrčel, zmizel v kanceláři a buď si její hrozbu neuvědomoval, nebo ji ignoroval. Srdce mi poskočilo a přesunula jsem stoličku k akváriu.
Vanessa si povzdychla. „Bože,“ zamumlala, když vstávala. „Ten chlap by si uměl jazykem rozdrtit koule.“ Popuzeně na mě pohlédla a za cvakání podpatků zamířila do zadní kanceláře. „Ničeho se nedotýkejte,“ zavolala. „Už jdu.“
Rychle jsem se nadechla. „Kamery?“ zašeptala jsem.
Jenks slétl dolů. „Desetiminutová smyčka. Vzduch je čistý.“
Odlétl k hlavním dveřím, přistál na vlysu nad překladem a pověsil se na něj, aby viděl do chodby. Křídly mával tak rychle, že z nich zůstala jen šmouha, a zvedl nahoru malinkaté palce.
Kůže se mi napjala očekáváním. Sejmula jsem z akvária víko a z vnitřní kapsy kombinézy vytáhla zelenou síťku na ryby. Postavila jsem se na stoličku, vykasala si rukáv až k lokti a vrazila síťku do vody. Obě ryby okamžitě ucukly dozadu.
„Rachel!“ zasyčel mi Jenks do ucha. „Je dobrá. Už to skoro má.“
„Sleduj dveře, Jenksi,“ řekla jsem a kousla se do rtu. Jak dlouho může trvat ulovit jednu rybu? Převrátila jsem kámen, abych se dostala k rybám, které se za ním schovaly. Utekly dopředu.
Tiše se rozdrnčel telefon. „Jenksi, vezmeš to?“ řekla jsem klidně, naklonila síťku a uvěznila ryby v rohu. „A mám vás…“ Jenks odbzučel ke stolu a nohama přistál na svítícím tlačítku. „Kancelář pana Raye. Vydržte, prosím,“ řekl tenkým hlasem.
„Do háje,“ zaklela jsem, když sebou ryby mrskly a proklouzly kolem sítě. „No tak, snažím se tě vrátit zpátky domů, ty slizká potvoro,“ vábila jsem ji skrz zaťaté zuby. „Skoro… skoro…“ Chytila jsem ji mezi síťku a sklo. Kdybych ji jen dokázala…
„Hej!“ ozval se z chodby hluboký hlas.
Zalil mě adrenalin a zprudka jsem zvedl hlavu. V chodbě ke kancelářím stál malý muž s pečlivě zastřiženým plnovousem a se složkou v ruce. „Co to děláte?“ zeptal se důrazně.
Pohlédla jsem na akvárium a na svoji ruku ve vodě. Síťka byla prázdná. Ryby vyklouzly. „Hm, spadly mi dovnitř nůžky?“ řekla jsem.
Z kanceláře po mém druhém boku se ozvalo cvakání podpatků a Vanessa zalapala po dechu. „Pane Rayi!“ Zatraceně. Takže jednoduše to nepůjde. „Plán B, Jenksi,“ řekla jsem, chytila jsem okraj akvária a se zamručením vší silou trhla. Vanessa zaječela, protože akvárium se převrhlo a na stůl se vylilo skoro sto litrů odporné rybí vody. Všichni byli tak šokovaní, že se nikdo ani nepohnul, a já zatím pátrala na podlaze. „Mám tě!“ vykřikla jsem a skočila po správné rybě.
„Jde po rybě!“ zvolal malý muž v chodbě, když dovnitř vešli další lidé. „Chyťte ji!“
„Běž!“ zavřískl Jenks. „Já je zdržím.“
Zadýchaně jsem se v podřepu pachtila za rybou a snažila se ji chytit, aniž bych jí ublížila. Mrskala sebou a svíjela se, a když se mi ji konečně podařilo sevřít, zprudka jsem vydechla. Vzhlédla jsem, vhodila ji do kanystru a zašroubovala víčko. Jenks poletoval od jednoho dlaka k druhému jako pekelná světluška a házel po nich naostřenými tužkami. Deseticentimetrový skřítek dokázal zadržet tři dlaky. Nepřekvapilo mě to. Pan Ray se spokojil s tím, že se jen přiblížil, dokud nezjistil, že mám jednu z ryb. „Co to, k čertu, děláte s mými rybami?“ obořil se na mě a obličej mu zrudl vzteky.
