Písně čarodějky podruhé: Hon na lišku, Petra Neomillnerová
 |
Čarodějka Moire v Nakažených získala přátelství válečných čarodějů z Layely, zároveň si však nadělala mnoho nepřátel. Členové Bratrstva ji zvolili svou představenou, ale po dvou letech vyhnanství v Zyrawu, kde pro ně není práce a pokladnice zeje prázdnotou, už i oni začínají remcat. I vztah s Desmondem skřípe, takže nabídka layelánců na žold v Posensku přijde čarodějce právě vhod. Moire není politik a od malicherných problémů raději utíká do války.
V Posensku se šlechta bouří proti králi a na podporu své revolty si najala layelské zabijáky. Král Griobald na svou stranu získal Vidarovce, jejichž vůdce Elk nezapomněl, jak ho Moire ostudně vypudila z Donbergu, a v záloze má i čaroděje z Chladného větru. Na layelánce v přímém boji nestačí, uchylují se však i k podlostem, aby získali kořist nejcennější – Moire i představeného Layely Rabeho. Pak už se jen vypalují vojenské tábory, vyhřezávají střeva a podřezávají hrdla.
„Opravdu nechci, aby lidé trpěli a umírali, ale odcizila jsem se. … Uvažuji o tom, jestli je proces nevratný. Nejspíš ano, stejně jako ztráta panenství. Není mi smutno, jsem jen unavená a zdá se mi, že ve mně definitivně dohořelo.“ (str. 88)
Už tak dost drsné Moire roste hroší kůže, je otrlejší, ale hlavně jí chybí vůle jít dál, řešit každodenní problémy. Závidí desetkrát staršímu Rabemu i Aivarovi jejich elán a chuť do života. Hrdinka se pozvolna čtenáři odcizuje, v krvavých bojích se z ní stává žoldák bez svědomí, což se stupňuje až do momentu, kdy se v ní probudí pud zachraňovat nevinné a ona vběhne nepříteli do náruče. Moire je urputná v záchraně toho, co považuje za své – ať už se to týká přátel a milenců či země, což ji díkybohu polidšťuje a ona se znovu dostává čtenáři pod kůži. Čtenář může skousnout drsnou hrdinku, pokud je zároveň lidská a emotivní, a tato vyváženost se autorce daří.
„Většině lidí jsi lhostejná, jdou po tobě jen ti důležití. Můžeš být ráda, znamená to, že jsi taky důležitá. Jedna z těch, o kterých se píšou ságy.“ Rabe (str. 132)
Příběh je vyprávěn nejen z pohledu Moire, ale taky Rabeho, Viera, Desmonda či Griobalda, čtenář tak vidí i to, kdo proti hrdince intrikaří a co na ni chystá. Ubude tak sice překvapivých momentů, ale lépe se chápe celý příběh. Petra Neomillnerová přivedla do dění několik dalších postav, z nichž nejvíce ční layelánec Suntje, specialista na výslech na mučidlech, jehož Rabe pověří osobní ochranou rusovlasé čarodějky. Čím víc času s ním Moire (a tedy i čtenář) tráví, tím víc poznává, že tam někde uvnitř, pod vším tím nánosem špíny a krve, bije lidské srdce. A jako ten, kdo hlídá Moire záda, je neocenitelný. Vlkodlaku Ivarovi byl možná věnován ještě větší prostor, ten však zůstal poněkud neslaným nemastným podivínem.
Hon na lišku se může pochlubit přímočařejší zápletkou, než měli Nakažení, běží hodně rychlým tempem, je však také mnohem depresivnější a nedopřává čtenáři oddechu. V knize chybí odpočinkové chvíle od všeho toho vraždění, jako byl třeba v Nakažených pobyt v Cruachanu. Díky tomu ji ale rychleji zhltnete, neobsahuje žádná hluchá místa. Ponurá až dusivá atmosféra dýchá ze všech stránek a humor si autorka šetří jen pro Rabeho, který by vtipkoval i s Hel. I na konci tohoto temného tunelu je však malé světýlko, nechci to však zakřiknout (a spoilovat).
Petra Neomillnerová na Fantasyi:
- Série Písně čarodějky – Nakažení (recenze)
- Série Zaklínačka Lota – Zaklínačka Lota (recenze), Psí zima (recenze, ukázka z knihy), Žár krve (recenze)
- Série Tina Salo: – Sladká jak krev (recenze), Doušek věčnosti (recenze), Past na medvěda (recenze), Smrt u archanděla (recenze), Vlci sudet (ukázka, recenze), Tanec s carevnou (přip. Brokilon)
- Dítě skály – recenze, ukázka z knihy
- Světy zvrácených vášní, nespoutaného sexu, bolesti i krve (rozbor knih Petry Neomillnerové)
Nakažení byli autorčiným prvním románem, jenž však nastavil laťku dost vysoko. Hon na lišku ji lehounkým skokem překonal. Autorka už v Dítěti Skály ukázala, že umí podat drsné příběhy velmi sugestivně a povedlo se jí to i tentokrát, oproti příběhu Alke navíc děj rychleji odsýpá. Mluva není tak hrubá jako u zaklínačů, nekleje se v každé větě, ale jen v každé druhé.
Podmanivá obálka Romana Kýbuse, kde rudé vlasy Moire hoří jako v plameni, dokonale podtrhuje temné vyznění příběhu. Po téhle lahůdce nezbývá než se těšit na završení trilogie. Petra Neomillnerová naštěstí slíbila, že k dalším osudům lišky Moire se vrátí již brzy.
- Petra Neomillnerová: Písně čarodějky 2 – Hon na lišku
- Nakladatelství Epocha; 2011
- Obálka: Roman Kýbus
- 280 stran / 259 Kč
Petra Neomillnerová v pěti bodech:
- Její práce se vyznačují nejen velmi čtivým literárním stylem, ale až naturalistickou syrovostí a tvrdostí, a to jak po stránce dějové, tak i v charakterizaci postav.
- Debutovala povídkou Ta, kterou smějí sedlat jen bohové… v časopise Pevnost.
- V roce 2006 vydala první samostatnou knihu – sbírku Vlastní krev, v níž soustředila příběhy o čarodějce Moire a přidala několik dalších povídek, následovaly první díl cyklu Písně čarodějky (příběhy čarodějky Moire a Desmonda) s názvem Nakažení (2007), sbírka povídek Hry na bolest (2007) a první část cyklu o upírce Tině Salo ze současné Prahy Sladká jak krev (2007).
- Román, jehož hlavní hrdinkou je zaklínačka Lota, Psí zima, vyšel v r. 2008.
- Petra Neomillnerová se kromě fantastiky zabývá také magií. Na toto téma jí již vyšly v Tritonu knihy Magické kameny (2006), Milostná magie (2007) a Runová magie (2007) a nejnovější dva přírůstky v nakladatelství Epocha v edici Magická knihovnička – Magický zvěrokruh (2010) a Magický herbář (2011).
