Krevní pouto, Mercedes Thompsonová 2
Patricia Briggs: Krevní pouto
Druhá kniha s Mercedes Thompsonovou v hlavní roli… V dnešní době vládne světu věda, která zakazuje upalování, topení nebo veřejné lynčování čarodějnic. A průměrný zákona dbalý občan se naopak nemusí bát příšer ve tmě. Někdy lituji, že nejsem průměrný občan… Mercy Thompsonová má přátele na hlubokých místech – a v temnotě. A teď jednomu z nich dluží laskavost a souhlasí, že pomůže příteli Stefanovi předat vzkaz jednomu z upírů. Ale tento upír není obyčejný – a stejně tak démon, který v něm přebývá…
Kouzelník. Myslela jsem, že jde jen o historky. Chci říct, kdo
by byl tak hloupý, aby nabídl své tělo démonovi? A proč by démon, který
může posednout jakoukoli zkorumpovanou duši (a ten, kdo nabídne své tělo
démonovi, musí mít temnou duši, ne?), uzavíral s někým dohodu?
Nevěřila jsem v kouzelníky, a už vůbec ne v upírské.
Někdo, koho vychovali vlkodlaci, by asi neměl být tak předpojatý, ale
všechno má své meze.
„Nelíbíš se mi,“ prohlásil Littleton chladně. Začala se okolo něj
sbírat magie a mně se naježily chlupy na šíji. „Vůbec se mi
nelíbíš.“
Natáhl se a dotkl se Stefanova čela. Očekávala jsem, že Stefan srazí jeho
ruku stranou, ale nijak se nebránil, jen s tupou ránou padl na kolena.
„Myslel jsem, že budeš zajímavější,“ řekl Cory a jeho výslovnost
i tón se úplně změnily. „Není s tebou žádná zábava. Budu to muset
změnit.“
Nechal Stefana klečet v pokoji a zmizel v koupelně.
Zakňučela jsem, postavila se na zadní a olízla Stefanovi obličej, ale ani
se na mě nepodíval. Měl rozostřený pohled a nedýchal. Upíři samozřejmě
dýchat nepotřebují, ale Stefan to většinou dělal.
Kouzelník ho nějak zaklel.
Zatahala jsem za vodítko, ale Stefan ho pevně držel. Upíři jsou silní a
já s ním nepohnula, ani když jsem se do postroje zapřela celými svými
patnácti kily. Kdybych měla půl hodiny, dokázala bych kůži překousat, ale
nechtěla jsem, aby mě tu kouzelník po návratu načapal.
Udýchaně jsem se zadívala na otevřené dveře koupelny. Jaký netvor se
schovával uvnitř? Pokud tohle přežiji, už nikdy si nenechám nasadit
vodítko. Vlkodlaci mají obrovskou sílu, zčásti zatahovatelné drápy a
skoro tři centimetry dlouhé tesáky. Samuela by ten pitomý postroj a
vodítko nezastavily. Stačilo by jedno kousnutí a byl by ten tam. Já se mohla
spolehnout jen na rychlost a tu vodítko účinně limitovalo.
Očekávala jsem něco strašlivého, něco, co Stefana zabije. Ale to, co Cory
Littleton přivlekl do pokoje, mě šokovalo a vyděsilo úplně jiným
způsobem.
Žena měla na sobě livrej pokojské ve stylu padesátých let, do které
hotely rády oblékaly své zaměstnance. Ta její byla mátově zelená
s naškrobenou modrou zástěrou. Barvy ladily se závěsy a koberci
v chodbě, ale zakrvácený provaz, kterým měla spoutané ruce, rozhodně
ne.
Až na krvácející zápěstí se zdála nezraněná, při zvucích, které
vyrážela, mě ale napadlo, jestli tomu tak skutečně je. Hruď se jí
nadouvala, jak se snažila křičet, ale i bez dveří mezi námi nedělala
velký hluk, spíše jen chroptěla.
Znovu jsem trhla za vodítko, a když se Stefan pořád nepohnul, kousla jsem ho
tak silně, až mu z rány vytryskla krev. Ani sebou netrhl.
Nedokázala jsem snést ženinu hrůzu. Chraplavě lapala po dechu, vzpírala se
Littletonovu sevření a soustředila se jen na něj, takže si Stefana ani mě
vůbec nevšimla.
Opět jsem se dostala na konec vodítka. Trhla jsem, a když to nepomohlo,
s vrčením jsem se otočila, chňapla po něm a pokusila se kůži přehryzat.
Můj obojek je vybavený bezpečnostním uzávěrem, který mohu snadno
rozepnout, Stefanův postroj měl ale staromódní kovové spony.
Kouzelník povalil oběť na podlahu těsně mimo můj dosah – i když
netuším, co bych pro ni mohla udělat, kdybych na ni dosáhla. Ani si mě
nevšimla, protože se soustředila jen na to, aby se nedívala na Littletona.
Můj zápas s vodítkem ale upoutal kouzelníkovu pozornost, proto si dřepl
blíž ke mně.
„Co bys udělala, kdybych tě pustil?“ zeptal se mě. „Bojíš se? Utekla
bys? Napadla bys mě, anebo tě pach krve vzrušuje stejně jako upíra?“
Vzhlédl ke Stefanovi. „Vidím tvé špičáky. Pronikavá vůně krve a
hrůzy tě vábí, že? Drží nás pevně na vodítku jako ty svého kojota.“
Poslední slovo pronesl se španělskou výslovností místo anglické.
