Mršina (Kal Leandros 5), EXKLUZIVNÍ UKÁZKA
 |
Kdysi, když Kal a jeho bratr Niko pracovali na případu, je stará cikánská královna pořádně podrazila. Sotva se z toho dostali živí. A hádejte, kdo se najednou objevil teď, když se jejich detektivní agentuře moc nedaří, a nabízí jim práci. Stará cikánka chce, aby našli ukradenou rakev. Kal by jí raději do nějaké pomohl, ale v téhle rakvi je zavřené zlo známé jako Mor světa – a Černá smrt proti němu vypadá jako vzpomínka na nedělní piknik. Jenže zloděj už zmizel z města, a tak se bratři musí vydat na cestu. A jestli budou mít hodně velké štěstí, možná se z ní i vrátí zpátky.
Zaparkoval jsem před domem, který byl obklopený stromy a jinak stál uprostřed pustiny. Příjezdovou cestu tvořila udusaná hlína a byla delší než dva bloky ve městě. Celá ta věc by měla být polorozbořená a strašidelná, s rozbitými okny a děravou střechou – strašidelný dům s kostrou nebo dvěma ve studni vzadu na zahradě. Jenže to tak nebylo. Dům byl natřený veselou žlutou barvou, okenice byly zářivě bílé a vchod lemovaly nějaké kytky – modré a fialové. Dokonce tam bylo houpací křeslo stejně zářivě bílé jako okenice. Nechtěl jsem tu uvidět Suyolaka, ne v tomhle nemožně veselém domě pod podobně nemožně modrou oblohou. Už se nikdy nebudu moct koukat na reklamy… stejně to dělám příliš často. Tady by nikdo neměl být nemocný. Měli by pracovat na zahrádce nebo tak něco. Hrát si se zlatým retrívrem. Péct sušenky. Mýt auto. Ne umírat ve vůni modrých a fialových kytek.
Jenže i když to bylo smutné, nebylo to to, kvůli čemu jsme sem přijeli. „Nevidím ani dodávku, ani rakev,“ řekl jsem. Může to znít krutě, ale nemůžeme zastavovat pokaždé, když Suyolak sejme civilistu. Kdybychom to dělali, mohli bychom ho ztratit. Přišel by na to, že nás může setřást, a zabil by tolik lidí, kolik by jen cestou minul.
Za mnou zaburácelo zavrčení, vibrace hrdla, které rvaly vzduch na kousky, a nebyl to Chňapal. „Je tady.“ Rafferty s vlčí rychlostí vyskočil z auta, ale stále byl v lidské podobě. Chňapal vyrazil hned za ním. Oba doběhli ke dveřím zároveň a vyrazili je ve výbuchu dřeva a bezpečnostního skla.
Salome se taky pohnula – jenže zalezla pod auto. Pokud uvážíme, kolik sejmula nemrtvých, nebylo to dobré znamení. Já to však ignoroval a spolu s Nikem a s Robinem jsme během několika vteřin stáli ve dveřích. Napravo byl hezký a uklizený obývák, uprostřed vedly schody nahoru a nalevo byla jídelna. Na jejím konci byl klenutý vstup do prosluněné kuchyně. Na černobílé dlaždičkové podlaze ležel muž. Nehýbal se a nebyl to Suyolak. Je to sice smutné, ale dalo mu to nízkou prioritu. Niko byl o pár schodů přede mnou, Robin vedle mě a Rafferty s Chňapalem už zmizeli z dohledu někde nahoře. Vtom jsem uslyšel zavytí tak hlasité, až jsem se divil, že neuletěla střecha. Nebylo to vyděšené zavytí, ale taky nebylo radostné, kterým vítáte zmrzlináře. Chňapal se kvůli něčemu cítil nešťastně a o chvíli později jsem z toho byl nešťastný taky. Všichni jsme byli. Byla to dost nešťastná situace.
Objevili jsme to v dětském pokoji – matka a s ní vycpaní medvídkové Pú, Tygři a další jejich kamarádi tancovali na stěně za dětskou postýlkou. Vypadalo to přesně jako fasáda domu – příliš dokonalé, příliš dobré, aby to byla pravda. To dostanete za to, že jste šťastní a máte všechno. Tohle se stane. Někdo nebo něco jako Suyolak přijde a vezme vám to.
Nebo je to ještě horší.
Seděla v houpacím křesle u velkého okna. Hlavu měla skloněnou a přes obličej jí jako závěs spadaly hnědé vlasy, zářivé a husté. Vsadil bych se, že to bylo první, čeho si na ní manžel všiml. Ty vlasy by vás přiměly myslet na koně a pláže. Proč? Nevím. Prostě to tak bylo.