„Odcházím,“ řekla jsem. Vrhl se na mě s napřaženýma rukama. Za jednu jsem ho drapla, trhla dopředu a nakopla ho. Klopýtl dozadu a chytil se za břicho.
„Přestaň si hrát se psy!“ křikla jsem na Jenkse a zapátrala po cestě ven. „Musíme jít.“
Zvedla jsem Vanessin monitor a prohodila ho oknem. Už dlouho jsem toužila udělat stejnou věc s tím Ivyiným. Okno se s uspokojivým řinčením vysypalo a monitor vypadal na trávě dost divně. Do místnosti vtrhli další rozzuření dlaci a šířili okolo sebe pižmový pach. Sebrala jsem kanystr a proskočila oknem. „Za ní!“ zařval někdo.
Dopadla jsem rameny na posekaný trávník a překulila se na nohy.
„Nahoru!“ řekl mi Jenks do ucha. „Támhle.“
Prosvištěl uzavřeným dvorkem. Vyrazila jsem za ním a kanystr si hodila na záda. Uvolnila jsem si tak ruce a mohla vyšplhat po mřížoví. Do kůže se mi zarývaly trny, ale já je ignorovala.
Když jsem vylezla až úplně nahoru, sotva jsem lapala po dechu. Praskání větví mi prozradilo, že po mně jdou. Vyhoupla jsem se na plochou střechu a dala se do běhu po lepence a štěrku. Tady nahoře foukal horký vítr a přede mnou se rozkládalo Cincinnati.
„Skoč!“ křikl Jenks, když jsem dorazila k okraji.
Důvěřovala jsem mu. Aniž bych zpomalila, zamávala jsem pažemi a skočila.
Žilami se mi rozlil adrenalin a žaludek mi poklesl. Pode mnou bylo parkoviště! Nechal mě skočit ze střechy dolů na parkoviště!
„Nemám křídla, Jenksi!“ vřískla jsem. Zaťala jsem zuby a pokrčila kolena. Dopadla jsem na asfalt a ucítila ostrou bolest. Přepadla jsem dopředu a odřela si dlaně. Kanystr mi poskočil na zádech, utrhl se a spadl na zem. Překulila jsem se a vstřebala náraz.
Kovový kanystr se odkutálel stranou. Lapala jsem po dechu bolestí, když jsem za ním potácivě vyrazila, dotkla se ho prsty, ale zmizel mi pod autem. Zaklela jsem, lehla si na zem a natáhla se pro něj.
„Tam je!“ ozvalo se.
Něco plesklo o auto nade mnou, a znovu. V dláždění vedle mé paže se najednou objevila díra a mě zasypaly ostré úlomky kamene. Střílejí po mně? S bručením jsem se vyplazila zpod auta i s kanystrem. Schoulila jsem se nad ním a dala se na ústup. „Hej!“ křikla jsem a odhodila si vlasy z očí. „Co to, k čertu, děláte? Je to jenom ryba! A ještě k tomu není vaše!“
Trojice dlaků na střeše na mě zírala. Jeden přiložil k oku zbraň. Dala jsem se na útěk. To mi za pět set dolarů nestálo. Za pět tisíc možná. Běžela jsem za Jenksem a v duchu si přísahala, že příště si napřed zjistím detaily, než klientovi naúčtuju běžnou taxu.
