Petra Neomillnerová: Dítě Skály

Nekromantka Alke je obviněna z válečných zločinů a má být popravena, když ji v poslední chvíli zachrání mistr Bogmir, představený Skály, institutu, který vychovává ty nejobávanější černé mágy.
Alke však ze záchrany radost nemá, protože je přinucena znovu se podřídit pravidlům školy, a navíc zjistí, že ji její Mistři chtějí použít jako matku „dítěte Černé luny“ – predestinované zrůdy, která má moc měnit uspořádání světa.
Petra Neomillnerová tentokrát opustila kalné vody „dirty fantasy“ a vydala se půlnočním směrem. Příběh ženy, která se stane matkou, aniž by přestala být nelítosným dravcem, po duši nehladí, naopak, tu a tam tne do živého.
Samostatný román.

„Co nám udělají, paní Myro?“ Hubené děvče v šedých šatech bázlivě vyhlédne z ochozu.
„Nic, nejsme válečnice, jsme léčitelky,“ odpoví mu vysoká žena s větší jistotou, než opravdu cítí. Jistě, jsou léčitelky, ale žoldáci jejich špitál obléhají už tři dny. Snad opravdu neměly přijímat yarnské raněné. Možná… I ona se nakloní přes cimbuří. Dole pod nimi hoří ohně, to vojáci pečou skopové. Naše ovce, zatne zuby Myra. Jak ráda by ty muže odehnala, ale to ji v Brynu nikdo nenaučil. Zazní gong.
„Jdi za ostatními,“ postrčí léčitelka svou žačku, „mě volá představená.“

V sálku voní rozmarýn. „Zavři za sebou, Myro,“ stará žena, sedící v čele stolu, se obrátí k příchozí. „Zavři a posaď se. Je tu.“
„Kdo?“ Léčitelce se stáhl krk a náhle má pocit, že se už nenadechne.
„Kdo by? Ona… Alke ze Skály, nekromantka. Bryn padne.“
„Cože?“
„A co myslíš, že se stane? Brána je pevná, ale nevydrží další útok beranidlem, a já, copak já dokážu odolat válečné čarodějce? Nezastavím ji.“ Stařeniny líce dostaly barvu vápna. „Je dost zlé, že ji vůbec cítím. Je dole. Nebude čekat dlouho.“
Myra má pocit, jako by se jí do zátylku zaryly drápy šelmy.
„Co můžeme dělat, matko?“
Představená zvedne hlavu. „Vůbec nic. Nebo možná… rozhodnout se, jestli počkáme, než brynský špitál padne, nebo jestli skočíme z hradeb už teď.“
„Jsou tu děti,“ zděsí se jedna z vědem.
„A dole jsou muži. Pro ně třináctileté už dětmi nebudou. Odveďte adeptky na věž a pak…“
„Co když chtějí žít?“ Myra si přitiskne dlaň na ústa. Do klidného života Brynu vtrhly šelmy.
„I to je možné,“ zkřiví představená rty. „I to je možné, že chtějí žít jako děvky. Pak je tedy nechte.“
Ženy, shromážděné kolem stolu, na ni vyděšeně hledí. Čekaly radu, pomoc… jen stěží mohou uvěřit, že jediné, co je čeká, jsou kameny pod špitálem.
„Nemůžeme… bojovat?“ zeptá se tiše Myra.
Představená se s námahou postaví. „Bojovat? My léčíme.“
„Zabijí nás.“
„My léčíme.“
„Vyjednávat?“ zkusí to Myra znovu.
„S ní?“
V místnosti se zatáhne, jako by náhle padla noc.
„Přichází,“ vyjekne představená a zamává holí v ohlušivém rachotu padajícího kamení.

Zdi padly a po nářku padajících stěn zavládlo ticho. Myra se rozhlédne po ostatních. Pobledlé tváře, oči štvaných zvířat. Představená vstane.
„Tohle je špitál, nemohou sem jen tak vtrhnout.“
Drobná plavovlasá žena, která sedí po její pravici, zakašle.
„Mohou, už takhle vyplenili Reindanken. Prý to nikdo nepřežil.“
Myra si jazykem navlhčí rty. „Přežil,“ ozve se. „Pomáhala jsem jedné z nich od… útěžku.“
„Myro?!“ Představená se k vysoké obrátí a oči jí planou. „Porušila jsi naše zákony a budeš…“
„Znásilnilo ji třicet chlapů,“ pokračuje bezbarvě Myra, „ani nevěděla, se kterým čeká. Byla samý bolák a ruce se jí třásly. Nakazili ji něčím. Paní… ani teď nebudeme bojovat?“
Budova špitálu se znovu otřese jako raněné zvíře a zvenčí se ozve křik.
Plavovlasá se rozběhne ke dveřím. „Jsou tam děti a nemocní…“
A ona, pomyslí si Myra. Chce ven, chce se podívat do tváře žoldákům i té… Copak mockrát neošetřovala raněné? Jsou snad tihle jiní? Zatne zuby. Ne, nejsou jiní, jsou stejní. Opilí, unavení, vzteklí…
„Pojďme,“ otevře dveře.
„Počkej,“ představená jde pomalu za nimi, vrásčitou tvář zkřivenou čímsi, co může být zrovna tak odhodlání jako strach, „tohle je můj špitál. Vyřeším to sama.“

Copaté děvče zaječí a padne na kamennou podlahu. Jeden z mužů, kteří se s pochodněmi v rukou ženou špitálem, ji srazil k zemi a kleká si nad ni. Copatá se ho snaží odstrčit, ale pak ztuhne. Nad ní stojí útlá žena v černém a s úsměvem si ji měří.
„Léčitelky?“ pokývne spokojeně. „Jen se uč, dítě, i tahle činnost může zmírnit bolest.“
Dívka pod tělem žoldáka vykřikne.
„No, asi jak komu,“ dodá žena a špičkou boty odsune pohozený koš s bylinami.

