Vlci Sudet, Tina Salo 5
 |
III.
Tina doma není. Měl bych se radovat, místo toho mě to otráví. Její byt není pořádně zatemněný a vlastně se v něm moc pohodlně nebydlí, protože Tina světlo miluje. Na chvíli si pohrávám s myšlenkou, že možná o světlo zas tak nestojí a půdní byt se spoustou střešních oken je jejím způsobem, jak našince deprimovat, ale pak ji zavrhnu. To není její styl, když chce Tina dát někomu pocítit svou špatnou náladu, dělá to jinak, střešní okna by si užívala tak moje máti.
Zívnu. Za oknem je ještě tma, ale ráno se blíží. Melancholicky vyhrabu v lednici sáček s krví a upiju spíš jen ze zvyku. Pak vytočím Tinino číslo.
Chvíli se neděje nic, prozváním ji možná dvě minuty, než se ze sluchátka ozve dunění bicích.
„Kde jsi?“
„Co?“ křičí ženský hlas do telefonu.
„Ptám se, kde jsi.“
„Jo tak… tancuju.“
Spíš její odpovědi odhaduju, než slyším.
„S kým?“ S velkou pravděpodobností Tina mou starostlivost neocení, ale nedá mi, abych se nezeptal.
„Lidi,“ rachot reprobeden přehlušuje její hlas.
„A z našich?“
„Brian.“
Představím si vyzáblého chlápka se slabostí pro Indii a neubráním se znechucení.
„Vypráví ti o královně?“
„Coo?“
„O královně…“
Vím, že celý náš hovor je absurdní, že mě Tina nejspíš ani nevnímá, ale mám lepší pocit, když slyším její hlas. Jsem v pokušení ji poprosit, aby přijela domů a vzala i „můj“ případ, ale než stačím tu pitomost udělat, dolehne ke mně přes šum její hlas.
„Hele, končím, Brian načal nějakou babetku, tak si jdu dát.“
„To je upírskej klub?“ Pevně doufám, že je.
„Hmm, asi jo,“ odbroukne Tina a pak už slyším jen dusot basů a nějakou ženskou, jak ječí.
Otráveně zkontroluju zatemnění, svléknu se a padnu do postele, která voní krví. V polospánku si uvědomím, že jsem věci naházel na zem. Dostala mě, pomyslím si ospale, nakonec si taky začnu v chaosu libovat.
* * *
Probudím se v podivném pološeru, a když se rozkoukám, dojde mi, že venku napadl sníh. Sníh, horská služba, zívnu, obléknu si župan a natáhnu se po telefonu. V tu chvíli zazvoní.
„Prosím?“
„Kay Schaffer?“
Hluboký ženský hlas zní hodně rezervovaně.
„Ano.“
„Konrád mi na vás dal číslo. Prý potřebujete pomoc v nějaké… záležitosti.“
„Řekněme. Máš nějaké kontakty v Klattau?“
Odmlčí se.
„Upír z Německa?“ naježila se.
„Ano, a pokud máš nějaké pochybnosti, řekni to rovnou, Konrád tě doporučil, ale já na tom rozhodně netrvám. Pokud jde o peníze…“
„Konrád říkal, že máš nepříjemnosti.“
Syknu. „To není přesné, nepříjemnosti bude mít někdo jiný, až ho najdu. Od tebe chci, abys mi ho nadehnala.“
„Jsi zabiják,“ v hlase má teď stopu nejistoty.
„Jsem upír.“ Tohohle mě Konrád mohl ušetřit, ta čubka je naprosto nemožná.
„Nikdo jiný než ty na Šumavě není? Detektiv, policajt nebo…“
„Ne.“
„Dobrá, kde bydlíš?“
Zarazí se.
„Chceš přijet?“
„Samozřejmě.“
„Je tu hodně sněhu.“
„Dobře, nevezmu si sporťák.“
„Chceš přijet dneska noci?“ Teď v hlase zazněl náznak paniky.
Ta nemůže zjistit nic, pomyslím si, zdá se, že jí ani nedošlo, že jindy než v noci přijet nemůžu.
„Samozřejmě. Tu adresu.“
„Sklářská…“
„V Eisensteinu?“
„Okupace už skončila, všiml sis?“
Další taková, jenže téhle to na rozdíl od Tiny nemusím žrát.
„Opravdu? Vidíš, ani jsem si nevšiml, že už jste ty kopečky dostali zpátky.“
Slyším ve sluchátku její dech, nejspíš se drží, aby se neohradila, možná že počítá, co si může dovolit, instruovaná Bérem. Doufám, že jí o mně řekl dost.