„Tudy!“ zaječel Jenks. Ozvaly se další rány a zasypaly mě další úlomky kamene. Dvorek neměl bránu a ve svalech mi bušil adrenalin, když jsem přeběhla ulici a vnořila se mezi chodce. S tlukoucím srdcem jsem zpomalila a ohlédla se. Pořád jsem viděla siluety na pozadí nebe. Neskočili za mnou. Nemuseli. Na mřížoví jsem nechala krev. Ale nemyslela jsem si, že by se mě pokusili vystopovat. Nebyla to jejich ryba, patřila Vlkodlakům. A odměna od cincinnatského inderlandského baseballového týmu mi zaplatí nájem.
V plicích mě bodalo, zpomalila jsem a snažila se přizpůsobit krok lidem okolo. Slunce pálilo a já se v polyesterovém pytli potila. Jenks mi kryl záda, proto jsem zapadla do boční uličky, abych se převlékla. Postavila jsem kanystr na zem a hlavu si opřela o chladnou stěnu budovy. Zvládla jsem to. Další měsíc dokážu zaplatit nájem.
Zvedla jsem ruku a strhla si z krku maskovací amulet. Ihned jsem se cítila líp, když iluze ženy s tmavou pletí, hnědými vlasy a velkým nosem zmizela a nahradily ji po ramena dlouhé, kudrnaté rusé vlasy a bledá pleť. Pohlédla jsem dolů na odřené dlaně a opatrně je promnula. Mohla jsem si vzít amulet proti bolesti, ale chtěla jsem mít u sebe co nejméně talismanů pro případ, že by mě chytili. Z „pokusu o krádež“ by se tak stal „pokus o krádež a ublížení na zdraví“. Z prvního bych se dokázala vykroutit, z druhého bych se musela zodpovídat. Bývala jsem agentka, proto znám zákony.
Zatímco okolo ústí uličky procházeli lidé, svlékla jsem si vlhkou kombinézu, nacpala ji do kontejneru a hned mi bylo líp. Sehnula jsem se a srolovala si lem kožených kalhot přes černé boty. Když jsem se opět narovnala, všimla jsem si, že jsem si kalhoty odřela, a zkroutila jsem se, abych zkontrolovala rozsah škod. Ivyin kondicionér na kůži pomůže, ale asfalt a kůže prostě nejsou kamarádi. Radši si však odřu kalhoty než vlastní kůži, proto je koneckonců nosím. I v září bylo ve stínu příjemně. Když jsem si zastrčila do kalhot kožený vršek, hned jsem se cítila mnohem víc sama sebou. Zvedla jsem kanystr, vyšla zpátky na slunce a kšiltovku jsem posadila na hlavu kolemjdoucímu chlapci. Prohlédl si ji, usmál se a stydlivě zamával, zatímco matka se k němu sehnula, aby se zeptala, kde ji vzal. Opět klidná jsem se vydala pryč a boty mi při chůzi klapaly. Načechrala jsem si vlasy a zamířila k náměstí Fountain Square, abych počkala na odvoz. Zapomněla jsem si tam ráno sluneční brýle a při troše štěstí je ještě nikdo neukradl. Bože, jak já miluju svoji nezávislost.
Už tomu byly tři měsíce, co mi povolily nervy nad pitomými úkoly, kterými mě pověřoval šéf v Inderlandské bezpečnostní agentuře. Cítila jsem se zneužitá a hrubě nedoceněná, proto jsem porušila nepsané pravidlo, dala jsem výpověď a otevřela si vlastní agenturu. Tehdy mi to připadalo jako dobrý nápad a fakt, že jsem přežila, i když na moji hlavu vypsali odměnu, protože jsem nedokázala dát úplatek a vyvázat se ze smlouvy, mi otevřel oči. Bez Ivy a Jenkse bych to nezvládla.
Zvláštní bylo, že když jsem si konečně začala dělat jméno, bylo všechno těžší, ne snazší. Pravda, konečně jsem uplatnila své vzdělání a začala si míchat lektvary, které jsem dříve kupovala, a jiné, které jsem si nemohla ani dovolit. Ale skutečným problémem byly peníze. Ne že bych nedokázala najít práci; ale peníze prostě odmítaly zůstat ve sklenici na sušenky dlouho.
