Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Měsíční píseň ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Měsíční píseň, Mercedes Thompsonová 1

Briggsová - Měsíční píseň

Patricia Briggsová: Měsíční píseň

Vlkodlaci můžou být nebezpeční, když se jim připletete do cesty, ale pokud jste opatrní, nechají vás na pokoji. Umí se dobře skrývat před lidmi, ale já nejsem člověk. Když na ně narazím, poznám je a oni poznají mě – Mercy Thompsonovou.
Mercy Thompsonová má za souseda vlkodlaka. V autodílně opravuje mikrobus patřící upírovi. Její bývalý šéf je gnón. Ale ani Mercy není úplně normální… a její pouto s tajemným světem nadpřirozena ji brzy dostane do pořádného průšvihu.
Vychutnejte si pořádný nářez, který na vás v knize čeká. Není radno si zahrávat s vůdcem vlkodlačí smečky… A unést mu dceru byla osudová chyba…

Stefanův vůz je pomalovaný tak, aby se podobal duchařskému mikrobusu ze seriálu Scooby Doo, což říkalo hodně o upírovi, kterému patřil. Stefan mi jednou přiznal, že před pár lety, když začal sledovat Buffy, krátce zvažoval, že ho nastříká na černo, nakonec se ale rozhodl, že přemožitelka upírů se Scooby Doo prostě nevyrovná.
Otevřela jsem dveře kanceláře, ale neobtěžovala jsem se rozsvítit, protože ve tmě vidím docela dobře. Peněženku jsem našla přesně tam, kde jsem ji nechala. Vyndala jsem ji ze sejfu a zase ho zamkla. Ze zvyku jsem zkontrolovala, jestli je radiátor nastavený na nízkou teplotu. Přístroje byly vypnuté a nářadí schované. Vše bylo na svém místě a mě jako obvykle ovládl pocit zadostiučinění z toho, že tohle všechno je moje – no, moje a banky.
S úsměvem jsem vyšla z kanceláře a zamkla za sebou. Nepohybovala jsem se potichu úmyslně, když ale vyrůstáte ve smečce vlkodlaků, naučíte se být tišší než ostatní.
„Jděte pryč.“ Macův hlas dolehl z opačné strany Stefanova mikrobusu. Promluvil tichým, vrčivým hlasem, který jsem u něj ještě nezaslechla.
Napadlo mě, že mluví se mnou, proto jsem se otočila po zvuku, ale viděla jsem jen Stefanovo auto.
V tu chvíli ale Macovi někdo odpověděl. „Ne bez tebe.“
Mikrobus měl tmavá skla. Viděla jsem jimi dost dobře na to, abych si všimla, že boční dveře jsou otevřené a rámují stínové postavy Maca a jednoho z jeho návštěvníků. Druhého jsem neviděla. Vítr pofukoval ze správné strany, to znamená směrem ke mně, a já cítila kromě Maca další dvě osoby: vlkodlaka a člověka. Žádného jsem nepoznávala.
Většinu Adamových vlků bych poznala po pachu, ale nebylo by nijak zvláštní, kdyby do smečky přijal někoho nového, aniž bych o tom slyšela. Přítomnost člověka mi ale napověděla, že něco není v pořádku. Adam nikdy neposílal na pochůzky s vlkem člověka.
A co bylo ještě divnější, ani jeden z nich nedal najevo, že o mně ví. Pohybovala jsem se tiše, ale oba vlkodlaci mě měli slyšet. Zdálo se, že si mě ani Mac, ani druhý vlkodlak nevšimli.
„Ne,“ řekl Mac, zatímco jsem váhala. „Už žádné klece. Žádné drogy. Nepomáhaly.“
Klece? pomyslela jsem si. Někdo držela Maca v kleci? S Adamem poblíž to nebude potřeba. Někteří alfové spoléhali při kontrole mladých vlků na mříže, ale Adam k nim nepatřil. A ani Macova poznámka o drogách nedávala smysl: na vlkodlaky drogy nepůsobí.
„Ale pomáhaly, chlapče. Jen jim musíš dát šanci. Slibuji, že ti pomůžeme zvrátit tohle prokletí.“
Zvrátit prokletí? Na světě neexistovala droga, která by mohla zvrátit Proměnu, a zatraceně málo vlkodlaků považovalo po prvních několika měsících svůj stav za prokletí. Většina nakonec dospěla k závěru, že podrážděnost a občasná chlupatost jsou malou cenou za mimořádnou sílu, rychlost a smysly – a to už nemluvím o výhodách těla, které je imunní vůči nemocem a stárnutí.
