Blackout (Kal Leandros 6), EXKLUZIVNÍ UKÁZKA
 |
Byl jsem sám a ztracený. Nevěděl jsem, kde jsem a nevěděl jsem, kdo jsem. Ztracenější být nemůžete. Při tom, co jsem věděl, a co jsem naopak vůbec nevěděl, proč bych toužil po temnotě, kde se skrývají monstra? Protože zabijáci se tam skrývají taky. Kal Leandros vždy kráčel po krvavé hranici mezi stavem, kdy se snažil zachovat svou smrtelnou duši svobodnou a čistou (více méně), a tím, kdy hrozilo, že se jeho hororové dědictví z jiného světa utrhne z řetězu. Pokaždé ho ale zachránila vzpomínka na bratra Nika, přátele, a ty, které miluje. Až doteď. Kal se probudil na pláži poseté rozsekanými zbytky ohavných stvoření, která zjevně vyhledávala potíže. Fakt, že jatka pravděpodobně způsobil on, ho nijak nerozrušil. Nerozrušilo ho ani to, že se cítil jako přirozený zabiják. Kala rozrušuje to, že si vůbec nepamatuje na Kala… a že si není jistý tím, že ho to zajímá.
Posadil jsem se na lavičku a pohodlně se opřel, jako by se mi takovéhle věci stávaly každý den, a na Vánoce dvakrát. „Jsi můj bratr,“ opakoval jsem po něm. Začal jsem dost nedůvěřivě, ale jeho tmavá pleť oproti mojí bledé, blond vlasy oproti mým černým, to všechno neznamenalo vůbec nic, jakmile jsem se mu podíval do očí, které měly přesně stejnou šedou barvu jako moje. Tak dobře, jsme příbuzní, ale to ještě neznamená, že jsme bratři, a taky to neznamená, že je v tom láska, teplo domova, rodinná pouta a všechny ty další hovadiny. Kain a Ábel. Film Kmotr. To jsou věci, které jsem nezapomněl. Musím si dávat pozor.
Nejsem špatný chlap, ale taky nejsem trouba. Pokud se o mě bratr tak děsně bál, tak kde byl, když jsem na pláži sám sejmul čtyři obří pavoučí stvůry?
„Čekáš na bratrský chlapský objetí?“ zavrčel jsem. „To si počkáš, kámo.“
Série Kal a Niko Leandrosovi:
Podřepl ke mně a podíval se mi do očí. Cítil jsem, jak mi při jeho plynulém pohybu soucitně zakřupalo v kolenou. „Ty si nevzpomínáš, že ne?“ Za přirozenou sebedůvěrou, která mu seděla jako vlastní kůže, na okamžik vypadal ztraceně. Ten výraz vyjadřoval přesně to, co jsem cítil už několik dní. „Kruci, báli jsme se, že by to mohlo být ono.“
„Našel jsi ho? Ztracenější než Atlantida, a tady je. Tak ho chytni a strč jeho poutanas yie zadek do auta, než se zase ztratí.“
Na zlomek vteřiny jsem hodil pohledem po hnědovlasém muži, který šel po chodníku asi deset metrů od nás a rychle se blížil, a hned na to jsem blonďákovi přiložil nůž na krk a znovu se na něj podíval. „Nikdo nebude žádnou moji část chytat ani nikam strkat. Tečka. Jasný?“ Ne, nejsem trouba a tenhle chlap se mi vůbec nelíbil. Když jsem Luthera zvrhlíka prohodil sklem, tak jsem ho nezabil, protože nemám skutečnou touhu někoho zabíjet. Nejsem špatný chlap. Jenže tenhle chlápek není obyčejný člověk. Je jako já. Pohybuje se jako já a nosí u sebe zbraně – je to zabiják. To jsem pochopil po jednom rychlém pohledu. Ale neviděl jsem, jaký druh zabijáka to je. Já zabíjím monstra. Nevím, kde má on hranici, pokud vůbec nějakou má.
„Vtipálku, drž se zpátky.“ Oči, jež tak podivně zrcadlily mé vlastní, zůstaly klidné. „Kale, vezmu si ten nůž. Nelekej se.“
Nelekej se. Ten má teda koule, to se mu musí nechat. Mohl by se mnou o nůž bojovat, a podle toho, jak vypadá, by to možná stálo za to, jako žralok se žralokem, ale rovnou mi říct, že mě odzbrojí, a myslet si, že to nechám jen tak? Může mi políbit…
Do hajzlu.