Dokázala jsem zajistit, že liškodlakovi podsunul nepřátelský pelech drogu, ale odměnu jsem použila na obnovení čarodějné licence; to dříve platila IBA. Našla jsem černokněžníkovi ztraceného zvířecího důvěrníka a odměna padla na zdravotní pojištění. Nevěděla jsem, že agenti jsou prakticky nepojistitelní; IBA mi prostě dala kartičku a já ji používala. Potom jsem musela zaplatit jistému chlápkovi za to, že zbaví mé uskladněné věci smrtící kletby, nahradila jsem Ivy hedvábný župan, který jsem zničila, a koupila si nové oblečení, protože jsem si musela udržet pověst.
Ale nejvíce peněz jsem vyplýtvala za taxíky. Většina cincinnatských řidičů autobusů mě dobře znala a odmítala mě brát, proto mě musela vozit Ivy. Nebylo to fér. Uběhl už skoro rok od nešťastné nehody, při níž jsem ve snaze zatknout dlaka připravila o vlasy autobus plný lidí. Už mě unavovalo být neustále na mizině, ale díky penězům za nalezení maskota Vlkodlaků budu zase měsíc v plusu. A dlaci po mně nepůjdou. Nebyla to jejich ryba. Kdyby si na mě chtěli stěžovat u IBA, museli by vysvětlit, odkud rybu mají.
„Hej, Rache,“ řekl Jenks, když se objevil bůhvíodkud. „Záda máš čistá. A jaký je plán B?“
Zvedla jsem obočí a úkosem na něj pohlédla. Letěl vedle mě a dokonale se přizpůsoboval mé rychlosti. „Sebrat rybu a zdrhat.“ Jenks se zasmál a přistál mi na rameni. Svlékl si malinkou uniformu a opět měl na sobě dlouhou tuniku a kalhoty ze zeleného hedvábí. Červený šátek na hlavě říkal všem vílám a skřítkům, jejichž teritorii jsme procházeli, že nepytlačí. Křídla se mu třpytila zbytky skřítkovského prášku, který se z něj při vzrušení sypal. Dorazili jsme na náměstí Fountain Square. Rozhlédla jsem se po Ivy, ale nikde jsem ji neviděla. Nedělala jsem si starosti, posadila se na suchou část fontány a zašmátrala prsty pod okrajem nádrže po brýlích. Objeví se. Ta ženská žije a umírá podle rozvrhu.
Zatímco Jenks poletoval sprškou vody, aby se zbavil posledních zbytků „zápachu mrtvého dinosaura“, trhnutím jsem otevřela brýle a nasadila si je. Ostrý svit zářijového slunce pohasl a já přestala vraštit obočí. Natáhla jsem dlouhé nohy před sebe, ledabyle si z krku strhla pachový amulet a hodila ho do fontány. Dlaci stopují podle čichu, a pokud mě budou pronásledovat, ztratí stopu, jakmile nasednu k Ivy do auta a odjedeme.
Doufala jsem, že si nikdo ničeho nevšiml, raději jsem se ale rozhlédla okolo: nervózní, chudokrevně vyhlížející upírský lokaj odváděl ve dne práci za svého milence; dva lidé si šeptali, chichotali se a prohlíželi si jeho ošklivě zjizvený krk; na lavičce nedaleko seděl unavený čaroděj – ne, černokněžník, necítila jsem z něj blahovičník – a jedl muffin; a já. Zhluboka jsem se nadechla a uvolnila se. Čekání na odvoz, to není zrovna vzrušující konec úkolu.
„Přála bych si mít auto,“ řekla jsem Jenksovi a postavila si kanystr s rybou mezi nohy. Deset metrů ode mě se kolona sotva hýbala. Počet aut se zvýšil a já hádala, že už je po druhé a nastalo časové údobí, kdy lidé a inderlanďané každodenně bojují o soužití na omezeném prostoru. Všechno je mnohem snazší, když slunce zapadne a většina lidí se vrátí domů.
