Vládce vlků, Juraj Červenák
 |
Krvaví psi, skupina elitních avarských zabijáků, mu zabili ženu a unesli syna. Od té doby jsou pro něj nepřítelem, který si nezaslouží nejmenší slitování. Ať už jako knížecí družiník, žoldnéř či lovec hlav, Černý Rogan ve svém pronásledování neustane, dokud je nevyhladí do posledního. Přestože to znamená nalézt a vyplenit Kirt, legendami opředenou svatyni jejich temného kultu.
Tak nějak by mohl vypadat návod na úspěšný fantasy příběh – vezmeme jednoho vlka samotáře, obdaříme jej takřka nadpřirozenými bojovými dovednostmi a nějakou tou kchůůůůl motivací. A aby to bylo zajímavější, přihodíme k němu i další postavy. Nejlépe nějakou tu hrdinku, pokud možno hezkou, vyzývavou, která by zabezpečila i magické pokrytí vznikající družinky a jiskření mezi ústředními protagonisty. Pokud možno zapojíme i komického společníka a vesničany v ohrožení. Samotný děj vedeme co nejvíce přímočaře, proložíme jej šokujícími odhaleními a… a… a je na čase přestat s ironií. Ta totiž není na místě, přestože všechno výše vyjmenované Vládce vlků obsahuje. Juraj Červenák si totiž před lety sedl a napsal akční příběh toulající se kdesi na pomezí sword & sorcery a slovanských luhů a hájů. A svou práci odvedl více než dobře.
O Roganovi, hlavním protagonistovi cyklu Černokněžník, se často mluví jako o „slovanském zaklínači“. Přesto se nedá říct, že by byl Černý věrnou kopií Geralta. To však neplatí o autorově stylu; zejména při pohledu na popisy je inspirace Sapkowského pentalogií těžko přehlédnutelná. Samotné postavy jsou poněkud jednodušší. Ne duchem, ale rozměry – hned při prvním výskytu lze určit jejich roli v příběhu, a ani ubíhající stránky jim nedovolí překročit svůj stín. Archetyp se jich drží jako rez špatně ošetřovaného ostří, avšak zábavnost vyprávění tím není ohrožena.
Podobný malý problém se týká i děje. Navzdory všem zvratům se vyvíjí krajně předvídatelně, jenže u téhle první vlaštovky „slovanské fantasy“ to nevadí. Postavy jsou totiž nepřetržitě v pohybu. Buď na cestě odněkud někam, nebo v boji či v svižném dialogu, a nebo v návu. Doslova i v přeneseném smyslu. Když se nad tím tak člověk zamyslí, Vládce vlků není veselé čtení. Vypráví o cestě za pomstou, lidských slabostech, krutosti, bozích pohrávajících si s dušemi smrtelníků a dalších podobně příjemných věcech. Jenže autor dokáže navzdory všem emotivním scénám zůstat nad věcí a dává to znát.
Mezi čtenářstvem panují vášnivé spory, jestli je lepší raná tvorba Juraje Červenáka, nebo ta současná. Spisovatel totiž neusnul na vavřínech získaných právě Černokněžníkem, a dál se vyvíjel. Tento posun – ve formě, způsobu i stylu vyprávění – nejlépe ilustrují obálky Vládce vlků a Brány Irkally (obě jsou nádherné, výstižné a od Michala Ivana). Od svižné akce proložené hláškami se Červenák dostal přes Bivoje a Bohatýra k sérii o kapitánu Báthorym, historické fantasy inspirované tím nejlepším z dobrodružných románů konce 19. století. Pokrok je zřejmý, avšak Červenákovy rané texty v sobě mají takový drajv, že dokázal z nedostatků udělat přednosti. Které pak, pochopitelně, v jeho vrcholných dílech chybí.
Vládce vlků je především akční řežba zasazená do slovanských kulis. Laskomina, která potěší fanouška oddechové literatury a nad níž by milovník vlakového čtiva neměl dlouho váhat.
- Juraj Červenák: Vládce vlků
- Wales, Praha: 2011
- obal: Michal Ivan
- 288 stran/ 249Kč
