Ilona Andrews: Magie spaluje
Kate Daniels 2
Když Atlantu zalije magie, má Kate jistotu, že velmi brzo bude mít dostatek práce. Živí se totiž likvidací „následků“, které po sobě vlna magie vždy zanechá. A likvidace je naprosto přesný výraz – oživlého démona k smrti neukecáte…
Vlny paranormální energie obvykle zaplavují město a zase ustupují, podobné mořskému příboji. Ale jednou za sedm let nastane čas erupce, kdy se magie utrhne z řetězu. A tentokrát Kate stojí před problémem nevídaných rozměrů. Doslova božských.
I když vše zpočátku vypadalo na obyčejnou krádež. Smečce někdo uloupil cenné mapy a Kate vyrazila po stopě drzého zloděje. Velmi brzo však zjistila, že ukradené mapy jsou pouze prvním tahem v monumentální hře, která může skončit totální zkázou Atlanty a masakrem všech živých…

Kupa beden za dírou se otřásla, jako by se chtěla rozpadnout i s Julií na vršku. Se slabým záchvěvem magie se pod děckem zhmotnila kostra, přišpendlená ke dřevu čtyřmi střelami z kuše.
„Divné,“ řekla Julie.
Opravdu. Za prvé měla kostra příliš mnoho žeber, ale jen pět párů jich bylo spojených s hrudní kostí. Za další na zažloutlých kostech nezbyl ani cár jakékoliv tkáně. Kdybych nevěděla svoje, řekla bych, že byly někde venku rok nebo dva vystavené výkyvům počasí. Naklonila jsem se blíž, abych si prohlédla paže. Mělké kloubní jamky. Nebyla jsem žádný odborník, ale hádala jsem, že tahle bytost mohla údy ohýbat i na opačnou stranu, než je obvyklé. Na druhou stranu bych jí asi vykloubila kyčle jedním kopnutím.
„Zmiňovala se tvá máma o něčem podobném?“
„Ne.“
Šipky držící kostru na bednách měly rudý dřík a letky z černého peří. Jedna procházela levým očním důlkem, další se zabořily do žeber nalevo, kde by člověk měl mít srdce, a jedna skončila bytosti mezi nohama. Vrchol precizní střelby. Jen aby se střelec pojistil, že mu podivný humanoid neuteče, musel ho pro všechny případy střelit do koulí.
Popadla jsem jednu z beden na hromadě, postavila ji před kostru a stoupla si na ni, abych měla lepší výhled. Obratle krční páteře k sobě nedoléhaly jako obvykle, což poskytovalo krku větší ohebnost, ale i křehkost. Žádné přední zuby nebo stoličky. Místo toho jsem na čelistech spatřila tři řady ostrých, dlouhých, kuželovitých zubů, které se dokázaly zahryznout do něčeho mrskajícího se a už nepustit.
Bedna pode mnou povolila s hlasitým prasknutím. Švihla jsem sebou s elegancí pytle brambor, ale cestou k zemi jsem stačila po kostře hmátnout. Prsty mi prošly kostí a sevřely se kolem střely. Dopadla jsem na zadek do kupy dřevěných úlomků. Šipku v ruce a na prstech jemný prášek.
V levém boku kostry zela díra mezi třetím a čtvrtým žebrem. Na moment zůstala nezměněná, ale pak začala růst, rozšiřovat se a ve chvilce se celý kostlivec proměnil v prach. Obrysy ve vzduchu ještě na okamžik zůstaly jako výsměch mé šikovnosti. Pak je rozfoukal průvan.
„Do prdele!“ A moje důkazy se odebraly tím samým směrem. Skvělé, Kate, prostě skvělé.
„To se mělo stát?“ zeptala se Julie.
„Ne,“ zavrčela jsem.
Za mnou se ozval energický, nadšený potlesk. Vyskočila jsem zpátky na nohy. O zeď se opíral jakýsi muž. Měl na sobě kožený kabát, který se chtěl zoufale tvářit jako kožená zbroj. Nad levým ramenem mu trčelo lučiště kuše.
Nazdárek, pane Ostrostřelče.
„Výborný styl!“ odtušil a stále plácal dlaněmi o sebe. „A půvabné přistání.“
„Julie,“ řekla jsem vyrovnaným hlasem, „zůstaň, kde jsi.“
„Není čeho se bát,“ odtušil kušiník. „Holčičce neublížím. Pokud nebudu muset. Ledaže bych měl velký hlad a už bych nenašel nic dalšího do žaludku. Stejně je příliš hubená, z toho masa bych musel vybírat kosti celý den. Za tolik práce mi to nestojí.“
Nedokázala jsem určit, jestli žertoval, nebo ne. „Co tu vlastně chcete?“
„Jen jsem se přišel podívat, kdo si tu hraje s mými střelami. A hleďme, co jsem našel. Malou myšku.“ Mrkl na Julii. „A půvabnou ženu.“
Slovo „žena“ vyslovil stejně, jako bych já řekla: „Hmmmm, fajn čokoláda,“ kdybych se vzbudila vyhladovělá a v prázdné ledničce našla krabičku belgických pralinek. Vytáhla jsem meč a ustoupila, abych měla díru více po pravé straně. Kdyby mě do ní srazil, trvalo by mi velmi dlouho, než bych se zase vyšplhala zpátky.