„Co bys dělala s autem?“ zeptal se Jenks, posadil se mi na koleno a dlouhými, soustředěnými pohyby si čistil křídla. „Já auto nemám. Nikdy jsem ho neměl. A cestuje se mi fajn. S auty jsou jenom problémy,“ řekl, ale já už dál neposlouchala. „Musíš platit za benzín a opravy, umývat ho a mít ho kam odstavit, prostě jenom žere peníze. Auto je horší než holka.“
„Přesto,“ řekla jsem a zahoupala nohou, abych ho podráždila. „Chtěla bych mít auto.“ Rozhlédla jsem se. „James Bond nikdy nemusel čekat na autobus. Viděla jsem všechny filmy a nikdy nečekal na autobus.“ Zamžourala jsem na Jenkse. „Takhle celá věc ztrácí šmrnc.“
„No jo,“ řekl a upřel pohled za mě. „A bylo by to i bezpečnější. Dlaci na jedenácté hodině.“
Dech se mi zrychlil a celá napjatá jsem se otočila. „Do háje,“ zašeptala jsem a zvedla kanystr. Byla to stejná trojice. Poznala jsem je podle nahrbených ramen a toho, jak větřili. Zaťala jsem čelisti a přesunula se tak, aby fontána byla mezi námi. Kde je Ivy?
„Rache?“ zeptal se Jenks. „Proč tě sledují?“
„Nevím.“ Vzpomněla jsem si na krev, kterou jsem nechala na růžích. Pokud nepřeruším pachovou stopu, budou mě sledovat až domů. Ale proč? S vyprahlými ústy jsem se k nim otočila zády, protože jsem věděla, že je Jenks sleduje. „Vyčenichali mě?“ zeptala jsem se. Se šuměním křídel odlétl. „Ne,“ řekl, když se o vteřinu později vrátil. „Je mezi vámi půlka bloku, ale musíš zmizet.“ Podupávala jsem nohou a zvažovala, jestli stojí za to zůstat, počkat na Ivy a riskovat odhalení. „Zatraceně, jak já bych chtěla mít auto,“ zamumlala jsem. Předklonila jsem se a zapátrala v ulici po modrém vršku autobusu, po taxíku, po čemkoli. Kde je, k čertu, Ivy? S tlukoucím srdcem jsem vstala. S kanystrem v ruce jsem vykročila ulicí s tím, že zapadnu do přilehlé kancelářské budovy a ztratím se v jejím bludišti, zatímco budu čekat na Ivy. Ale do cesty se mi postavil velký černý Ford Crown Victoria.
Zamračila jsem se na řidiče s tmavou pletí, ale vzápětí mi ochably svaly ve tváři, protože spustil okýnko a naklonil se přes sedadlo spolujezdce. „Slečna Morganová?“ zeptal se útočně.
