Měsíční píseň, Mercedes Thompsonová 1
 |
Patricia Briggsová: Měsíční píseň
Vlkodlaci můžou být nebezpeční, když se jim připletete do cesty,
ale pokud jste opatrní, nechají vás na pokoji. Umí se dobře skrývat před
lidmi, ale já nejsem člověk. Když na ně narazím, poznám je a oni poznají
mě – Mercy Thompsonovou.
Mercy Thompsonová má za souseda vlkodlaka. V autodílně opravuje
mikrobus patřící upírovi. Její bývalý šéf je gnón. Ale ani Mercy není
úplně normální… a její pouto s tajemným světem nadpřirozena ji brzy
dostane do pořádného průšvihu.
Vychutnejte si pořádný nářez, který na vás v knize čeká. Není
radno si zahrávat s vůdcem vlkodlačí smečky… A unést mu dceru byla
osudová chyba…
Stefanův vůz je pomalovaný tak, aby se podobal duchařskému mikrobusu ze
seriálu Scooby Doo, což říkalo hodně o upírovi, kterému patřil. Stefan
mi jednou přiznal, že před pár lety, když začal sledovat Buffy, krátce
zvažoval, že ho nastříká na černo, nakonec se ale rozhodl, že
přemožitelka upírů se Scooby Doo prostě nevyrovná.
Otevřela jsem dveře kanceláře, ale neobtěžovala jsem se rozsvítit,
protože ve tmě vidím docela dobře. Peněženku jsem našla přesně tam, kde
jsem ji nechala. Vyndala jsem ji ze sejfu a zase ho zamkla. Ze zvyku jsem
zkontrolovala, jestli je radiátor nastavený na nízkou teplotu. Přístroje
byly vypnuté a nářadí schované. Vše bylo na svém místě a mě jako
obvykle ovládl pocit zadostiučinění z toho, že tohle všechno je moje –
no, moje a banky.
S úsměvem jsem vyšla z kanceláře a zamkla za sebou. Nepohybovala jsem se
potichu úmyslně, když ale vyrůstáte ve smečce vlkodlaků, naučíte se
být tišší než ostatní.
„Jděte pryč.“ Macův hlas dolehl z opačné strany Stefanova mikrobusu.
Promluvil tichým, vrčivým hlasem, který jsem u něj ještě
nezaslechla.
Napadlo mě, že mluví se mnou, proto jsem se otočila po zvuku, ale viděla
jsem jen Stefanovo auto.
V tu chvíli ale Macovi někdo odpověděl. „Ne bez tebe.“
Mikrobus měl tmavá skla. Viděla jsem jimi dost dobře na to, abych si
všimla, že boční dveře jsou otevřené a rámují stínové postavy Maca a
jednoho z jeho návštěvníků. Druhého jsem neviděla. Vítr pofukoval ze
správné strany, to znamená směrem ke mně, a já cítila kromě Maca další
dvě osoby: vlkodlaka a člověka. Žádného jsem nepoznávala.
Většinu Adamových vlků bych poznala po pachu, ale nebylo by nijak
zvláštní, kdyby do smečky přijal někoho nového, aniž bych o tom
slyšela. Přítomnost člověka mi ale napověděla, že něco není
v pořádku. Adam nikdy neposílal na pochůzky s vlkem člověka.
A co bylo ještě divnější, ani jeden z nich nedal najevo, že o mně ví.
Pohybovala jsem se tiše, ale oba vlkodlaci mě měli slyšet. Zdálo se, že si
mě ani Mac, ani druhý vlkodlak nevšimli.
„Ne,“ řekl Mac, zatímco jsem váhala. „Už žádné klece. Žádné
drogy. Nepomáhaly.“
Klece? pomyslela jsem si. Někdo držela Maca v kleci?
S Adamem poblíž to nebude potřeba. Někteří alfové spoléhali při
kontrole mladých vlků na mříže, ale Adam k nim nepatřil. A ani Macova
poznámka o drogách nedávala smysl: na vlkodlaky drogy nepůsobí.
„Ale pomáhaly, chlapče. Jen jim musíš dát šanci. Slibuji, že ti
pomůžeme zvrátit tohle prokletí.“
Zvrátit prokletí? Na světě neexistovala droga, která by mohla
zvrátit Proměnu, a zatraceně málo vlkodlaků považovalo po prvních
několika měsících svůj stav za prokletí. Většina nakonec dospěla
k závěru, že podrážděnost a občasná chlupatost jsou malou cenou za
mimořádnou sílu, rychlost a smysly – a to už nemluvím o výhodách
těla, které je imunní vůči nemocem a stárnutí.
I kdyby vlkodlak Adamovi patřil, pochybuji, že by Adam věděl, že člen
jeho smečky šíří podobné báchorky. Tedy aspoň doufám, že
o tom neví.
