Steven Erikson – Whiskeyjack, Anomander i Chromý bůh v jednom…

Když jsme s Martinem Šustem v minulém roce připravovali rozhovor s Stevenem Eriksonem pro časopis Pevnost, odpověděl nám na mnohem více otázek, než kolik se jich nakonec dostalo do článku. Bylo mi to docela líto, proto jsem Martina i Toma Němce požádal, zda bychom plnou verzi nemohli publikovat na našem webu. Oba souhlasili, takže čtenáři Fantasye mají jedinečnou příležitost blíže se seznámit s člověkem, který dokázal napsat tak vynikající knihy. Dík samozřejmě patří i Daně Krejčové, která Eriksonovy knihy překládá a přeložila i tento rozhovor.

Vzděláním jste antropolog a archeolog. Proč jste se rozhodl, že začnete psát, a jak k tomu došlo?
Touha psát na mě přišla trochu pozdě, hodně po dvacítce. Archeologické práce v terénu mě sice bavily, ale laboratorní a akademická stránka věci už byly zajímavé méně. Právě jsem dělal doktorát v antropologii, když mě přijali na University of Victoria na řádné studium tvůrčího psaní. I když jsem se ještě několik let věnoval práci v terénu, archeologii jsem se na akademické úrovni přestal věnovat.

Byla cesta ke kariéře profesionálního spisovatele složitá?
Když se teď ohlížím zpátky, nepřipadá mi to složité, jen pomalé a zoufalé, spojené s několika velmi šťastnými náhodami. Jako většina spisovatelů, i já musel mezitím dělat spoustu jiných věcí.

Proč jste se rozhodl psát právě temnou fantasy?
Nerozhodl. Napsal jsem pod jménem Steve Lundin knížku ze současnosti, která vyšla v Kanadě a ve Velké Británii, a také science-fiction jako Steven Erikson. Ale fantasy je jedinečný žánr v tom, že s výjimkou magického realismu (což je jenom literární forma fantasy) je jediný, v němž může spisovatel vzít metaforu a učinit ji skutečností. Proto tak rád píšu.

Kteří autoři a knihy ovlivnili vaši práci? Četl jsem rozhovor, kde mluvíte o tom, jak velký vliv na vás měla Černá legie Glena Cooka.
Glen Cook napsal novou knihu (Tyranie noci) a ukázalo se, že ve vydání u Tor Books jsem citován na zadní stránce. V podstatě tam stojí: Cookova Černá legie pro mě změnila žánr fantasy tím, že se zbavila únavných klišé o dobru a zlu, králích a princeznách a ztracených dědických právech a všeho toho ostatního, co se nyní považuje za balast. Píše se tam, že číst Cooka bylo jako číst fikci z vietnamské války a být na mezkalinu. Připadá mi, že jsem to opravdu musel říct.

Mohl byste prozradit, jak se zrodil nápad s Malazskou knihou padlých? Co bylo na počátku této ságy?
Vyvstalo to z RPG tažení zasazených do malazského světa, který jsme vytvořili s Ianem Cameronem Esslemontem (mimochodem, právě vyšel jeho první malazský román). Protože jsme hráli celá léta, je ta „historie“ opravdu rozsáhlá. Abychom ji mohli plně vylíčit, bylo by zapotřebí patnáct až dvacet románů.

Jak dlouho jste psal Měsíční zahrady?
Ve skutečnosti mi napsat ten román zabralo asi pět měsíců (v té době jsem nedělal nic jiného). Vydat ho trvalo osm let. Rukopis několikrát skoro dostal zelenou u velkých amerických vydavatelů fantasy, ale kvůli složitosti příběhu, mnoha postavám a faktu, že v něm není žádný ústřední „klaďas“ ani „záporák“, ho vždycky odsunuli. Pak jsme se z Kanady přestěhovali do Anglie, našel jsem agenta a agent našel vydavatele (Bantam Transworld) a už to šlo.