Ohlédla jsem se po dlacích za sebou, pak jsem se zadívala na vůz a na něj. Černý Crown Victoria s mužem v černém obleku za volantem mohl znamenat jen jedno. Patřil k Federální inderlandské kanceláři, lidmi vedenému protějšku Inderlandské bezpečnostní agentury. Co může FIK chtít? „Jo. Kdo jste?“
Tvářil se otráveně. „Slečna Tamwoodová říkala, že vás tady najdu.“
Ivy. Položila jsem ruku na otevřené okýnko. „Je v pořádku?“
Stiskl pevně rty. Hromadila se za ním auta. „Byla, když jsem s ní po telefonu mluvil.“
Jenks se vznášel přede mnou a jeho malinkatá tvář ztuhla. „Vyčenichali tě, Rache.“
Dech mi zasyčel nosem. Otočila jsem se. Pohled mi padl na jednoho z dlaků. Když si všiml, že na něj zírám, štěkl po mně. Zbývající dva se dali do pohybu a blížili se neuspěchaným, elegantním krokem. Těžce jsem polkla. Stane se ze mě žrádlo pro psy. To je ono. Žrádlo. Konec hry. Resetovat a vrátit se na začátek. Otočila jsem se, trhla za kliku u dveří. Skočila jsem dovnitř a zabouchla dveře. „Jeďte!“ křikla jsem a vyhlédla z okna. Na mužově dlouhé tváři se při pohledu do zpětného zrcátka usadil znechucený výraz. „Patří k vám?“
„Ne! Jezdíte s tím krámem, nebo v něm jenom sedíte a hrajete si sám se sebou?“
Vydal tichý, podrážděný zvuk a plynule se rozjel. Otočila jsem se na sedadle a viděla, jak se dlaci zastavili uprostřed ulice. Auta, která za nimi zabrzdila, začala hlasitě troubit. Obrátila jsem se zpátky, sevřela pevně kanystr a zavřela úlevou oči. Za tohle Ivy dostanu. Přísahám, že její milované mapy použiju na záhonech. Měla mě vyzvednout, ne poslat poskoka z FIK.
Tep se mi zklidňoval. Pohlédla jsem na něj. Byl o dobrou hlavu vyšší než já, což samo o sobě něco říkalo, měl hezká ramena, kratičké kudrnaté černé vlasy, hranatou čelist a škrobené chování, které ve mně probouzelo nutkání vlepit mu facku. Byl svalnatý, ale nijak přehnaně, a neměl naprosto žádné břicho. V dokonale střiženém černém obleku, bílé košili a černé kravatě mohl pózovat pro náborový plakát FIK. Vous měl zastřižený podle poslední módy – tak krátce, že skoro žádný neměl – a mě napadlo, že by měl používat míň kolínské. Zadívala jsem se na pouzdro se želízky u jeho opasku a litovala, že už žádná nemám. Ta má patřila IBA a mně strašně chyběla.
Jenks se jako obvykle usadil na zpětném zrcátku, aby mu vítr nepoškubal křídla, a podle pohledu, který na něj nadutý muž upíral, jsem pochopila, že se se skřítky zrovna často nestýká. To má štěstí.
Z rádia se ozvalo hlášení o zloději v obchodním centru a on ho vypnul. „Díky za svezení,“ řekla jsem. „Poslala vás Ivy?“ Odtrhl oči od Jenkse. „Ne. Řekla, že tady budete. Chce s vámi mluvit kapitán Edden. Jde o radního Trenta Kalamacka,“ dodal bez zájmu.
„Kalamack!“ vyjekla jsem a ihned se proklela za to, že jsem nemlčela. Ten bohatý bastard chtěl, abych pro něj pracovala, nebo zemřela. Záleželo to na jeho náladě a na tom, jak si vedly jeho akcie na burze. „Kalamack, co?“ opravila jsem se a neklidně se zavrtěla na koženém sedadle. „Proč vás pro mě Edden poslal? Něčím jste ho naštval?“
Nic neřekl, ale statnýma rukama sevřel volant tak pevně, až mu zbělely nehty. Ticho sílilo. Oranžová přeskočila na červenou, ale my stejně projeli. „Kdo vlastně jste?“ zeptala jsem se nakonec.
Vydal hrdelní, posměšný zvuk. Jsem zvyklá na to, že mi většina lidí nedůvěřuje. Ale tenhle chlápek se mě nebál, a to mě dráždilo. „Detektiv Glenn, madam,“ řekl.