Blížil se. Byl vysoký, něco mezi sto devadesáti a sto devadesáti pěti centimetry. Široká ramena. Dlouhé nohy v černých kalhotách. Tmavé vlasy mu padaly na ramena v zacuchaných pramenech. Vypadaly, jako by si je sám ořezal nožem a pak si přes čelo uvázal koženou pásku, aby je alespoň částečně udržel mimo obličej. A že to byla zatraceně pohledná tvář. Vyrýsovaná brada, výraznější lícní kosti, plné rty. Černé oči, ve kterých hrály plamínky. Takový ten druh, jenž vyskočil přímo ze snů žen a pak jim dělal problémy v manželských postelích.
Divoce se na mě zazubil. „Líbí se ti, co vidíš, holubičko?“
„Ne.“ Přes rok a půl jsem s nikým nespala. Kdo by mi mohl mít za zlé, že mám teď problém krotit bouřící se hormony?
Kdyby se oholil, učesal a trochu ubral na šílenství v pohledu, musel by tou kuší od sebe odhánět dav ženských. Ve svém momentálním stavu ale vypadal, jako by se pohyboval temnými místy, kde žily divoké a nebezpečné bestie, které ale utekly hned, jakmile ho ucítily. Kterákoliv žena s trochou rozumu by hmátla po noži a přešla na opačnou stranu ulice v momentě, kdy by ho uviděla.
„Neboj se. Neublížím ti,“ slíbil mi a kroužil kolem.
„Nemám strach.“ Napodobila jsem ho a dala se do pohybu také.
„Možná bys měla mít.“
„Nejdřív řekneš, že se nemám bát, pak zase, že ano. Tak se rozhodni.“
Po kabátě mu stékaly dolů kapky vody. Soudě podle světla, které se prodíralo dovnitř dírami ve střeše, musela být jasná obloha. Ve vzduchu ani náznak vlhkosti. Řekněme, že mi dal Derek správné informace. Že se tenhle chlapík opravdu teleportoval. Jak bych mu mohla zabránit zmizet?
Muž rozhodil ruce. Nelíbilo se mi, jakým stylem se pohyboval, byl příliš lehkonohý.
„Co má znamenat ta roztomilá tkanička na hlavě?“
„Cože? Myslíš tohle?“ cvrnknul prstem do konce šňůrky.
„Jo. Rambo mi volal, chce svou bandanu zpátky.“
„Ten Rambo, to je nějaký tvůj přítel?“
„Kdo je Rambo?“ zeptala se Julie.
Když kolem prosviští kulturní narážka a nikdo ji nepochopí, udělá to nějaký zvuk? Nikdy se mi nepodařilo dodívat se až do konce – magie mi to vždycky překazila – ale četla jsem knihu. Možná až se erupce vybouří a technologie na pár týdnů přebere vládu nad světem, mohla bych vyhrabat minidisk a podívat se na ten zatracený film od začátku až po závěrečné titulky.
Střelec udělal krok ke mně. Ukázala jsem pracovním koncem Zabíječe jeho směrem. „Už ani krok.“
Pohnul se o další kousek blíž. „Omlouvám se, podjela mi noha.“ A další. „Kruci, nedaří se mi ty zatracené prevíty zpomalit.“
„Další krok bude tvým posledním.“
Zhoupl se dopředu. Málem jsem na něj zaútočila.
„Ne-e-e,“ zavrtěl hlavou v hraném zklamání. „Jestli sis všimla, tak ten krok jsem ještě neudělal.“
Julie se uchichtla.
Zdvihl ruce v mírumilovném gestu. „Potřebuješ se trochu uklidnit, holubičko. Jako to udělala Myška tam nahoře. Věříš mi, že, Myšátko?“
„Ne!“
„Och, tak to mě ranilo. Nikdo mě tady nemá rád.“
Věděla jsem, že se pohne, o zlomek vteřiny dřív, než tak opravdu udělal. Oči ho prozradily. Zaútočil, minul a zjistil, že se mu do zad zarývá špička Zabíječe.
„Pohni se a udělám ti díru do jater.“
Bleskurychle se ke mně otočil a moje šavle sjela po kovu. Pod kabátem měl kroužkovou košili. Kruci.
Ruku se zbraní mi znehybnil prsty v ocelovém sevření. Pootočil se a vrazil mi zpevněné prsty druhé ruky pod hrudní kost. Sice jsem se před úderem zkroutila, abych zmírnila sílu dopadu, ale stejně to bolelo jako čert. Popadla jsem ho za pravé zápěstí, trhla jsem jím k sobě. Na vteřinu celá jeho váha spočívala na levé noze. Podkopla jsem ji pod ním. Zřítil se k podlaze a stáhl mě dolů s sebou, stále mě svíral za ruku s mečem. Dopadla jsem na zem a pustila Zabíječe. Moje ruka mu proklouzla mezi prsty a já se odvalila pryč. O půl nádechu později jsme oba stáli na nohou.