Rukama si objímala těhotné břicho a zpívala… romsky. Já znám jen nadávky – Sofie jimi nikdy nešetřila. Jenže i když neznám jiná slova, jazyk jsem bezpečně poznal, jakkoli to byla archaická verze.
Byla to ukolébavka, to by poznal každý. Laskavá harmonie plná lásky a očekávání… jen kdyby si neprobublávala cestu ven přes hrdlo plné krve. Zvedla hlavu a usmála se na nás rudými zuby. „Je to chlapec,“ řekl a rudá tekutina jí přitom kapala z obou koutků. „Chlapec.“ Rukou pomalu kroužila po břiše. „Šneci a oblázky a štěněčí ocásky.“
Podívejte se na knižní trailer!
„Ale do hajzlu,“ zamumlal jsem. Pistoli jsem měl vytaženou. Byla nemocná, byla to oběť, ale byla cítit tak špatně, že jsem nechápal, jak to Rafferty s Chňapalem můžou vydržet. Byl to pach rozkladu, smrti a… kruci, zkaženého člověka. Jako když zkysne mlíko. Jinak se to popsat nedá.
Zakašlala a do vzduchu se vznesla rudá sprška, jenže ona si toho ani nevšimla. „Můj hodný malý chlapec.“ Upřeně se na nás dívala a bělma měla úplně krvavá. Pyšná. Vypadala tak pyšně a dokonale šíleně. „Už přichází.“
Měla pravdu. Přicházel, nebo se o to aspoň snažil. Viděl jsem, jak se jí hýbe břicho. Vypadalo to, jako by se zevnitř na kůži tiskly miniaturní pěstičky. Ať se snažilo narodit cokoli, nehodlalo to udělat tradičním způsobem. Věděl jsem jistě, že pokud bude po jeho, rozpárá si cestu na svobodu a krev potřísní naleštěnou dřevěnou podlahu, jež vypadala stejně jako podlaha v obýváku příliš hezky na to, aby to byla pravda, a jako podlaha v jídelně příliš perfektně na to, aby vůbec existovala. Dřevo bylo lesklé tak, až jste se v něm skoro mohli vidět. Raději bych se však díval na ně než na tu ženu, což vzhledem k mé fobii ze zrcadel o něčem vypovídá. Dál jsem se však upřeně díval na ženu, protože jsem nechtěl zemřít kvůli nepozornosti.
Břicho se jí vlnilo a ona ani nevykřikla bolestí, ani se nepohnula; jen se dál usmívala krásným a poklidným úsměvem šťastné matky.
„Rafferty,“ vyštěkl Niko, zatímco Robin se pokřižoval. Robin, který ani není křesťan, dokonce je to jeden z prvních pohanských šejdířů z doby dávno před křesťanstvím. Nedivil jsem se mu. Já taky nejsem křesťan – nejsem v tomto ohledu nic, ale kdybych znal víc než dva řádky z otčenáše, okamžitě bych jej začal přeříkávat. Protože tohle… to bylo jako hororový film, kde ďábel je skutečný, hlavy se točí kolem dokola a Peklo je jen nápis na značce.
„Zabijeme to, nebo ne?“ naléhal bratr a pak pevně sevřel rty. Věděl, že zabít dítě – nebo to, co bývalo dítětem – znamená zabít i matku. Moc se mu to nelíbilo, ale udělal by to. Niko vždycky dělá, co je třeba, bez ohledu na důsledky, které z toho pro něj plynou. Už si těch důsledků vytrpěl tolik – za to, že je dobrý člověk. Kdyby na to přišlo, udělal bych to radši já – ale jak se ukázalo, nemusel rozhodnutí učinit ani jeden z nás. Léčitel zavrtěl hlavou a popošel blíž k ní. Oči se mu rozostřily a znova zavrtěl hlavou. „Nepřežije to mimo dělohu a ona už taky moc dlouho ne.“
Rob Thurman na Fantasyi.cz:
Ne, nevypadala na to – pokroucená a deformovaná, z pusy, očí a uší jí crčela krev a umírala kvůli té jedovaté věci uvnitř. Vážně to bylo jedovaté asi jako náklaďák plný kyanidu. Vajášové si totéž mysleli o mně. Kdyby se tolik nebáli Ólfi, určitě by vytáhli těhotnou Sofii z brlohu a ujistili by se, že ze mě nikdy nevyroste dospělá stvůra. Věřte tomu, nebo ne, já bych to pochopil. Jestli si mě představovali takhle… sakra. Nemohl jsem jim to mít za zlé.
