ZOMBIE ATAKUJÍ ČESKO!, PŘIPRAVTE SI BROKOVNICE A MAČETY!
 |
Trvalo sice dost dlouho, než se zombíci dobelhali až k nám, do českých luhů a hájů, ale konečně jsou tady. Jednu věc totiž těmto zrůdám nemůže nikdo upřít. Dokáží být po čertech vytrvalé, když jde o to objevit nějakou tu živou lidskou flákotu k zakousnutí. A jak se zdá, právě přišly na chuť českým čtenářům. Nebo je to právě naopak? Že by čeští čtenáři přišli na chuť zombiím? Zní to sice poněkud perverzně a nechutně, ale co na tom, když to oběma zúčastněným stranám vyhovuje?
Ať už je to tak či onak, loňský rok byl na zombijácké knihy neobyčejně úrodný. Na pultech knihkupectví se jich objevilo hned několik, přičemž se občas jednalo i o díla zásadní. To ovšem neznamená, že by se zombie u nás nevyskytovaly už dříve. Jen se s nimi čtenáři setkávali mnohem sporadičtěji. Ale o to víc si ona setkání vždy dokázali užít.
Globální hrozba v globalizovaném světě
 |
Na autenticitu vsadil i zombiolog Max Brooks v románu Světová válka Z (2010, recenze). Atak zombií pojal jako pandemii či jakousi morovou ránu, jejíž důsledky a traumata jsou stále ještě živé. Text je veden dokumentaristickým způsobem, přičemž hlavní část tvoří rozhovory s lidmi, jimž zombie zasáhly do života. Z jejich výpovědí si čtenář skládá celkový obraz průběhu nemilosrdné války o přežití lidstva. Brooks čtenářům ovšem nabízí nejen tento román, ale také originální manuál Zombie – Příručka pro přežití (2010), v níž shrnuje hlavní poznatky potřebné k přežití invaze nemrtvých. A protože to dělá na vědecké bázi, stane se jeho příručka jistě neocenitelným rádcem v případě, že by zombie skutečně zaútočily.
Poněkud odlišně pojal toto téma Jonathan Maberry v hororovém thrilleru Pacient Nula (2010). Agent Joe Ledger tu v čele speciálního týmu čelí muslimským extrémistům, kterým se podařilo v tajných laboratořích vytvořit zombie, a nyní se je snaží propašovat do Spojených států. Každý z nemrtvých přitom může spustit nekontrolované šíření nákazy po celé zemi.
Nemrtví otroci a jejich páni
 |
Na opačné straně než Anita stojí zaměstnavatel zombií v románu Běsnění (2011, ukázka, recenze) Rob Thurmanové. Vzhledem k tomu, že je Rudá čapka personifikací krvavé legendy ze středověku, a pokládá lidské maso za delikatesu, nemá zábrany posílat své zombijske otroky proti lidem. Takže si hlavní hrdinové příběhu, Kal a Niko, pořádně máknou, než se jim podaří zombíky i jejich pána zpacifikovat. Inu, být detektivem ve světě vlkodlaků a upírů není žádný med. Když už jsme u těch upírů, právě oni rádi zombie zotročují. Důkaz najdeme i v knihách Davida Wellingtona Pensylvánský upír (2010) či Upír Nula (2010), kde krvesaj obvykle oživí pár mrtvol, aby mu sloužily. Naštěstí se tito otroci rychle rozkládají, takže nevydrží déle než pár týdnů. Existuje však i opačný případ, kdy se zombie snaží lidí přimět, aby se k nim přidali skoro dobrovolně. Důraz bych přitom položil na ono slovíčko SKORO. Na vlastní kůži to poznává dospívající Hannah v románu Briana Jamese Zombie blondýny (2010). Když už jsme u těch ženských hrdinek, které se musí vyrovnávat se zombí hrozbou, takřka komorním dramatem na toto téma je kniha Les rukou a zubů (2011, recenze) z pera Carrie Ryanové. Ta neváhá detailně rozpitvávat rozervané nitro protagonistky příběhu, zatímco kolem ní zuří boj na život a na smrt.
Zombie ve fantasy světech
 |
 |
Ne vždy však nemrtví musí být záporáky. V cyklu Stevena Eriksona Malazská Kniha padlých existuje prastará rasa T'lan Imass, jejích příslušníci kdysi podstoupili nekromantický obřad Tellan. Stali se tak zombiemi, čímž získali větší šanci v boji s jaghutskými tyrany. A nezapomenutelná je i Eriksonova novela Zdraví mrtví (2006), v níž se autor věnuje zombijské tématice s ironickým nadhledem a černým humorem.
Zombijské osobnosti a celebrity
 |
Hned několik nemrtvých celebrit žije na Noční straně Simona R. Greena. Asi nejsympatičtější z nich je Mrtvý chlapec. Když mu bylo sedmnáct, byl zavražděn. Pak ale uzavřel s kýmsi dohodu, která mu umožnila se pomstít. Nedomyslel však její důsledky, takže zůstal uvězněn v mrtvém těle. Proto se vrhá do těch nejbláznivějších dobrodružství, aby zažil trochu toho vzrušení. Trochu jiným typem zombie je další z obyvatel Noční strany, detektiv Larry Zapomnění. Ten se s nemrtvostí vyrovnává díky svému povolání. Je však ironií, že Larry zemřel, protože na něj společnice v agentuře ušila boudu.
 |
Zombie na český a slovenský způsob
Pokud máme mluvit o domácích zombijáckých autorech, musíme začít u neúnavného propagátora splatter-punku Jiřího Kulhánka. Nemrtví poprvé sehráli výraznější roli v jeho dilogii Cesta krve (1996–1997), kdy se v rámci invaze mimozemšťanů stali z většiny lidí „mrtváci“, čili zombie sloužící agresorům. Naštěstí není příliš těžké je likvidovat, nebezpečí však tkví v jejich množství.
Zombie se očividně Kulhánkovi zalíbily, protože se prolínají i jeho další tvorbou. V tetralogii Divocí a zlí (1999–2000) se člen klanu pilotů Patejl potýká s nečekaným problémem. Protivníci, které už eliminoval (zabil), se mění v zombie a snaží se na oplátku zlikvidovat jeho. Patejlovi dá neskutečně práce, aby je poslal tam, kam patří.
 |
Dalším z autorů, který se zapsal do zombijské literatury, je Slovák Dušan „Duke“ Fabian. Ten dokonce učinil ze zombíka hlavního protagonistu svých textů. Jeho Marvin je sice nucen vykonávat pro svého krále špinavou práci, neustále však spřádá plány na to, jak se osvobodit. Fabian tomuto hrdinovi dokonce věnoval román s příznačným názvem Živého mě nedostanou (2010, povídka Žij a nenech žít). Zombiemi nepohrdl ani další ze slovenských autorů, Juraj Červenák. V jeho slovanské fantasy Černokněžník: Vládce vlků (2003, recenze) se avarští Krvaví psi vrací po smrti na svět zpět jako zombie, aby dále mohli sloužit svému krvavému bohu.
Jedinečnou a dnes už takřka kultovní záležitostí je kniha Choking hazard: The Book (2004) Petra Macka, která rozhodně není jen pouhou novelizací filmu. Zombí myslivci zde dostávají další prostor ke svým eskapádám, které využívají se vší vervou a nadšením po živém lidském mase. Příběh plný černého humoru a ironie tak získává nový, nečekaný rozměr.
 |
Tento článek je rozšířenou verzí článku, který vyšel v časopisu Pevnost č. 04/2011.
11. září 2011, Martin Fajkus