„Požadují, abychom si jen srkli, ale naše srdce chtějí víc. Samotná
krev nás nezasytí, že ne? Potřebujeme zabíjet. Jsi dost starý na to, aby
sis pamatoval, jaké to bylo dřív, že ano, Stefane? Když se upíři krmili,
jak chtěli, a vyžívali se v hrůze a smrtelné křeči obětí. Když se
mohli doopravdy nasytit.“
Stefan vydal zvuk a já zariskovala a pohlédla na něj. Jeho oči se změnily.
Nevím, proč to byla první věc, které jsem si všimla. Stefanovy oči mají
obvykle barvu vlašského ořechu, ale teď zářily jako krvavě rudé rubíny.
Ohrnul rty a odhalil špičáky kratší a jemnější než vlkodlačí. Na
ruce, kterou pevně svíral vodítko, se mu protáhly prsty a narostly mu na
nich zahnuté drápy. Musela jsem se odvrátit, protože jsem se ho bála skoro
stejně jako kouzelníka.
„Ano, Stefane,“ řekl Littleton a rozchechtal se jako padouch ve starém
černobílém filmu. „Vidím, že si pamatuješ, jak chutná smrt. Benjamin
Franklin kdysi řekl, že kdo se vzdá svobody kvůli bezpečí, ten si
nezaslouží ani jedno.“ Naklonil se blíž. „Cítíš se v bezpečí,
Stefane? Nebo ti chybí, co jsi míval, co nám všem ukradli?“
Littleton se otočil k oběti. Když se jí dotkl, vydala tichý zvuk. Hlas
měla tak ochraptělý, že by ho za zdmi pokoje nikdo neslyšel. Vzpírala jsem
se, až se mi postroj zařízl do kůže, ale marně. Drápy jsem rozdírala
koberec, Stefan byl však příliš těžký na to, abych s ním pohnula.
Littleton si dal s jejím zabíjením na čas. Přestala se vzpouzet dlouho
přede mnou. Jediné zvuky, které se nakonec místností rozléhaly, vydávali
sami upíři. Jeden se přímo přede mnou chlemtavě krmil, druhý bezmocně,
dychtivě sténal, i když se jinak nepohnul.
Žena se křečovitě zazmítala a její oči se na okamžik zadívaly do mých,
než je zkalila smrt. Když znehybněla, ucítila jsem nával magie a žluklá
hořkost, démonův puch, ustoupila, až po ní v pokoji skoro nic
nezůstalo.
Vrátil se mi čich a já skoro zalitovala. Zápach smrti není o nic lepší
než démonův.
Lapala jsem po dechu, třásla se a kašlala, protože jsem se málem uškrtila.
Lehla jsem si na podlahu. Teď už jsem jí nemohla pomoct, možná jsem nemohla
nikdy.
Littleton se dál krmil. Střelila jsem pohledem po Stefanovi. Přestal vydávat
znepokojivé zvuky a opět ztuhl. Přestože jsem věděla, že sledoval
strašlivou scénu s chtíčem místo hrůzy, byl mi milejší než Littleton,
proto jsem k němu zacouvala a bokem se mu opřela o stehno.
Krčila jsem se vedle něj, když Littleton, jehož bílou košili zmáčela
krev mrtvé ženy, vzhlédl od oběti a prostudoval Stefanovu tvář. Nervózně
se chichotal. Tolik jsem se ho bála, tolik jsem se děsila stvoření, jež ho
posedlo, že jsem se sotva odvažovala dýchat.
„Ach, chtěl jsi to,“ zabroukal, natáhl ruku a otřel ji Stefanovi o rty.
Stefan si je po chvíli olízl.
„Dovol, ať se s tebou podělím,“ řekl upír tiše. Naklonil se ke
Stefanovi a vášnivě ho políbil. Zavřel oči a já si uvědomila, že se
konečně ocitl na dosah.
Zuřivost a strach od sebe někdy dělí jen vlásek. Vrhla jsem se na
Littletona a zahryzla se mu do krku. Napřed jsem okusila lidskou krev na jeho
kůži, pak něco jiného, hořkého a strašlivého, co prolétlo mým tělem
jako blesk. Snažila jsem se sevřít čelisti, ale vyklouzl mi a já horními
tesáky zavadila o páteř tak tvrdě, až se od ní mé zuby odrazily.
Nejsem ani vlkodlak, ani buldok, abych rozdrtila kost, pevně jsem se ale
zakousla. Upír mě chytil za ramena, vzepřel se, vyškubl vodítko Stefanovi
z ruky a vyrval si přitom z krku kus masa.
Košili mu zbrotila čerstvá krev, tentokrát jeho vlastní, ale rána se
začala ihned hojit. Upíři se uzdravují ještě rychleji než vlkodlaci.
V zoufalství jsem si uvědomila, že jsem ho nijak vážně nezranila. Pustil
mě na zem, ucouvl a rukama si zakryl ránu, kterou jsem mu způsobila. Cítila
jsem příval magie, a když spustil ruce, zranění na krku bylo pryč.
Zavrčel na mě, vycenil zuby a já zareagovala stejně. Nevzpomínám si, že
bych ho viděla pohnout se, prostě jsem na bocích najednou ucítila jeho ruce.
Zvedl mě a odhodil stranou. Nic víc už jsem nevnímala.
- přeložila: Kateřina Niklová