Nakonec to tak nedopadlo, ale i tak jim mám za zlé spoustu jiných věcí, zejména to, že se otočili zády k Nikovi. „Nemůžeš ji vyléčit?“ zeptal jsem se a pořád na ni mířil zbraní. Umírala – pohádková mamka v pohádkovém domě – a to bylo sakra zlé, ale ani náhodou jsem nehodlal čelit věci uvnitř jejího břicha beze zbraně. Bylo mi jedno, co Rafferty říkal o tom, kdy tomu vyprší spotřební lhůta. Jestli se to dostane ven… pak poslední, co bych chtěl, by bylo postavit se Suyolakově minikopii bez pistole.
„Můžu ji udržet naživu, ale nedokážu ji vyléčit.“ Přejel si rukou po obličeji tak silně, až mu zrudla tvář, a pak natáhl ruku a dotkl se jejího kolene. Oči jí okamžitě pohasly a celá se bezvládně sklonila dopředu. Věc v jejím břiše se ještě chvíli hýbala, pak se také utišila. Můžete mě nazvat zbabělcem, ale byl jsem sakra rád, že jsem se na to nemusel dívat. Nedokázal jsem si představit, jak by to mohlo vypadat, ale určitě ne jako hezké malé miminko.
„Co za nemoc kruci tohle způsobí?“ Sklonil jsem pistoli tak, že mířila na krvavé skvrny kolem jejích bosých nohou. Na kotníku měla vytetovaného růžového motýla. Byl růžový stejně jako její život, než se Suyolak rozhodl, že si bude hrát.
„To není nemoc,“ odpověděl Rafferty. Niko strhl průhledné bílé závěsy a omotal jimi nehybné tělo. „Geny. Suyolak proměnil geny plodu ve svůj zrcadlový obraz.“
„Zahrává si s geny,“ řekl Nik a otočil se k němu. „Říkal jsi, že z rakve toho moc nedokáže, jen zabít několik lidí bakteriemi a viry, jež jsou dostupné kolem. Genetická manipulace to dost přesahuje.“
„Je víc než tisíc let starej. Jak to, že vůbec ví o genech?“ dodal jsem a ustoupil od krve pomalu se rozlévající kolem.
„Za prvé, předpokladem manipulace s geny je to, že pacient žije. Tohle… zvěrstvo… by nepřežilo mimo tělo matky a ani jeden z nich by nežil dýl než deset minut. Bylo to jeho zrcadlo, aby nás sem nalákal, a zrcadla jen odrážejí obraz, nežijí a neumí napodobit talent toho, koho odrážejí.“
„Je snadné překrucovat a ničit,“ řekl Robin tiše. „Ale není tak snadné změnit živé stvoření a udržet ho tak.“
Chňapal se opřel Raffertymu o nohu, zatímco léčitel bez emocí prohlásil: „Ne, to není. Pokud jde o geny, léčitelé o nich vědí od počátku. I když neznali jejich dnešní název, cítili jejich přítomnost. Není však mnoho takových, kteří jsou dostatečně silní na to, aby jimi manipulovali.“
„Až na Suyolaka?“ optal se Niko a pro sebe si nechal tiché „a tebe“. Dole ležela další oběť. Kdo sakra ví, co mohl provést?
„Až na Suyolaka… právě teď ale nedokáže nic víc než vytvořit dočasný zrcadlový obraz, který nás svedl z cesty a dal jeho řidiči náskok.“
Raffertyho oči zářily jako dvě žluté lampy – byl rozzuřený na Suyolaka, ale možná i na sebe samého. „Manžel je mrtvý. Musíme jet.“
„To je tvůj názor, Hippokrate? Jsi si jistý, že tu nechceš počkat, až se tady jen tak pro zábavu zčistajasna objeví další stvůra?“ zeptal se ho Robin kysele. Navzdory tomu, že je mnohem starší než my a viděl víc, než my kdy uvidíme, byl otřesený. Kruci, to jsme byli všichni, ale Vtipálek se z nás vždycky projevuje nejvíc nahlas. Měl žaludek na to, aby řekl to, co jsme my ostatní skrývali. „Protože první stvůra byla velice zábavná.“
„Drž hubu,“ procedil Rafferty mezi zuby.