Řekl, protože se k další poznámce neodhodlá a zavěsí. Je mi to dost jedno. Adresu mám, a pokud ta čubička k něčemu bude, k práci ji přimět dokážu.
Naházím do tašky pár věcí, necesér s holením, notebook, kombinézu na lyže (možná je tam opravdu hodně sněhu), několik krabiček nábojů, dalekohled, Berettu 93R, goretexové boty, do příruční ledničky sbalím pár sáčků s krví a ze šuplíku v sekretáři vyhrabu klíč k Dyreho nejnovějšímu daru, BMW S6 v emkovém provedení. Dyre je svým způsobem pošetilý a stejně jako já občas doufá, že se u Tiny projeví ženská záliba v dárcích, ovšem ona měla představu živého Timoteje, ne sériové káry. Na druhé straně, je natolik praktická, že ji nenapadlo auto vrátit. To je pro Tinu taky typický, nevrací nikdy nic, co nemusí. No, teď se to bude hodit.
Klušu do hotelu, kde je bávo zaparkované. Do garáží v domě se nevejde a Tina s ním vůbec nejezdí, i když na hory by si ho možná vzala. Nudící se kára na mě uměřeně štěkne, zabliká, hodím tašku na zadní sedadlo a vyjedu. Sněhu je překvapivě hodně a koleje kloužou. Mířím k Motolu a pak ven z Prahy. Auto se ukázněně pohupuje a ve smyku klouže jen mírně.
Pořád sněží, což mě dost znervózňuje. Minul jsem Klatovy a silnice začíná připomínat běžkařskou trať, ani náhon na všechny čtyři si s tím neporadí tak, abych mohl jet víc než padesát, a do toho mi na displeji telefonu bliká Tina. Klepnu do hands free a kupodivu se tentokrát neozve dunění.
„Co děláš?“ začne bez úvodu, až mám podezření, že jí Konrád volal.
„Jedu do Sudet.“
„Ale…“
„Mám tu nějakou práci.“
„Ale…“
„Někdo odmázl jednu upírku.“
Nechce se mi lhát natolik, abych se případným vysvětlením úplně ztrapnil.
„Našinec?“
„Nevím. Měla vymlácený špičáky a v hrudi kůl.“
„Kdo?“
„Saskie.“
Doufám, že jsem to řekl dostatečně lhostejně.
„Ale?“ podiví se Tina. „Ta ulízaná kočka?“
„Hm,“ vystihla ji dobře.
„Chudák.“
Někdy mě Salo překvapí, se vším jejím cynismem parchanta od trénu projeví občas nečekaný soucit.
„Moc se nebránila, co?“
„To ne.“
„Mám přijet?“
Znejistím. Tina mi připadá o stupeň méně lhostejná, než by měla být. Přesto bych ji nejraději přivolal zpátky, ne proto, že by mě tak trápila prázdná postel, ale chybí mi její přítomnost. Byl to divný dar, který jsme dostali od Twaineho, pomyslím si, a bylo by přinejmenším bizarní, kdybych se po osmi stech letech od své smrti zamiloval, ale…
„Jestli tam něco máš, nejezdi, zvládnu to sám, případně s Bérem.“
„Mám tu něco,“ hlas jí zatáhl chrapot. „Hledám Timoteje a možná je tu někdo, kdo mi může píchnout, takže jestli mě nepotřebuješ nutně…“ Věta vyzní do ztracena a já se pokouším odhalit v jejím hlase vztek. Nejsem si jistý.
„Rád bych tě tu měl,“ teď už si dovolím pravdu, „ale spíš z jinejch důvodů.“
„Ohni nějakou mladou,“ poradí mi zlomyslně, „holky budou rády, ty budeš líp spát…“
Přišlápnu plyn a při výjezdu ze zatáčky dostanu smyk.
„Kurva…“
Auto rotuje po silnici, ale je noc, škarpy zaváté a v protisměru nikdo. Namířím čumák bavoráku k silnici a xenony vyříznou v bílé tmě terč.
„Co je?“
„Smyk. Mimochodem, půjčil jsem si tvý auto.“
Směje se, jedovatě a bezstarostně.
„Jestli to rozšviháš, koupíš nový.“
„Samo. Tino…“
„Hm…“
Představuju si ji v nějakém designovém hotelu, jak leží nahá na velké posteli.
„Nevadí ti ta proměna?“
„Jak to myslíš?“ diví se, jako by tu seděla vedle mě.