Pomáhá vám při psaní vzdělání v antropologii a archeologii?
Já i Cam Esslemont jsme archeologové. Při vytváření malazského světa jsme kladli důraz na to, aby dával smysl z antropologického, geologického a geografického hlediska. Proto je krajina zcela realistická a kultury, které popisujeme, promyšlené.

Bylo vytvoření vlastního světa těžké?
Těžké to nebylo ani v nejmenším, jen samá legrace. Protože jsme to všechno hráli, mám schované poznámky od samého začátku.

Proč právě deset knih jako první cyklus? Pro začátečníka je to dlouhá řada. Nebyly problémy s prodejem tak rozsáhlého cyklu vydavateli?
Když jsem vypracovával dějovou linii (tu hlavní), vyšlo mi deset románů. Myslím, že vydavatel s tím problémy neměl. Nakonec se mnou přece podepsal smlouvu na všech deset knih, ne? Za což budu do smrti vděčný.

Důležitou částí každé knihy jsou postavy. Ty vaše jsou velice živé a opravdové. Můžete nám prozradit něco o vzniku hrdinů, jako jsou Dujek, Paran, Anomander, Rychlej Ben, a hlavně – Whiskeyjack a jeho Paliči mostů?
Ne všechny postavy ze seznamu (ani v románech) byly původně vytvořené ve hře, ale mnohé ano. Další jsem musel vymyslet až pro romány. Ty již vytvořené se plně vyvinuly během let „hraní“, ostatní přišly z míst, odkud přicházejí všechny fiktivní postavy – tedy ne že bych věděl, kde to je. V zásadě potřebují dobré postavy motivaci, strach, ambice, vášeň a spoustu osobní historie, která je utváří. Občas to všechno dorazí najednou, jindy je nutné dopracovat detaily.

Ve svém světě jste vytvořil nenapodobitelný a velmi složitý systém magie. Kde jste vzal inspiraci pro chodby?
Těžko říct. Magie nesmí být založená na tom, komu se narodíte, to by byl svět velmi egalitářský. Představa „aspektovaných“ paralelních světů nemůže být tak nová – jsem si jistý, že jsme ji odněkud převzali.

Vaše knihy kombinují zajímavé dějiny národů se strašlivými bitvami a válkami, intrikami, politikou a velkou magií. To vše je ale jen pozadí pro příběhy vašich hrdinů. Proč podle vás mají vaše knihy takový ohlas mezi čtenáři?
Možná mají dojem, že ten svět existoval už před první stránkou prvního románu, a že bude pokračovat i po poslední stránce poslední knihy. Historie vydává vlastní příběhy, ale názorů na ně je mnoho, různí se a ne vždycky souhlasí. V jistém smyslu to chápete obráceně – historie není pozadím, nýbrž popředím, shromažďuje postavy, o kterých čtete, a možná právě díky tomu napětí a konfliktům jsou věci tak zajímavé. Samozřejmě si tím nejsem jistý, specifika jsou na čtenáři.

Bitevní scény ve vašich knihách jsou důmyslně napsané s velkou imaginací. Čtenář ty scény téměř vidí mezi řádky. Jak jste dosáhl takové realističnosti?
Na to se dá také těžko odpovědět. Snažím se udržet věci v úrovni očí (právě tohle udělal Glen Cook v Černé legii) a pracuji s podrobnostmi na vnitřní úrovni – hmat, čich, sluch, chuť, zrak – to všechno přispívá k bezprostřednosti postav. Co se taktiky a průběhu bitvy týče, no, na pořadu dne je chaos, nemluvě o zmatku. Čtenář sice potřebuje vidět věci jasně, ale postava je tak nevidí – ta má plné ruce práce. A taky se snažím si větší bitvy zmapovat.

