Železný polibek, Mercedes Thompsonová 3
 |
Patricia Briggsová: Železný polibek
Mercy Thompsonová sice umí měnit podobu – její charakter je ale
pevný. Když jejího bývalého šéfa a učitele zatknou pro vraždu a
vlastní lid ho nechá hnít za mřížemi, je na Mercy, aby i navzdory jeho
přáním očistila jeho jméno.
Mercyina věrnost je však vystavena zkoušce i z jiné strany. Vlkodlaci
zrovna neprosluli trpělivostí, a pokud se Mercy nedokáže rozhodnout mezi
dvěma muži, k nimž chová city, Sam s Adamem by mohli rozhodnout
za ni…
Čtvrtý dům, ke kterému mě Zee zavezl, vypadal stejně nenápadně jako
ty předchozí. Byl béžový, zdobený fádní bílou a na dvorku schnula
tráva.
„Tady neuklidili,“ řekl trpce, když otevřel dveře. „Když jsme
objevili třetí oběť, přestali jsme se snažit zatajit zločin před lidmi a
soustředili se na hledání vraha.“
Nežertoval, když říkal, že tu neuklidili. Přeskočila jsem staré noviny a
rozházené oblečení v síni.
Tohoto fae nezabili v obýváku ani v kuchyni. Ani v hlavní ložnici, kde se
zabydlela rodinka myší. Rozprchla se, když jsem vešla dovnitř.
Hlavní koupelna byla z nevysvětlitelného důvodu cítit mořem namísto
myšinou jako zbytek této části domu. Instinktivně jsem zavřela oči jako
v prvním domě a soustředila se na ostatní smysly.
Jako první se přihlásil sluch a já uslyšela příboj a vítr. Vzápětí mi
srst zčechral studený vánek. Udělala jsem dva kroky vpřed a studené
kachličky změkly v písek. Když jsem oči znovu otevřela, stála jsem na
vrcholu písčité duny na břehu moře.
Vítr mi vháněl písek do čenichu, očí a kožichu, tupě jsem zírala na
vodu a kůže mě brněla magií místa. I tady zapadalo slunce a na hladině
se leskly tisíce odstínů oranžové, rudé a růžové.
Sklouzla jsem dolů ostrou trávou a zastavila se na udusané pláži. Přede
mnou se nekonečná voda nadouvala ve vlnách a něžně šplouchala o břeh.
Pozorovala jsem vlny, dokud mi příliv nezačal omývat tlapky.
Ledová voda mi připomněla, že jsem tu kvůli práci, a bylo
nepravděpodobné, že bych v nemožné, krásné krajině našla vraha.
Necítila jsem nic než moře a písek. Otočila jsem se a chystala se vrátit
směrem, odkud jsem přišla, než nastane noc, ale viděla jsem jen nekonečné
písečné duny a mírné kopce za nimi.
Buďto smetl mé stopy vítr, zatímco jsem se rozhlížela – anebo tu nikdy
nebyly. Nebyla jsem si dokonce ani jistá, z kterého kopce jsem seběhla
dolů.
Ztuhla jsem v přesvědčení, že pokud se pohnu třeba jen o píď
z místa, nikdy nenajdu cestu zpátky. Oceán přestal působit mírumilovně a
krajina, přestože vypadala stále krásně, byla najednou plná stínů a
nebezpečí.
Pomalu jsem se posadila a třásla se ve větru. Mohla jsem jen doufat, že mě
Zee najde a okolní krajina zmizí stejně rychle, jako se objevila. Lehla jsem
si na břicho s oceánem za zády.
Složila jsem čenich na tlapky, zavřela oči, myslela na koupelnu, na
pach myšiny a snažila se ignorovat vůni mořské soli a vítr, který mi
čechral srst. Nezmizely.
„No ne,“ ozval se mužský hlas, „copak to tu máme? Ještě nikdy jsem
neslyšel, že by se Pod Kopec zatoulal kojot.“
Otevřela jsem oči, rychle se otočila a přikrčila se, připravena podle
potřeby utéct nebo zaútočit. Asi tři metry ode mě, mezi mnou a oceánem,
stál muž a pozoroval mě. Alespoň tedy připomínal muže. Jeho hlas zněl
tak normálně jako hlas profesora z Harvardu, že mi chvíli trvalo, než jsem
si uvědomila, že ani zdaleka normálně nevypadá.
Jeho oči byly zelenější než zbojnická zelená, do které strýček Mike
oblékal své číšníky, tak zelená, že ani houstnoucí šero neztlumilo
jejich barvu. Dlouhé světlé vlasy měl vlhké, propletené s kousky
mořských rostlin a sahaly mu až po kolena. Byl dočista nahý a vůbec mu to
nevadilo.
Neviděla jsem žádné zbraně. V jeho postoji ani v hlase jsem neslyšela
žádnou agresi, ale všechny mé instinkty na mě křičely. Aniž bych odtrhla
oči od jeho, sklonila jsem hlavu a potlačila vrčení.
