Musím říct, že je tato kniha pro mě dalším případem, kdy není vhodné na cokoliv se těšit. Psí zima patří mezi moje oblíbené knížky, ale její pokračování mě dosti zklamalo. Na jadrnější styl autorky si čtenář musí zvyknout, jinak by se neprokousal ani jednou její knihou. To, že sex je jedním z mála potěšení v životě zaklínačů, bylo zřejmé už v Psí zimě, takže ani to nebylo novinkou. Ale bohužel v případě Žáru krve sex téměř zabil první polovinu knihy. Opravdu mě už nudilo neustále číst kdo s kým nebo kdo komu připomíná s kým kdy (ať už dobrovolně či ne) lupal. Druhá půlka to sice větším množstvím děje zachraňuje, ale ne zcela. Bylo dost případů, kdy jsem tak zcela nechápala, proč Lota něco dělá nebo proč něco říká. Někdy mi její motivace přišla zcestná a neviděla jsem ve spoustě okamžiků žádnou logiku vývoje postavy a děje. Ostatní postavy tímto nešvarem netrpěli. Doufám, že tento trend nebude pokračovat v dalších knihách Petry Neomillnerové, které se letos mají dostat na pulty knihkupectví.

přes to množství sexu mi to přišlo hlavně vážnější a smutnější než Psí zima