Nůž zmizel a mně zůstala prázdná ruka. Beze zbraně jsem čelil někomu velice nebezpečnému. Tohle bylo opravdu vážné, ale co víc, bylo to šíleně zahanbující. Ohnul jsem prsty a spustil ruku tak nenuceně, jako bych odháněl mouchu a nedržel předtím někomu nůž na krku. Ano, je jako já, jenže je lepší, což jen posílilo důkaz podaný jeho očima. „Kal,“ řekl jsem rozladěně. „Řekl jsi mi Kale. Takže co to je? Kalvin, Kalvert nebo Kalhoun?“
Bratr. Mohl bych mít bratra? V posledních několika dnech jsem uvažoval nad spoustou šíleností, ale tahle je z toho nejšílenější. Bratr… sakra. Když jsem se díval přes rameno a viděl jen prázdnotu, hledal jsem právě jeho? Tohohle chlapa? Vypadal unaveně – aspoň se tak zdál mně. Kůži pod očima měl tmavší než zbytek obličeje, ale i tak se jeho rty po mé útočné otázce jemně prohnuly. „Kaliban. Je to zkráceně Kaliban.“
„Jako to monstrum ze Shakespeara.“ Ježíši. Táhne se to se mnou od pláže přes falešné doklady až po skutečné jméno. Mávám kolem sebe příslušností ke stvůrám, jako by to byla zlatá karta. Na něco si hraju, přesně jak říkala slečna Terrwyn. Opět velice zahanbující. Můžete obrátit oči v sloup nad vlastním idiotickým egem?
Má poznámka o Shakespearovi zapříčinila, že lehký úsměv z jeho rtů zmizel docela. „Ne, vůbec ne jako to monstrum.“
„Kdes byl? To jsi byl celou dobu tady? Ty dny a dny, kdy jsme po tobě beze spánku pátrali a na nohou nás držela jen mizivá naděje a… u Dia, co to máš na sobě? To gingham? Prosím tě, řekni mi, že to není ginghamová zástěra. Proč máš na sobě ginghamovou zástěru?“ Ten druhý, hnědovlasý muž, který přišel po chodníku, se držel zpátky přesně dvě vteřiny a pak už stál u nás. Zelené oči mu slzely, jako kdyby ho bolelo jen se na mě dívat.
Redakce Fantasye doporučuje podobné série:
- Patricia Briggs (série Mercedes Thompson) – Měsíční píseň (ukázka, recenze), Krevní pouto (ukázka, recenze), Železný polibek (ukázka, recenze), Zkřížené hnáty (ukázka, recenze), Stříbrná relikvie (ukázka, recenze) (Renata Heitelová), recenze (Alžběta Lexová)
- Kim Harrison (série Rachel Morgan) – Mrtvá čarodějka přichází (ukázka, recenze), Hodný, zlý a nemrtvý (ukázka, recenze), Nikdy nezemřít (ukázka, recenze)
- Ilona Andrews (série Kate Daniels) – Magie mrtvých (ukázka z knihy, recenze), Magie spaluje (ukázka z knihy, recenze)
„Protože neumím vařit,“ odpověděl jsem nepřítomně. Dělo se to. Právě teď. Nenašel jsem svou minulost, ale ona si našla mě, a ještě s sebou přitáhla rodinu. Myslel jsem si, že možná objevím spolupracovníky nebo obchodní společníky. Možná, když budu mít štěstí, kamaráda nebo dva. Ale bratra? Nevím, jestli jsem na bratra připravený. A co hůř, nevím, jestli je připravený on na mě. Na druhou stranu, tvrdě jsem pracoval v restauraci a zmasakroval monstra. Jednou, dvakrát nebo dvacetkrát jsem si na to chtěl stěžovat, ale neudělal jsem to, protože by to nebylo chytré, opatrné ani bezpečné. A právě těchto tří věcí jsem se od probuzení v Landingu pečlivě držel, tedy s malou výjimkou, když jsem Luthera prohodil oknem. Možná nedokážu sám sebe docenit. Jsem přece dobrý chlap, ne? Takže možná můžu být i dobrý bratr. Za dobrou cenu a sotva používaný.
A co se týče toho, že je zabiják – pokud jsem jeho bratr a chyběl jsem mu tak, že mě přišel hledat, pak nemůže být natolik špatný. Ne horší než já, nebo bych s ním neměl nic společného. Rozeznám správné od špatného. Rozeznám lidi od nestvůr.
Ty první, jako třeba Luthera, je třeba usměrnit. Ty druhé, jako třeba pavouky, zničit.