„Madam,“ řekl Jenks se smíchem. „On ti řekl madam.“
Zamračila jsem se na Jenkse. Na detektiva vypadal mladý. FIK musí být zoufalá. „No, děkuji vám, detektive Glade,“ řekla jsem a schválně mu popletla jméno. "Můžete mě vysadit kdekoli. Pojedu autobusem. Za kapitánem zaskočím zítra. Zrovna plním důležitý úkol.“ Jenks se zachechtal a muž zrudl, tmavá pleť ale nach téměř skryla. „Jmenuji se Glenn, madam. A viděl jsem váš důležitý úkol. Mám vás odvézt zpátky k fontáně?“
„Ne,“ řekla jsem a schoulila se na sedadle, protože mi hlavou probleskla vzpomínka na rozzlobené mladé dlaky. „Ale ocenila bych, kdybyste mě hodil do kanceláře. Je v Díře, takže zahněte doleva.“
„Nejsem váš řidič,“ prohlásil ponuře a nešťastně. „Jenom poslíček.“ Vtáhla jsem paži dovnitř, protože tlačítkem zavřel okýnko. Uvnitř se okamžitě rozhostilo dusno. Jenks vzlétl ke stropu, byl v pasti. „Co to, k čertu, děláte?“ zavřískl.
„Jo!“ zvolala jsem, ale byla jsem spíše podrážděná než vyděšená. „O co vám jde?“
„Kapitán Edden vás chce vidět hned, slečno Morganová, ne zítra.“ Zalétl pohledem od ulice ke mně. Zatínal čelisti a mně se nelíbil jeho záštiplný úsměv. „A pokud se mě třeba jen pokusíte očarovat, vytáhnu váš čarodějský zadek z auta, nasadím vám želízka a hodím vás do kufru. Kapitán Edden mě pro vás poslal, ale nespecifikoval, v jakém stavu vás k němu mám dopravit.“
Jenks mi přistál na náušnici a klel jako dlaždič. Znovu a znovu jsem mačkala ovládání okénka, ale Glenn ho zamkl. Zafuněla jsem a opřela se. Mohla bych vrazit Glennovi prst do oka a přinutit ho zastavit, ale proč? Věděla jsem, kam jedeme. A Edden se postará o to, aby mě někdo odvezl domů. Ale zlobilo mě, že jsem narazila na člověka, který je drzejší než já. Kam ten svět spěje? Rozhostilo se mrzuté ticho. Sundala jsem si sluneční brýle, naklonila se blíž a zjistila, že jsme překročili rychlost o skoro pětadvacet kilometrů za hodinu. No jasně.
„Dívej se,“ zašeptal Jenks. Vzlétl z náušnice a já povytáhla obočí. Podzimní slunce se zatřpytilo, jak pokradmu posypal detektiva zářícím práškem. Vsadila bych své nejlepší krajkové kalhotky na to, že to nebyl obvyklý prášek. Použil na Glenna skřítkovské čáry. Zatajila jsem úsměv. Asi za dvacet minut bude Glenna všechno tak svědit, že nedokáže sedět. „Jak to, že se mě nebojíte?“ zeptala jsem se drze, protože jsem se hned cítila mnohem líp.
„Když jsem byl dítě, žila vedle nás rodina čarodějů,“ odpověděl opatrně. „Měli dceru v mém věku. Vyzkoušela na mě všechno, co jen může čarodějnice někomu provést.“ Přes hranatou tvář mu přelétl úsměv a najednou vůbec nevypadal jako agent FIK. „Když se odstěhovala, byl to nejsmutnější den mého života.“ Našpulila jsem rty. „Chudáčku,“ řekla jsem a on se znovu zamračil. Ale nepotěšilo mě to. Edden ho pro mě poslal, protože věděl, že na něj neudělám žádný dojem.
Nenávidím pondělky.

Překlad: Kateřina Niklová

23. září 2010, Kim Harrison

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Rachel Morgan 2 - Hodný, zlý a nemrtvý

Rachel Morgan 2 - Hodný, zlý a nemrtvý
Vložit do pytle na zboží  Koupit 249 Kč 174 Kč

Rachel Morgan 1-4

Rachel Morgan 1-4
Vložit do pytle na zboží  Koupit 1006 Kč 704 Kč