I kdyby vlkodlak Adamovi patřil, pochybuji, že by Adam věděl, že člen jeho smečky šíří podobné báchorky. Tedy aspoň doufám, že o tom neví.
Vypadalo to ale, že Mac ty dva zná, a já začínala mít pocit, že jeho příběh je složitější, než jsem si myslela.
„Mluvíš, jako bys měl na vybranou,“ řekl třetí muž. „Tvojí jedinou volbou je, jak se dostaneš k cíli.“
Dospěla jsem k závěru, že to nejsou Adamovi muži. Řeči o prokletí, klecích a drogách z nich dělaly nepřátele. Pokud s nimi Mac nechce jít, nedovolím, aby ho odvedli.
Rychle jsem se rozhlédla, ale ulice byly prázdné. Po šesté hodině je průmyslová čtvrť prakticky mrtvá. Co nejtišeji jsem se svlékla a proměnila se v kojota.
Jako člověk jsem neměla proti vlkodlakovi šanci. Ani kojot mu nebyl rovnocenným protivníkem, v této podobě jsem však byla rychlá, mnohem rychlejší než skutečný kojot a o chloupek rychlejší než vlkodlak.
Vyskočila jsem na zábradlí a odtud na střechu Stefanova mikrobusu, abych se dostala nad ně, i když jsem se tím vzdala momentu překvapení. Bez ohledu na to, jak tiše jsem se pohybovala, vlkodlak slyšel cvakání mých drápů na kovové střeše.
Připravila jsem se skočit, pak jsem zaváhala. Ze střechy dodávky jsem viděla Maca i oba muže. Zdálo se, že si mě ani jeden z nich nevšiml. Mac ke mně stál zády, ale stačilo, aby zbývající dva vzhlédli. Neudělali to ale. Něco nebylo v pořádku.
Za dvojicí cizinců stálo velké černé SUV, jaké se dá očekávat u záporáků.
„Nevěřím, že existuje způsob, jak byste mohli napravit, co jste mi provedli,“ řekl Mac. „Nemůžete vrátit život ani mně, ani Meg. Můžete mě jenom nechat na pokoji.“
Lidský muž měl vlasy ostříhané úplně nakrátko, ale teprve při pohledu na velkou černou zbraň, která mu trčela z pochvy pod ramenem, mě napadlo, že by mohl patřit k armádě. Oba cizinci vypadali jako vojáci – stejně jako Adam. Ramena měli příliš ztuhlá, postoj příliš vzpřímený. Možná přece jen patřili k Adamovi. To pomyšlení mě přimělo zaváhat. Pokud zraním jednoho z Adamových vlků, draze za to zaplatím.
„Blíží se úplněk,“ řekl muž s delšími vlasy, vlkodlak. „Cítíš ho?“
„Jak chceš přežít zimu, chlapče?“ promluvil znovu krátkovlasý. Jeho hlas zněl laskavě. Otcovsky. Dokonce blahosklonně. „V prosinci se ochladí dokonce i v téhle poušti.“
Potlačila jsem vrčení a snažila se přijít na to, jak nejlépe pomoct Macovi.
„Pracuji tady,“ řekl Mac a ukázal na garáž. „Až se ochladí, myslím, že když ji požádám, nechá mě spát v garáži, dokud si nenajdu bydlení.“
„Požádáš?“ Krátkovlasý chlapík se zatvářil soucitně. „Zdržela tě tady pro nás. Patří k nám, chlapče. Jak bychom tě jinak našli?“
Ucítila jsem Macův šok, pak porážku. Emoce mají svoji vůni, ale jen v kojotí podobě je můj čich dostatečně silný, abych rozlišila i slabší pocity. Ohrnula jsem pysky a vycenila zuby. Nemám ráda lháře, obzvláště když lžou o mně.
Vlkodlakův hlas zněl snově. „Až vyjde měsíc, nedokážeš zastavit proměnu.“ Kolébal se sem a tam. „Potom můžeš běžet a pít strach kořisti, než ti zemře v zubech.“
Je poblázněný, uvědomila jsem si a ovládl mě šok. Pokud je tak mladý, že je poblázněný měsícem, určitě nepatří Adamovi, a ten, kdo ho poslal, je idiot.
„Nepůjdu s vámi,“ řekl Mac a ucouvl o krok. A o další, až se zády opřel o mikrobus. Ztuhl, zhluboka se nadechl a rozhlédl se. „Mercy?“
Žádný z mužů nevěnoval pozornost tomu, že Mac zachytil můj pach. Vlkodlaka stále ovládaly měsíční sny a člověk sahal po zbrani.
„Snažili jsme se to udělat po dobrém,“ řekl a já cítila jeho radost. Možná se napřed pokusil odvést Maca po dobrém, ale po zlém to měl radši. Jeho zbraň vypadala jako vystřižená z armádních katalogů pro rádoby žoldáky, kde vzhled je minimálně stejně důležitý jako výkon. „Do auta, chlapče. Mám stříbrné kulky. Když tě trefím, jsi mrtvý.“ Mluvil jako zabiják z gangsterek z padesátých let. Napadlo mě, jestli to dělá schválně.