Vypadalo to ale, že Mac ty dva zná, a já začínala mít pocit, že jeho
příběh je složitější, než jsem si myslela.
„Mluvíš, jako bys měl na vybranou,“ řekl třetí muž. „Tvojí jedinou
volbou je, jak se dostaneš k cíli.“
Dospěla jsem k závěru, že to nejsou Adamovi muži. Řeči o prokletí,
klecích a drogách z nich dělaly nepřátele. Pokud s nimi Mac nechce jít,
nedovolím, aby ho odvedli.
Rychle jsem se rozhlédla, ale ulice byly prázdné. Po šesté hodině je
průmyslová čtvrť prakticky mrtvá. Co nejtišeji jsem se svlékla a
proměnila se v kojota.
Jako člověk jsem neměla proti vlkodlakovi šanci. Ani kojot mu nebyl
rovnocenným protivníkem, v této podobě jsem však byla rychlá, mnohem
rychlejší než skutečný kojot a o chloupek rychlejší než vlkodlak.
Vyskočila jsem na zábradlí a odtud na střechu Stefanova mikrobusu, abych se
dostala nad ně, i když jsem se tím vzdala momentu překvapení. Bez ohledu
na to, jak tiše jsem se pohybovala, vlkodlak slyšel cvakání mých drápů na
kovové střeše.
Připravila jsem se skočit, pak jsem zaváhala. Ze střechy dodávky jsem
viděla Maca i oba muže. Zdálo se, že si mě ani jeden z nich nevšiml. Mac
ke mně stál zády, ale stačilo, aby zbývající dva vzhlédli. Neudělali to
ale. Něco nebylo v pořádku.
Za dvojicí cizinců stálo velké černé SUV, jaké se dá očekávat
u záporáků.
„Nevěřím, že existuje způsob, jak byste mohli napravit, co jste mi
provedli,“ řekl Mac. „Nemůžete vrátit život ani mně, ani Meg. Můžete
mě jenom nechat na pokoji.“
Lidský muž měl vlasy ostříhané úplně nakrátko, ale teprve při pohledu
na velkou černou zbraň, která mu trčela z pochvy pod ramenem, mě napadlo,
že by mohl patřit k armádě. Oba cizinci vypadali jako vojáci – stejně
jako Adam. Ramena měli příliš ztuhlá, postoj příliš vzpřímený.
Možná přece jen patřili k Adamovi. To pomyšlení mě přimělo zaváhat.
Pokud zraním jednoho z Adamových vlků, draze za to zaplatím.
„Blíží se úplněk,“ řekl muž s delšími vlasy, vlkodlak. „Cítíš
ho?“
„Jak chceš přežít zimu, chlapče?“ promluvil znovu krátkovlasý. Jeho
hlas zněl laskavě. Otcovsky. Dokonce blahosklonně. „V prosinci se ochladí
dokonce i v téhle poušti.“
Potlačila jsem vrčení a snažila se přijít na to, jak nejlépe pomoct
Macovi.
„Pracuji tady,“ řekl Mac a ukázal na garáž. „Až se ochladí, myslím,
že když ji požádám, nechá mě spát v garáži, dokud si nenajdu
bydlení.“
„Požádáš?“ Krátkovlasý chlapík se zatvářil soucitně. „Zdržela
tě tady pro nás. Patří k nám, chlapče. Jak bychom tě jinak
našli?“
Ucítila jsem Macův šok, pak porážku. Emoce mají svoji vůni, ale jen
v kojotí podobě je můj čich dostatečně silný, abych rozlišila
i slabší pocity. Ohrnula jsem pysky a vycenila zuby. Nemám ráda lháře,
obzvláště když lžou o mně.
Vlkodlakův hlas zněl snově. „Až vyjde měsíc, nedokážeš zastavit
proměnu.“ Kolébal se sem a tam. „Potom můžeš běžet a pít strach
kořisti, než ti zemře v zubech.“
Je poblázněný, uvědomila jsem si a ovládl mě šok. Pokud je tak
mladý, že je poblázněný měsícem, určitě nepatří Adamovi, a ten, kdo
ho poslal, je idiot.
„Nepůjdu s vámi,“ řekl Mac a ucouvl o krok. A o další, až se zády
opřel o mikrobus. Ztuhl, zhluboka se nadechl a rozhlédl se. „Mercy?“
Žádný z mužů nevěnoval pozornost tomu, že Mac zachytil můj pach.
Vlkodlaka stále ovládaly měsíční sny a člověk sahal po zbrani.
„Snažili jsme se to udělat po dobrém,“ řekl a já cítila jeho radost.