„Máš na sobě zástěru s volánkem proto, že neumíš vařit. Aha. To dává dokonalý smysl. Nemáš představu, jak oceňuju, že jsi mi to objasnil,“ řekl ten druhý – módní kritik. „A ještě k tomu máš na sobě modrou? Zářivou, děsivě neónovou modrou? Nikdy jsem na tobě neviděl nic jiného než černou nebo šedou. A tvoje vlasy, co to při všem nesvatém… no vlastně, ty vlasy ti schvaluju. Bylo by lepší, kdyby ti jich tolik neviselo do obličeje, ale celkově – schvaluju.“ Posadil se na lavičku vedle mě a s unaveným povzdechem si natáhl nohy. Pak mi dal ruku kolem ramen, lehce mnou zatřásl a pevně mě stiskl. „Vyděsil jsi nás, hochu. Vyděsil jsi nás jako Hádes.“
Sklopil jsem oči k ruce na rameni. Ten muž, samozvaný bratr, který mě odzbrojil, jako bych byl kotě s klubíčkem, se usmál. „Vidíš, tady máš chlapské bratrské objetí, kterému ses tak snažil vyhnout.“
„On je taky můj bratr?“ zeptal jsem se s náznakem paniky.
Pan Citlivka mi na to odpověděl sám. „Ne, takové štěstí nemáš. Nejsi tak talentovaný, nevyznáš se tolik v módě, nejsi tak neuvěřitelně okouzlující a nejsi… malaka!“ vyjekl, když jsem ho bodnul do nohy vidličkou, kterou jsem měl schovanou v druhém rukávu. Mám dva rukávy. Nenaplním přece jenom jeden z nich. Než jsem vstal od stolu v restauraci, do jednoho jsem si strčil nůž a do druhého vidličku.
„Taky tak neječím, když se mě někdo dotkne.“ Zvedl jsem se, vytáhl mu vidličku z nohy a postavil se tváří v tvář „bratrovi“. Všechno to chytré, opatrné a bezpečné, na co jsem byl ještě před chvílí hrdý, zmizelo.
Zajímavé. A co se týče toho, že nejsem špatný chlap… vím, že bych neměl zabíjet lidi, ale myslím, že hodní chlapi taky nebodají lidi vidličkami. Tihle dva ve mně vyvolávají jen to nejhorší, nebo ve mně vyvolávají mé nejhorší já. Doufám, že je to ta první možnost. „Jestli si myslíš, že jen tak spolknu všechny sračky, co na mě vy dva házíte, aniž bych vám položil pár otázek, pořádnou spoustu otázek, a bez nějakýho důkazu, tak mě sakra vůbec neznáš, bratr, nebo ne.“
Jenže možná to nebylo v nich. Možná to dělal jen ten, kterého jsem bodnul vidličkou, protože teď jsem to ucítil. Jeho jsem ucítil.
Z hrotů vidličky spadly tři kapky krve a udělaly na chodníku tři rudé kaňky. Pach zesílil. Mé podvědomí vědělo to, co vědomí ne. Měl jsem rozdíl v pachu poznat, měl jsem si ho všimnout dřív. Jenže jestli říkají pravdu, tak mě znají, a já znám je, což znamená, že jsem na ně zvyklý – že jsem zvyklý na pach toho se zelenýma očima. Není to člověk. Není cítit jako Lew nebo Terrwyn. Ani jako nikdo jiný ve městě. Je cítit jako tráva a stromy, jako pižmo jelenů v říji, jako rosa na louce zahalené ranní mlhou. A taky jako liška v kurníku.
Lstivě.
„Ty jsi jeden z nich.“ Změnil jsem držení vidličky. Už jsem ji nedržel na obranu svého prostoru, ale spíš tak, abych s její pomocí mohl někomu propíchnout krkavici. Ještě štěstí, že jsem omylem nepopadl lžíci. „Ty jsi stvůra.“
Proč to dokážu vycítit, když to nikdo jiný neumí, nad tím jsem neměl čas přemýšlet. Musel jsem se rozhodnout, jestli oddělat stvůru za denního světla, když se hosté dívají a co nevidět se objeví šerif. Nebo bych z toho měl vycouvat? Nechat ty dva říct, co mají na srdci. Chovat se rozumně jako celou dobu od chvíle, kdy mě tady vyplavilo moře.
Seru na to.
Je to stvůra.
Ohavnost.
Vyrazil jsem mu vidličkou po krku.
- překlad: Anna Janovská
