Past na medvěda, Petra Neomillnerová
 |
Tina Salo má ještě pořád problémy s otcem. Konrád Bér, medvědodlak, má najednou problémy s policií. Upíří komunita v Polsku se právě rozhodla znovu zahájit mocenský boj a tím pádem má jako obvykle problémy sama se sebou. Neklid se šíří i mezi kožoměnci všech druhů. Něco se prostě děje v celé Evropě a Tina má podezření, že se jí to týká. A má pravdu. Už třetí kousek ze série o extravagantní dámě, která si zvolila „povolání nevhodné pro ženu“, tedy detektivní práci, se dostává k nadšeným čtenářům.
Extravagantní Tina rozhodně je: Na člověka je poněkud krvelačná, na upíra je zase tak trochu moc světlomilná. Nespí ve dne (většinou), nespí ale ani v noci (dost často), kamarádí se s kožoměnci, upíry i lidmi, nerespektuje obecné zvyklosti lidské ani upíří. Krev pije, ale jen z těch, kteří jí to umožní dobrovolně, nebo ze zvířat. Ale nesnáší studenou krev z konzervy, tedy z transfuzního sáčku. A hlavně, a to zásadně a z celého srdce, odmítá být takovou, jakou by ji chtěl mít její otec. V jejím případě se ovšem nejedná jen tak o nějakou obyčejnou generační revoltu a prosazování se proti rodičovské autoritě, tady jde o víc. Tina se už v minulosti nejednou přesvědčila, že její zploditel ani náhodou není milující rodič, který své dítě opečovává jako nejdražší poklad (což ale v důsledku může vést ke stejně intenzivnímu odmítání, jak se může přesvědčit Gothel u svého syna a Tinina milence Kaye). Dyre by se spíš dal zařadit do kategorie rodičů krkavčích, kteří pokud své potomky přímo nezlikvidují, tak je přinejmenším ignorují. (Takovým označením nezdárných rodičů se mimochodem krkavcům velmi ubližuje, neboť tito ptáci jsou rodiči příkladnými a nejeden lidský pár by si z nich mohl vzít příklad.) Dyre se však najednou rozhodl svou dceru nejen vzít na vědomí, ale s naprostou samozřejmostí navíc předpokládá, že ta bezvýhradně akceptuje jeho plány a přizpůsobí se jim. To by ji ovšem nesměl celé dlouhé věky zanedbávat a nechat ji vyrůst do samostatné osoby s vlastní hlavou, bez úcty k autoritám a zcela bez světovládných choutek, které naopak v něm právě propukly s plnou silou.
Takže není divu, že se jejich rozdílné přístupy ke světu zákonitě musí střetnout. Stane se tak s náležitou parádou a za dramatických okolností a dopadne to… no, dopadne to tak, jak to dopadne. Já osobně bych to ohodnotila tenisovou terminologií jako shoda – deuce. Prostě ani zdaleka není jisté, na čí stranu se přikloní štěstí. K definitivnímu řešení vztahu Tina – Dyre se autorka zcela jistě odhodlá až ve chvíli, kdy se rozhodne cyklus ukončit, protože jeho předčasným vyřešením by se zbytečně připravila o zdroj napětí a peripetií, které jí umožňují vnášet do děje nečekané komplikace.
Tina je v pořadí třetí z osobitých ženských hrdinek, které Petra Neomillnerová vyslala do světa. Na rozdíl od Loty a Moire žije v našem moderním technickém světě, který existenci takových podivností, jako jsou upíři a kožoměnci, prostě neuznává. Musí se také obejít téměř bez pomoci magie, kterou Moire jako čarodějka a zaklínačka Lota mají plně k dispozici a z níž jsou v našem světě přístupné pouze žalostné zbytky. Ale protože Tina už se světem pohybuje dost dlouho, s radostí využívá vymožeností, které jí moderní doba poskytuje – a to nejen těch technických. Zejména se jí zamlouvají dnešní společenské postavení a ekonomická nezávislost žen.
I Lota a Moire jsou na svou dobu neobvykle soběstačné ženy respektované jako osobnosti, ale jejich pozice ve světě ovládaném muži je nesporně komplikovanější a mnohem vratší než situace, v níž se zcela samozřejmě pohybuje Tina. Na druhou stranu všeobecné přijímání atributů, které s sebou přináší profese či bytostná podstata těchto žen, je v Lotině a Moiřině světě mnohem jednodušší. Žijí ve společnosti, která akceptuje existenci magie a jejích nositelů i rozličných magických tvorů. To Tina a její ne-lidští přátelé, společníci a protivníci se v dnešní době musí vyrovnávat s tím, že svou skutečnou podstatu jsou nuceni tajit. A to ani nemluvím o problémech, které dnešní doba přináší všem dlouhověkým bytostem. Schválně, zkuste si vyřídit doklady, pokud je vaše datum narození třeba rok 1633 nebo ještě dřívější. S takovým rodným listem – pokud by vůbec něco takového v době vašeho narození existovalo – vás pošlou leda do muzea, případně do blázince, ale rozhodně vám podle něho nevystaví pas či občanský průkaz. A protože tu magie zas až tak příliš nefunguje, je Tina nucena spoléhat na spolupráci a systém služeb a protislužeb od jiných obdobně postižených, kterým se podařilo získat postavení umožňující ošálit dnešní evidenční mašinerii.
Když se však na Tinu, Lotu i Moire podíváte blíže, zjistíte, že jsou to ženy, které sice formovaly rozdílné životní podmínky, ale které nakonec dospěly téměř k totožnému charakteru. Jejich přirozeně svobodný duch prostě musel najít cestu, jak se propracovat k nezávislosti: Zvolily si povolání, které jim i ve světě k ženám nepříliš přátelském umožňuje samostatnou existenci a nezávislost, nebo jako Tina žijí tak dlouho, že se k ženské nezávislosti stačila propracovat celá společnost. A pro tu nezávislost, soběstačnost a nekonvenčnost mají s velkou pravděpodobností přirozený vzor ve své autorce.
To, že Petra Neomillnerová vnesla do tohoto typu literatury tak trochu jiný přístup, je jen k dobru věci. Prostě ženská mnohé události vidí jinak než chlap, docházejí jí jiné souvislosti a tím pádem taky jinak reaguje. Nehodnotím jestli líp nebo hůř. Prostě jinak. A kdo dokáže ženské duševní pochody a z nich pramenící činy podat lépe než žena, která ví, jak by asi na popisovanou situaci reagovala sama. Lota, Moire i Tina se tak staly vítaným osvěžením v záplavě mužných hrdinů s velkým mečem, mohutnými svaly a testosteronem prýštícím i z nosních dírek.
Všem třem – vlastně všem čtyřem, neboť autorku není třeba z jejich společnosti vyčleňovat – přeji, aby jejich další existence byla alespoň stejně úspěšná jako dosud. Autorce navíc přeji, ať se jí rozvíjení jejich osudů daří i nadále se stejnou invencí, abychom se my, čtenáři, měli na co těšit.
- Petra Neomillnerová – Past na medvěda
- vydal: Triton, Praha 2008
- obálka: Marek Hlavatý
- 280 stran / 229 Kč