„Některý věci už nejsou tak bezpečný jako dřív.“
„Jako někoho přefiknout?“ zahihňá se.
„Jako někoho přefiknout, nebo třeba o někoho přijít. Oslabuje nás to.“
„Ale houby. Nic necítit není vždycky výhoda.“
„Někdy jo,“ vedu si svou.
„Pokud chceš skončit jako Dyre… Nemít pocity je jako bejt vykastrovanej, nemyslíš?“
Teď se musím zasmát já. „Nikdy jsem si nepřipadal jako vykastrovanej.“
„Jo, ale bodals jak do díry po suku,“ rýpne si a mně je o něco líp. Nejspíš se jí o té Saskii časem odvážím říct.
* * *
Někdo má zimu rád, já ne. Tina by řekla, že je to atavismus, protože když jsem byl kluk, nedalo se v zimě nic dělat, moje vysvětlení je jednodušší. Nemám prostě rád komplikace a sníh komplikuje všechno. Zkurvenej sníh, drtím mezi zuby, když kloužu k Rudě. A vlčí holka to se mnou nebude mít lehký.
Sklářská je zapadlá tak, že jsem v pokušení vyměnit X6 za sněžnou frézu, dávám autu zabrat, motor řve a já se připravuju, že vypláznu tři miliony za pomuchlaného miláčka, když konečně předrncám návěje a zastavím před chalupou, která vypadá, že by ji ani třímilionová investice nezachránila. Strhnout a postavit znova, pomyslím si. Ovšem, dlaci na tom nikdy nejsou moc dobře.
Zatroubím. Chvíli se neděje nic, pak se na zápraží objeví hubená ženská v teplákové soupravě.
„Kterej debil…“
Vystoupím z auta a jdu k ní. Couvne. Napadne mě, že ještě upíra nikdy neviděla. Usměju se, když zády narazí na zeď.
„Hodná,“ zapitvořím se, „přece mě nepokoušeš… hodná holčička.“
Snaží se ovládnout, jenže vlci jsou v podstatě plachá zvířata, zvlášť když jsou sami.
„Pojď dovnitř,“ pobídnu ji, „nepřišel jsem ti zlomit vaz. Tos nikdy neviděla našince?“
„Viděla,“ vypraví ze sebe těžce. Bojuje, ale víc dohromady nedá.
„Ale nebyl starý, že?“ Vstoupím do její hlavy a přebírám se změtí myšlenek, animálním zvířecím děsem, strachem bilancujícího člověka. Znásilni ji, zvoní mi v uších, strach živí lovce.
„Vzpamatuj se, Zlato,“ houknu na ni ostře, „jinak se neudržím. Konrád ti snad řekl, co je potřeba. Chci pomoc, loajalitu, chci, abys držela hubu, když budu chtít, abys byla zticha, a taky chci, abys pro mě lovila. Já dokážu vstoupit lidem do myšlenek, ale ty znáš tenhle kraj a můžeš…“
Za mnou se ozve měkké dusnutí, ohlédnu se, to kočka skočila ze židle na zem. Zlatě ten okamžik stačí. Vyběhne ze dveří a utíká k lesu. Je to špatnej nápad, jeden z nejhorších, bohužel ji nemůžu jen tak nechat běžet, sníh mě zdržel a až začne svítat, musím být někde, kam světlo nedosáhne. Nedá se nic dělat, pomyslím si a vyběhnu ze dveří.
Zlata má smůlu, sníh je hluboký a stopa zřetelná. Představuju si, jak někde morfuje, jak se pod nějakým smrčkem svléká z té absurdní teplákovky, a chce se mi smát. Jaké má asi kalhotky? Doběhnu k hranici stromů a rozhlédnu se. Slyším tep, pak dech a nakonec i šepot.
„Je to psychopat, Bére, jaks ho sem mohl poslat?“
Odkašlu si a vykroutím jí telefon z ruky.
„Počkej, promluvím s ním sám.“
Ještě než stačí zdrhnout, vezmu ji levačkou za krk a přitlačím ke kmeni stromu.
„Bére, tady Kay. Řekni jí, ať neblbne, a řekni jí to sakra důrazně. Podívej, honit se se mnou po lese je… hloupost. Může to být i vražedná hloupost, když na to přijde, stejnej efekt, jako když hodíš kočku do psince, chápeš.“
Chápe. „Dej mi ji,“ zachraptí. „Ona už bude hodná.“
3. prosince 2010, Petra Neomillnerová