To Vtipálka nezastavilo. „Pyšná budoucí matka zemřela smrtí z toho nejděsivějšího hororu a otec leží mrtvý na podlaze v kuchyni, ale to není důvod, abychom se nezastavili na irskou kávu a možná nějaký koláček. Vsadil bych se, že to byla skvělá kuchařka. V lednici bude určitě nějaká dobrota plná cukru a másla. Měli bychom si to užít. Protože to by bylo mnohem užitečnější, než co jsi tu zatím předvedl ty.“
Redakce Fantasye doporučuje podobné série:
- Patricia Briggs (série Mercedes Thompson) – Měsíční píseň (ukázka, recenze), Krevní pouto (ukázka, recenze), Železný polibek (ukázka, recenze), Zkřížené hnáty (ukázka, recenze), Stříbrná relikvie (ukázka, recenze) (Renata Heitelová), recenze (Alžběta Lexová)
- Kim Harrison (série Rachel Morgan) – Mrtvá čarodějka přichází (ukázka, recenze), Hodný, zlý a nemrtvý (ukázka, recenze), Nikdy nezemřít (ukázka, recenze)
- Ilona Andrews – Magie mrtvých (ukázka z knihy, recenze), Magie spaluje (ukázka z knihy, recenze)
„Drž hubu.“ Tentokrát jsem to byl já. Řekl jsem to tiše a nenápadně se postavil mezi léčitele a puka. „Vážně. Drž sakra hubu, než…“ Napadala mě spousta věcí, které mu léčitel mohl provést: mohly by mu uhnít a odpadnout kusy těla – takové, které má rád a cení si jich. Rafferty je sice léčitel, ale nemělo by se zapomínat na to, že je to taky predátor… šelma; pořádně namíchnutá a obviňující. Léčitel, nebo šelma, co se projeví dřív? Byl bych raději, kdyby na to přišel Suyolak, a ne my.
„Držet hubu? Ty jsi natolik nestydatý, abys někomu, kdo je starší než ty a kdo tě ve všech ohledech převyšuje, říkal, aby držel hubu?“ Robin je taky predátor, jen nemá srst a tesáky. Všichni jsme predátoři. Jenže… Niko dokončil mou úvahu, dřív než jsem ji stačil domyslet. „Jdeme po Suyolakovi, ne jeden po druhém. Chci po vás zdvořilost, a to okamžitě. Nesouhlasí snad někdo?“ Nemávl jen tak mimochodem katanou jako obvykle. Místo toho ji zarazil několik centimetrů do zkrvavené podlahy a vypadalo to, že by neměl problém zarazit ji do masa místo do dřeva. Rafferty a Vtipálek nebyli jediní, kdo byl namíchnutý. To jsme byli všichni: rozzuření a víc než jen trochu otřesení. Ne že by si to někdo z nás připustil. Už jsem viděl hodně zabijáků. Někteří byli šílení, jiní ne. Vždycky jsem si myslel, že ti šílení jsou nejhorší, a o Suyolakovi jsme smýšleli stejně, jenže právě teď… se choval příliš příčetně. Jako vražedný sociopat, ale s cílem tak křišťálově jasným, že byl jako laser. Žhavý a oslepující.
„Jedem toho zkurvysyna najít a udělat mu věci, vedle kterejch bude tohle vypadat jako podělanej dětskej bazének,“ vybídl jsem je divoce.
Robin si povzdechl a nechal svou nespokojenost s Raffertym být. „Fajn. Odmítám připustit, že jsem překročil čáru. Nikdy ji nepřekračuju. Ve skutečnosti jsem ji vytvořil, ale až půjdeme, milostivě vynechám kuchyň.“ To bylo lepší, než v co jsme mohli doufat. Rafferty si vůbec nevšímal toho, co byla na puka téměř omluva, a zamířil ke dveřím. Chňapal vyrazil za ním. I my ostatní jsme se otočili, abychom odešli z dětského pokoje, v němž Pú viděl věci, jaké by žádný medvídek spatřit neměl. Udělal jsem obličej a strčil do Robina. „Kterou čáru jsi vytvořil? Tu, kterou nepřekračuješ, nebo tu, kterou přeskakuješ oběma nohama?“ Ošklivě se na mě zamračil a rukou pomalu sahal k jednomu ze schovaných nožů.
„Ale no tak,“ zazubil jsem se na něj.
Niko za mnou poznamenal: „Nebylo to velké zdržení. Bylo to děsivé, ale tolik času to nezabralo. Ne tolik, aby to stálo za ty potíže. Suyolak nás přinutil sledovat falešnou stopu nanejvýš hodinu. Proč se s tím obtěžoval, když nás nemohl zpomalit víc?“
Vzápětí přišla odpověď.
Nejdřív vybuchla garáž vedle domu a hned na to následovalo Nikovo auto.
Načasování, ať už u žen, sázení nebo masivního ohnivého ničení, je vskutku důležité.
- přeložila Anna Janovská