Možná se napřed pokusil odvést Maca po dobrém, ale po zlém to měl radši.
Jeho zbraň vypadala jako vystřižená z armádních katalogů pro rádoby
žoldáky, kde vzhled je minimálně stejně důležitý jako výkon. „Do
auta, chlapče. Mám stříbrné kulky. Když tě trefím, jsi mrtvý.“ Mluvil
jako zabiják z gangsterek z padesátých let. Napadlo mě, jestli to dělá
schválně.
„Když nasednu, jsem tak jako tak mrtvý, že?“ řekl Mac pomalu. „Zabili
jste i ty dva, co byli v klecích vedle? Proto zmizeli?“
Nikdo z nich si nevšiml, že vlkodlak začal měnit podobu, dokonce ani
vlkodlak sám. Viděla jsem, jak mu ve tmě jasně září oči, a cítila jsem
pach vlčího pižma a magie. Zavrčel.
„Ticho,“ obořil se na něj člověk, pak se po něm ohlédl. Ztuhl, polkl a
namířil zbraní na partnera.
V lidské podobě váží vlkodlak asi devadesát kilo. Ve vlčí od sto deseti
kil výš. Ne, nemám zdání, odkud se váha navíc bere. Je to magie, ne
věda. Já jsem na průměrného kojota trochu velká, vlkodlak byl přesto
pětkrát těžší.
Snažila jsem se přijít na způsob, jak využít své rychlosti, když ale
vlkodlak obrátil prodlužující se čelisti s ostrými bílými zuby
k Macovi a znovu zavrčel, pochopila jsem, že už nemám čas.
Vrhla jsem se ze střechy mikrobusu na vlkodlaka, kterého zpomalovala
probíhající proměna. Chňapla jsem po něm, abych upoutala jeho pozornost, a
zakousla se mu do holého hrdla, které stále neporostla hustá srst, jež
měla krk právě před takovým útokem chránit.
Cítila jsem, jak se mé špičáky zaryly do masa a z ran vytryskla pod
zvýšeným tlakem, který proměnu doprovází, krev. Nebyla to smrtelná
rána, na to se vlkodlaci příliš rychle uzdravují, ale zpomalí ho, a
zatímco si ji bude ošetřovat, získám náskok.
Ale on se nezastavil, aby se ošetřil.
Byl mi v patách. Prosmýkla jsem se okolo Stefanova mikrobusu a uličkou
k dílně a přeskočila jsem přes pletivový plot kolem skladiště
společnosti Brej Kup. Kdyby dokončil proměnu, přeskočil by plot snadněji
než já, ale jeho neúplná podoba ho omezovala, takže se musel zastavit a
plot roztrhnout.
Hnala ho krvežíznivost, takže byl i na dvou nohách rychlejší než já.
Neměl být. Utekla jsem už pěkné řádce vlkodlaků a vím, že jsem
rychlejší. Jemu to ale nikdo neřekl. Doháněl mě. Přeskočila jsem přes
zadní plot, protože ten vpředu ho zpomalil.
Kdybychom byli v blízkosti lidských obydlí, netrpělivé, frustrované
kňučení, které vlkodlak vyrážel, když byl donucen zastavit se a rozervat
další pletivo, by určitě přilákalo policii, ale nejbližší lidé žili
až o několik bloků dál. To mi připomnělo, že si musím dělat starosti
nejen o Maca a o sebe, ale také o nevinné kolemjdoucí.
Změnila jsem směr a zamířila zpět ke garáži s úmyslem odvést vlkodlaka
pryč od města, ne k němu. Ale než jsem se ke garáži dostala, můj
pronásledovatel zakopl a upadl.
Napřed mě napadlo, že se konečně promění, ale nezvedl se na čtyři a
nepokračoval v honu. Zpomalila jsem, pak jsem se zastavila a poslouchala, ale
slyšela jsem jen vlastní srdce bušící strachy.
Už skoro dokončil proměnu, obličej měl úplně vlčí, ale ještě ho
nepokryla srst. Znetvořené, vyzáblé ruce s palci nepřirozeně vzdálenými
od ostatních prstů mu bezvládně ležely na asfaltu. Nehty mu zesílily a na
koncích se začaly zužovat. Ale nehýbal se.
Třásla jsem se touhou vzít nohy na ramena, ale přinutila jsem se k němu
přiblížit. Čekala jsem, že vyskočí a popadne mě jako v hororu, ale on
tam jen ležel a páchl krví a adrenalinem.
Do dálky se za ním táhla dlouhá stružka, jako když autu z prasklé hadice
vytéká nemrznoucí směs, a leskla se ve světle pouličních lamp. Byla to
krev.
Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že neslyším tlukot jeho srdce ani
šepot dechu.
- přeložila: Kateřina Niklová