Myslela si, že se tomu dokáže postavit, ale je to tak těžké. Špitál hoří, žoldáci vytáhli raněné na nádvoří a zkoušejí si na nich kuše. Vzduch těžkne kouřem a křikem umírajících. Myra se zastaví. Představená, která se za ní ztěžka belhá, pozvedne hůl a zazpívá. Nestane se nic. Poprvé po osmdesáti letech, co je představenou, jí špitál neodpoví, jen na dvoře se propadne střecha chléva.
„Marná práce, stařeno,“ konečně ji Brynské vidí, přichází v oblaku kouře, drobná a nebezpečná jako dýka ukrytá v záhybech pláště. „Bryn hoří. Nepůjdeš se podívat, jak se z vašich adeptek stávají ženské?“ Nekromantka ukáže bradou směrem ke schodům. „A co vy ostatní?“ přejíždí pohledem tváře shromážděných žen. „Vyberete si mládence, nebo necháte ta děcka, aby odvedla práci za vás? V Reindankenu skákaly z oken, ale já nevěřím, že na pavučinách ve svém lůně tak lpíte.“
„Přineslas utrpení, Alke ze Skály,“ Myra stěží dokáže vypravit hlas ze staženého hrdla.
„To je válka,“ zkřiví čarodějka rty, „nic než válka. Postavily jste se na špatnou stranu.“
„Nejsme na žádné straně,“ odpoví Myra a ví, že je to zbytečné. Bryn pohlcují plameny. Všechno je zbytečné.
„Lžeš,“ usměje se Alke, „lžeš, nebo jsi hloupá stejně jako ta bláznivá stařena,“ namíří prstem na představenou. „Je na čase se rozloučit, Brynská. Tak opilí, aby se potěšili i s tebou, přece jen nejsou.“
Představená mávne holí, majestátně, marně a naposledy. Dřevo praskne stejně jako srdce staré ženy a ta se sesune k zemi. Plavovlasá se k ní s pláčem skloní.
„Nekňuč,“ okřikne ji čarodějka, „na to teď není čas. Je tu spousta… chtivých a děti je na dlouho nezasytí.“
Noc k Brynu nepřichází útěšlivě, ale s naléhavostí zlého snu. Myra si jazykem přejede po rozbitých rtech. Někdo jistě přežije, pomyslí si, někdo jistě, ale já to nebudu. Cítí, jak se z jejího klína řine krev a smáčí stehna. Snad se s nimi neměla snažit dohodnout, snad měla jen mlčky ležet, tisknout víčka a čekat, až zmizí. Co do ní vrazili? Oštěp, násadu halapartny? Ano, byli stejní jako ti, které ošetřovala. Myra najednou pocítí palčivý smutek, že v životě už nic laskavějšího nepozná.

„Umíráš.“
Myra pomalu obrátí hlavu.
„To jsi ty, Alke ze Skály? Jsi mrchožrout.“
Nekromantka se tiše směje. „Ale ne. Jen se divím tomu, jak jste hloupé. Cos čekala?“
Co jsem čekala? Myra cítí, že za chvíli na tuhle otázku odpoví Hel, černé bohyni zásvětí. „Pomáhaly jsme,“ léčitelka to neříká kvůli Alke, která ji pozoruje se zaujetím vědce, ale proto, aby odešla s těmi slovy na rtech. Pomáhaly… pomáhaly i takovým jako ti, kteří dneska podpálili Bryn.
„Právě,“ skloní se k ní Alke. „Vy jste je uzdravily, a oni zas podřezali jiné. Jsi vinná, ať už si to přiznáš, nebo ne. Jsi vinná, moje malá hloupá panenská léčitelko, i přes to, že ti mezi nohy vrazili násadu oštěpu. Řekni to té černé, až ji potkáš.“
„Já,“ nadechne se Myra a pak pochopí, že už je zbytečné se obhajovat před čarodějkou. Výdech z ní vyklouzne, jako když nepozorné adeptce padá z ruky ošatka, lehce, znenadání… a je konec.

Brynský špitál hoří, stejně jako před tím shořel reindankenský. Přijde ráno, potvrdí, že to, co se stalo, nebyl zlý sen, přijdou další rána… pro některé. Ve spálené trávě leží mrtvá těla, Alke sedlá koně. Sama… žoldnéři se k ní neodvažují přiblížit, tak jako pokaždé. Stín smrti na ní leží víc než na ostatních.
„Pojedeš s námi, paní?“ Velitel se na ženu ani nepodívá. Co na tom, že je pokrytý krví, co na tom, že opilý shodil z cimbuří křičící děvče, Alke ze Skály je ta, před kterou lidé křičí hrůzou. Jen ona.
„Nepojedu,“ zazebe ženin hlas, „navštívím tvého pána, krále Johanida. A pokud jde o špitál, nechte raněné, ať si olížou rány. Budou mluvit, a to je důležité. Strach je zbraň lepší než železo.“

Čarodějka pobídne svou klisnu a vyrazí. Hřeje ji strach, který vyvolala, hřeje ji nářek znásilňovaných ženských. Takový je život, pomyslí si, takový je můj život už léta.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).