Zůstat v kojotí podobě mi připadalo nejbezpečnější. Možná mě bude
považovat za kojota… který vnikl do koupelny mrtvého fae a dostal se až
sem. Musela jsem přiznat, že to není pravděpodobné. Možná existoval
i jiný způsob, jak se sem dostat. V okolí jsem neviděla ani živáčka,
ale možná uvěří, že jsem skutečně to, nač vypadám.
Dlouho jsme na sebe zírali a ani jeden z nás se nepohnul. Pokožku měl
o několik odstínů světlejší než vlasy. Viděla jsem pod ní modré
stíny žil.
Chřípí se mu zachvělo, jak nasál můj pach, ale já věděla, že jsem
cítit jen kojotem.
Proč nepoužil Zee jeho? Tento fae očividně používal čich a nepřipadal mi
bezmocný.
Možná ho nepožádali o pomoc proto, že ho považovali za vraha.
Zatímco mě sledoval, v mysli jsem si probírala všechna lidem podobná
stvoření, která měla žít v moři nebo v jeho okolí. Byla jich spousta,
ale jen o hrstce jsem věděla něco bližšího.
Jen selkiové nebyli úplně zlí. Nemyslela jsem si ale, že je selkie –
hlavně proto, že bych nemohla mít takové štěstí – a nevoněl jako
někdo, kdo se dokáže proměnit ve vodního savce. Páchl studenou rybinou.
V jezerech žila laskavější stvoření, ale moře bylo povětšinou rájem
hrůzostrašných tvorů, ne něžných skřítků, kteří dohlíží na
pořádek v domě.
„Páchneš jako kojot,“ řekl nakonec. „Vypadáš jako kojot. Ale žádný
kojot se ještě nikdy nedostal Pod Kopcem k říší Mořského krále. Co
jsi?“
„Gnädiger herr,“ ozval se Zee opatrně někde těsně za mnou.
„Pracuje pro nás a ztratila se.“
Já toho staříka fakt miluju, ale ještě nikdy jsem se tolik neradovala
z toho, že slyším jeho hlas.
Mořský fae se nepohnul, jen zvedl oči, až jsem si byla jistá, že hledí
Zeemu do obličeje. Nechtěla jsem se odvrátit, ale ucouvla jsem, opřela se
Zeemu bokem o nohu a ujistila se, že není výplodem mé představivosti.
„Není fae,“ řekl fae.
„Ale není ani člověk.“ V Zeeho hlase jsem slyšela cosi velmi podobného
úctě a poznala jsem, že jsem po právu měla strach.
Cizinec najednou vykročil a klekl si přede mnou na koleno. Neomaleně mě
chytil za čenich a rukou mi přejel po očích a uších. Jeho ledové ruce
nebyly hrubé, ale kdyby mě Zee nešťouchl do boku, asi bych stejně
protestovala. Fae mě nečekaně pustil a zase vstal.
„Není natřená elfskou mastí ani nepáchne drogami, které sem občas
někoho zavedou, aby tu zemřel. A pokud vím, přestože máš velmi
jedinečné magické schopnosti, tohle nedokáží. Tak jak se sem
dostala?“
Jak mluvil, uvědomila jsem si, že nemá harvardský přízvuk, nýbrž
přízvuk staré dobré Anglie.
„Nevím, mein herr. A myslím, že to ani sama neví. Sám nejlépe
víte, že Pod Kopec je vrtošivý a osamělý. Pokud má přítelkyně zlomila
kouzlo, které ukrývá vchody, neodmítl by ji vpustit.“
Mořský tvor znehybněl – vlny oceánu ustoupily jako kočka připravující
se ke skoku. Mračna na nebi potemněla.
„A jak,“ řekl velmi tiše, „maskovací kouzlo zlomila?“
„Vzal jsem ji s sebou, aby nám pomohla odhalit vraha, má totiž velmi
dobrý čich,“ řekl Zee. „Maskovací kouzlo má jednu slabinu a tou jsou
pachy. Jakmile zlomila tuto část, iluze se zhroutila. Není mocná a
nepředstavuje hrozbu.“
Oceán bez varování zaútočil. Udeřila do mě obrovská vlna, podtrhla mi
nohy a oslepila mě. V jediném okamžiku mě okradla o tělesné teplo,
takže bych se asi nedokázala nadechnout, i kdybych neměla čenich pod
vodou.
Silná ruka mě popadla za ocas a hrubě trhla. Bolelo to, ale neprotestovala
jsem, protože voda ustupovala, a kdyby mě Zee nedržel, odnesl by mě oceán
s sebou. Jakmile mi hladina klesla ke kolenům, pustil mě.
Stejně jako já byl promočený na kost, ale netřásl se. Vykašlala jsem
slanou vodu, kterou jsem spolykala, oklepala se a rozhlédla se kolem, ale
mořský fae mezitím zmizel.
Zee se dotkl mého hřbetu. „Zpátky tě budu muset odnést.“ Nepočkal na
odpověď, prostě mě zvedl. Převrátil se mi žaludek, jak se všechny mé
smysly zhouply, vzápětí mě postavil na kachlíkovou podlahu. V místnosti
panovala dokonalá tma.
- přeložila: Kateřina Niklová
