Kdo četl už první díl Provinilé slasti, zná už město a vlastnosti světa, kde se příběhy Anity Blakeové odehrávají a je možná z části ochuzen o jeho poznávání. Prostředí je tedy jasně dané a nejspíše nelze předpokládat, že se v dalších dílech série bude nějak dramaticky vyvíjet. I tak je ale velmi uvěřitelné a jeho zákonitosti jsou navzájem skvěle propojené a funkční. Stejně tak postavy jednají v duchu tohotosvěta, kde vúdú a magie fungují a kde po setmění můžete potkat nemrtvé příbuzné hraběte Drákuly. Jedinou výtku bych tak směřoval k překladu. Nedokážu posoudit nakolik se blíží nebo odchyluje od originálu, ale nemile působí některá opakující se slovní spojení. Až příliš mužů je totiž charakterizováno popisem „měl postavu hráče rugby“ a popis „měl ramena přes celá záda a nohy až na zem“, který napoprvé působí originálně a mile je napodruhé příliš kýčovitý. Laurell K. Hamiltonová nepíše hlubokomyslné filozofické horory a nijak to nezastírá. Její příběh je pohodovou akční jízdou, kde není nouze o scény, kdy krev doslova kape z každého slova a kde jednající postavy mají předem dán charakter, v jehož intencích jednají. Nejvíce rozporuplnou postavou je tak samotná Anita, jejíž nitro tíží temné tajemství i schopnosti, kterým zatím zcela nerozumí a proměňuje se spolu s tím, jak jim přichází na kloub. Očekáváte-li tedy svižnou četbu se sympatickou, hláškující hrdinkou, nebudete rozhodně zklamáni.

O sérii s Anitou Blakeovou jsem slýchal (či četl) dosti pozitivní názory a rozhodl jsem se jí proto vyzkoušet. Při čtení a bohužel i po dočtení první knihy (Provinilé slasti) s touto „neohroženou“ lovkyní nemrtvých, jsem se však cítil jakoby podveden. Autorka mi servírovala něco, co mě nedokázalo přesvědčit o tom, že by hlavní hrdinka byť i jen mohla být ona obávaná „Popravčí“, za kterou ji všichni mají. Prvního nezdaru jsem se však nezalekl (potřeboval jsem však nějaký čas na uklidnění) a rozhodl jsem se, že to zkusím znovu. Úvod, ve kterém je Anitě nabídnut milión dolarů za oživení nestandardně staré mrtvoly nebyl špatný. Dobrý, říkal jsem si. Pak však přišel úsek se zkoušením šatů na kamarádčinu svatbu. To již bylo o něco horší, avšak nic smrtelného. Pak je však Anita povolána k případu vraždy a od té chvíle se rozjíždí docela napínavý detektivní příběh, během kterého se Anita snaží zjistit, kdo mohl (a z jakého důvodu) povolat z hrobu vraždícího nemrtvého. V souvislosti s tím navštíví jistou Domingu Salvadorovou, která je nejvyšší vúdú kněžkou na celém Středozápadě a která - jako jedna z nemnoha - má moc něco podobného provést. Tato schůzka však nedopadne příliš uspokojivě a k tomu se Anita dozví znepokojivé informace týkající se jejího spolupracovníka - oživovatele Mannyho Rodrigueze... Jelikož můj komentář k prvnímu dílu této série dokázal jiné čtenáře trochu pobouřit, snažil jsem se být tentokráte obzvláště trpělivý a tolerantní. A jistou dobu se mi to skutečně dařilo. Avšak jak se říká: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu... Postřehy z běžného života ženy jsou sice něco, co mě příliš „nebere“, ale někdy mohou být relativně zajímavé či dokonce působit humorně. Tentokrát se Anita prezentuje spíše jako „obyčejná“ oživovatelka než jako obávaná „Popravčí“ a tak na mě tentokrát začátek příběhu působil poměrně sympaticky. Však jen do té doby, než známé hrdinčiny autoobdivné věty typu „jsem strašně drsná lovkyně upírů“ a podobné náslím nutí čtenáře uvěřit těmto jejím laciným výrokům. Jenže čtenář není tupá ovce (bééééé...) a nenechá se někam tlačit násilím. Už jen proto je velice těžké (ne-li dokonce nemožné) tomu uvěřit. Právě věty tohoto typu dokáží zkazit zážitek z tohoto jinak docela zábavného příběhu. V dnešní době je snižování nákladů na výrobu doslova nutnost. Lidé se houfně propouštějí či se výroba rovnou přesouvá někam jinam, kde je pro zahraniční firmy ještě levněji. Levná pracovní síla je vyhledávaná. Není se tedy čemu divit, že jistí lidé v tomto příběhu mají v plánu pomocí oživených zombií zaplavit trh práce. Zombie je nenáročná na stravu a oblečení, nerozptyluje se, zbůhdarma neplýtvá materiálem a nefláká se a nekecá zbytečně s ostatními pracovníky – je tak pro zaměstnavatele bezmála ideální pracovník. Zvláště využívání oživených mrtvých na plantážích či v dolech by se mohlo jevit jako přínos. Jenže co chudák zombie? Mně osobně by dost naštvalo (horší termín je nepřípustný), kdyby mě i po smrti někdo nutil pracovat. Smrt je stále ještě konečná stanice našich životů. Až to tak nebude, možná budeme mít „problém“... Jakmile se člověk dostal přes začátek, byl chycen do pavučin tajemna a napětí, které tento příběh dokázalo naplnit něčím, co vás dokázalo upoutat. Pátrání na hřbitově Burrell je mnohem svižnějším a zábavnějším úsekem. Následné napadení Anity u ní doma je jedním z drsnějších okamžiků, kdy (možná) začnete přemýšlet, zdali jste autorce skutečně celou dobu nekřivdili. Avšak pouze do okamžiku, kdy o sobě hrdinka opět „nepřemýšlí“. Tentokrát jako o "lovkyni upírů drsné jako rašple" a podobně. V ten okamžik je jasné, že jste autorce v žádném případě nekřivdili; sotva vás dokáže jednou věcí zaujmout, obratem vás jinou vrátí hodně rychle zpátky na zem. Jednoduše si připadáte jako při jízdě na horské dráze. Velice pomalu (jak se říká: horko těžko) nahoru a jakmile se konečně ocitnete na vrcholu (hurááá!), následuje rychlý propad zpátky dolů (pravý hák a jdete k zemi). Vážně nevím... Kdyby nebylo neustálých nejapných (po nějaké době již skutečně trapných) průpovídek hlavní hrdinky, jednalo by se o dobrou knihu. Ke konci příběhu se toto "rádobydrsné" vystupování a vyjadřování pomalu vytratilo, avšak to již nedokázalo napravit "škody", které jím byly způsobeny na začátku a v průběhu vyprávění, které se mi tak díky právě takovýmto "perlám" dokázalo bezmála zprotivit. Samozřejmě se jedná pouze o můj osobní názor. Nikomu jej nenutím a mnozí budou mít dozajista zcela jiný. Zřejmě tato série opravdu nebude nic pro mě. Ačkoli není horší než série Stmívání Stephenie Meyerové, v některých okamžicích působí úplně stejně – neskutečně rušivě, že to člověka dokáže až popudit. Komu se líbila první kniha s Anitou Blakeovou, ten bude dozajista spokojen i s knihou Rozesmátá mrtvola [Laughing Corpse, 1994] u nás vydanou nakladatelstvím Triton v roce 2006. I mně se zdála véceméně vydařenější, leč nedokázala se zbavit zásadních neduhů, kterými trpěla již kniha první...