Ve druhé knize – Domu mrtvých – je jednou z hlavních linií strašlivá cesta neustálého boje Coltainova vojska s nepřítelem. Zanechalo to ve mně nezapomenutelný dojem. Můžete nám povědět víc o Coltainovi a jeho cestě?
Psí řetěz byl inspirován britskými dějinami, zvlášť boji v Afghánistánu a Indii. A také hrdinským neúspěchem. Mám sklony směřovat ve vyprávění k tragédii, a Psí řetěz s Coltainem a ostatními byl v sérii „první“ (Měsíční zahrady se nesou v lehčím tónu, alespoň pro mě).

Třetí kniha – Vzpomínky ledu – má také velké válečné téma, obzvlášť obléhání Capustanu je noční můra a skvělá bitva zároveň. Čím jste se pro tyto scény inspiroval? Mohl byste nám prozradit víc o Šedých mečích a jejich náboženství?
Příběh Šedých mečů ještě neskončil, takže nemůžu zacházet do podrobností. Co se obléhání Capustanu týče, četl jsem hodně fantasy románů, kde obléhaní udrželi obléhané místo i proti obrovské přesile, dokud na poslední chvíli nedorazily posily a nezachránily je (připadá vám to povědomé?), a mně to připadalo jako pitomost. A tak je v Capustanu vojsko, které se musí udržet šest týdnů. Vydrží tři týdny. Všechno to spočívá v mé zálibě v podkopávání schémat fantasy fikce.

Ve svých knihách se hodně věnujete mýtům a legendám. Co podle vás znamenají mýty pro lidi?
Odpověď na tuto otázku by mohla zabrat mnoho stránek. Mýtus je naším symbolickým jazykem, je prostředkem, jakým přidělujeme význam světu kolem nás, čímž vymezujeme své místo na tomto světě. Funguje na bezpočtu úrovní, od oblíbeného stromu, na který lezete jako dítě, až po ne tak docela pravdivou historii založení rodné země.
Využívá všechna slova důležitá v každém jazyce – odvahu, oběť, svobodu, čest, a zasévá je do půdy pod vašima nohama nebo támhle na tu horu, nebo je sype do řeky, která vám zavlažuje pole. Je tvárný a přezkoumávání mu může hodně ublížit. Proto je obvykle považován za posvátný v pravém smyslu toho slova, a často je veleben proto, aby inspiroval (nebo děsil). Na základní úrovni znamená samé dobré věci. Velká škoda je, že lidé u moci ho často používají jako zbraň – a nejen proti údajným nepřátelům, ale i proti vlastním lidem. Pro vyprávění dějin a příběhů, které se v nich nalézají, musíte psát o mýtech a o dialogu, který existuje mezi mýty a hráči v těch příbězích, a to v kontextu (či kulisách) zcela odlišného světa.

Váš svět je velice složitý a záhadný, se spoustou jmen a termínů. Co děláte, když potřebujete jméno a nemůžete si vzpomenout? Máte nějaké prameny?
Zápisníky plné poznámek, předchozí vydání cyklu – musím hledat, co potřebuji, a občas to není snadné.

Jaký je váš styl psaní? Připravíte si zápletku a pozadí a všechno, co se stane, než začnete psát, nebo máte připravenou jenom základní linii?
Základní linii mám jen pro větší část příběhu. Kdybych byl příliš specifický, neměl bych prostor pro spontánnost a psaní příběhu by mě nudilo – což by nebylo dobré.

Jaké máte plány pro budoucnost? Kolik knih z Malazské knihy padlých napíšete?
Zatím uvažuji jen o desetidílné sérii, i když, pokud to jde, píšu i jiné věci.

Jste autorem několika románů, které nejsou všechny z malazského světa. Je velký rozdíl mezi malazským cyklem a ostatními pracemi?
Jedna série románů se odehrává ve stejném světě, ale nejsou přímo spojené s Malazskou knihou padlých. Jiné romány jsou zcela odlišné stylem i námětem.

• Část rozhovoru je převzata z magazínu Pevnost 6/2006.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).