„Hezký meč,“ řekl a naklonil ho, aby čepelí zachytil sluneční paprsky. Na matném kovu zatančilo světlo a pak ho pohltila čerň kroužkové košile, která teď byla pod kabátem jasně viditelná. „Proč nemá záštitu?“
„Nepotřebuji ji.“
„Je vůbec k něčemu dobrý?“
Kopla jsem špičkou boty do kusu kůže, který jsem mu ukrojila z oblečení. „To mi pověz ty.“
Sáhl si rukou dozadu, aby zkontroloval kroužkovou košili. V té chvíli jsem vykopla. Vysoko, mířila jsem mu na hrdlo. S heknutím ji zachytil a praštil se mnou o podlahu. Koleno mi přitiskl na krk. Přichystal mi léčku a já se ukázkově nechala napálit. Zatmívalo se mi před očima. Skoro jsem nemohla dýchat.
„Kopeš jako mula.“ Zašklebil se a přitlačil kolenem. Nedostávalo se mi vzduchu. Možná mi znehybnil pravou ruku, ale levou jsem stále měla volnou. Ohnula jsem zápěstí a z náramku mi do dlaně vklouzl studený střípek stříbrné jehly. „Ale já se v téhle branži pohybuju o hodně déle…“
Vrazila jsem mu stříbrnou jehlu do nohy.
V zasaženém svale na stehně mu zaškubalo. Zamručel a spadl ze mě. Vyskočila jsem na nohy a kopla ho do obličeje. Tentokrát jsem se trefila. Byl to slušný kopanec, převalil ho na záda, z nosu se mu valila krev. Sklouzla jsem na zem vedle něj, protáhla jednu nohu pod jeho paží, znehybnila ji druhou nohou a zkroutila mu ji v klasické páce. Zavrčel. Stačilo jen, abych překřížila nohy, a vykloubila bych mu rameno, a přesto bych měla ruce stále volné.
Rozepnula jsem mu kabát úplně a začala se shánět po mapách.
„Špatný zip,“ lapal po dechu. „Zkus ten níž.“
„Sni dál, Růženko.“ Sáhla jsem do vnitřní kapsy a vytáhla odtamtud balíček v plastikovém sáčku. Mapy. „Krádež je trestný čin. Díky, že jsi vrátil Smečce, co jí patřilo. Tvá ochota spolupracovat byla pečlivě zaznamenána.“
Podíval se mi přímo do tváře, usmál se… a zmizel.
Vyškrábala jsem se na nohy. V půli cesty mě zastavila krvavě rudá střela, která se mi zabodla přesně mezi chodidla. Dál jsem se narovnávala jen velmi, velmi pomalu.
Stál ode mne pár metrů a mířil na mě nabitou kuší. Ručně ostřený hrot přitahoval můj pohled. Nedokázala jsem uhnout střele vypálené ze tří metrů. Ani když jsem měla opravdu dobrý den.
„Dej ruce tak, ať na ně vidím,“ nařídil mi. Ukázala jsem mu dlaně, mapy Smečky jsem stále bezpečně svírala v pravé ruce.
„Tys podváděl!“ ozvala se shora Julie pobouřeně. „Nech ji bejt!“
Nos se mu nějakým zázrakem srovnal. Nikde ani kapička krve. Výborně. Nejen že se dokázal teleportovat, ale dokonce se přitom uzdravoval. Kdyby začal chrlit oheň, tak už jsem úplně nahraná.
Stále na mě mířil kuší, i když sáhl dolů a s úšklebkem si vytrhl jehlu ze stehna.
„To bolelo.“
„Dobře ti tak!“ zaječela Julie.
„Mám to brát tak, že jí fandíš?“
Juliino obočí vystřelilo vzhůru v charakteristickém pubertálním úšklebku. „Pchááá.“
„Nechtěj, abych si tam pro tebe došel.“ V hlase mu zazněl varovný podtón a Julie se skrčila za bedny.
„Nech to dítě být,“ pověděla jsem mu.
„Žárlíš? Chtěla bys mě celého pro sebe?“ Trhl kuší lehce doprava. „Otoč se.“
Otočila jsem se k němu zády a očekávala každou chvílí, že se mi mezi lopatky zaboří šipka z kuše. „Moc hezké,“ odtušil. „Otoč se znovu.“
Poslechla jsem, jen abych ho přistihla, jak se mračí. „Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi víc líbí pohled zepředu nebo zezadu.“
„A co takhle kdyby ses koukl na můj meč, a hodně zblízka?“
„To je moje věta, holubičko.“
Mlsný pohled nenechával příliš pochyb o tom, na jaký meč by mě rád nechal kouknout.
„Otoč se znovu. Hodná holka.“ Slyšela jsem, jak se ke mně blíží. Přesně tak, jen pojď blíž. Jsem naprosto bezmocná. S rukama nahoře a tak vůbec.
„Žádné podrazy,“ dýchl mi varovně do ucha. „Nebo až se příště objevím, připíchnu to tvé děvčátko k bednám.“

• přeložila: Hana Šimečková

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).