„Když nasednu, jsem tak jako tak mrtvý, že?“ řekl Mac pomalu. „Zabili jste i ty dva, co byli v klecích vedle? Proto zmizeli?“
Nikdo z nich si nevšiml, že vlkodlak začal měnit podobu, dokonce ani vlkodlak sám. Viděla jsem, jak mu ve tmě jasně září oči, a cítila jsem pach vlčího pižma a magie. Zavrčel.
„Ticho,“ obořil se na něj člověk, pak se po něm ohlédl. Ztuhl, polkl a namířil zbraní na partnera.
V lidské podobě váží vlkodlak asi devadesát kilo. Ve vlčí od sto deseti kil výš. Ne, nemám zdání, odkud se váha navíc bere. Je to magie, ne věda. Já jsem na průměrného kojota trochu velká, vlkodlak byl přesto pětkrát těžší.
Snažila jsem se přijít na způsob, jak využít své rychlosti, když ale vlkodlak obrátil prodlužující se čelisti s ostrými bílými zuby k Macovi a znovu zavrčel, pochopila jsem, že už nemám čas.
Vrhla jsem se ze střechy mikrobusu na vlkodlaka, kterého zpomalovala probíhající proměna. Chňapla jsem po něm, abych upoutala jeho pozornost, a zakousla se mu do holého hrdla, které stále neporostla hustá srst, jež měla krk právě před takovým útokem chránit.
Cítila jsem, jak se mé špičáky zaryly do masa a z ran vytryskla pod zvýšeným tlakem, který proměnu doprovází, krev. Nebyla to smrtelná rána, na to se vlkodlaci příliš rychle uzdravují, ale zpomalí ho, a zatímco si ji bude ošetřovat, získám náskok.
Ale on se nezastavil, aby se ošetřil.
Byl mi v patách. Prosmýkla jsem se okolo Stefanova mikrobusu a uličkou k dílně a přeskočila jsem přes pletivový plot kolem skladiště společnosti Brej Kup. Kdyby dokončil proměnu, přeskočil by plot snadněji než já, ale jeho neúplná podoba ho omezovala, takže se musel zastavit a plot roztrhnout.
Hnala ho krvežíznivost, takže byl i na dvou nohách rychlejší než já. Neměl být. Utekla jsem už pěkné řádce vlkodlaků a vím, že jsem rychlejší. Jemu to ale nikdo neřekl. Doháněl mě. Přeskočila jsem přes zadní plot, protože ten vpředu ho zpomalil.
Kdybychom byli v blízkosti lidských obydlí, netrpělivé, frustrované kňučení, které vlkodlak vyrážel, když byl donucen zastavit se a rozervat další pletivo, by určitě přilákalo policii, ale nejbližší lidé žili až o několik bloků dál. To mi připomnělo, že si musím dělat starosti nejen o Maca a o sebe, ale také o nevinné kolemjdoucí.
Změnila jsem směr a zamířila zpět ke garáži s úmyslem odvést vlkodlaka pryč od města, ne k němu. Ale než jsem se ke garáži dostala, můj pronásledovatel zakopl a upadl.
Napřed mě napadlo, že se konečně promění, ale nezvedl se na čtyři a nepokračoval v honu. Zpomalila jsem, pak jsem se zastavila a poslouchala, ale slyšela jsem jen vlastní srdce bušící strachy.
Už skoro dokončil proměnu, obličej měl úplně vlčí, ale ještě ho nepokryla srst. Znetvořené, vyzáblé ruce s palci nepřirozeně vzdálenými od ostatních prstů mu bezvládně ležely na asfaltu. Nehty mu zesílily a na koncích se začaly zužovat. Ale nehýbal se.
Třásla jsem se touhou vzít nohy na ramena, ale přinutila jsem se k němu přiblížit. Čekala jsem, že vyskočí a popadne mě jako v hororu, ale on tam jen ležel a páchl krví a adrenalinem.
Do dálky se za ním táhla dlouhá stružka, jako když autu z prasklé hadice vytéká nemrznoucí směs, a leskla se ve světle pouličních lamp. Byla to krev.
Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že neslyším tlukot jeho srdce ani šepot dechu.

  • přeložila: Kateřina Niklová
25. září 2009, Patricia Briggsová

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Mercedes Thompson 1 - Měsíční píseň

Mercedes Thompson 1 - Měsíční píseň
Vložit do pytle na zboží  Koupit 339 Kč 237 Kč