Doušek věčnosti, Petra Neomillnerová
 |
Sotva jsme se stačili seznámit se sérií o Tině Salo, je na světě již druhé pokračování. První díl, Sladká jak krev, byl detektivní příběh zasazený do současné Prahy plné upírů a dlaků se ženskou hrdinkou v hlavní roli. Seznámili jsme se v něm s postavami a nasávali kouzlo jen mírně fiktivního světa. Upíři zde byli celkem netradičně vykresleni jako moderní, nenápadná součást obyvatelstva, která nechce nic jiného než popíjet studenou krev z ledničky (či teplou ze zvířat) a mít klid. A pokud někdo „ujede“, mají upíři svého „člověka“ i mezi policií a ten to vyžehlí. To se ovšem změnilo. Potrhané mrtvoly s prokousnutým hrdlem nejsou nic pěkného a bylo na Tině, aby viníka odhalila a společně s upírským katem Kayem ho zbavila nesmrtelnosti.
Tina Salo ovšem není ledajaká upírka. Po otci zdědila pár zajímavých schopností. Nevadí jí sluneční světlo, nevadí jí stříbro a dokáže pít i z ostatních upírů. I když s poslední jmenovanou schopností to není zas taková výhra, protože čím víc pije z upírů, tím větší má pak chuť se z nich zase napít. A to může být v budoucnu problém. Sem tam cucnout jí upírští přátelé dají, ovšem co když se jednou bude chtít pořádně nasytit…
Doušek věčnosti je Tinin druhý příběh. Tentokrát se řeší záhadné vraždy vlkodlaků – motorkářů. Smrtelných nehod, které nmají na svých strojích, je podezřele moc a je opět na Tině, aby věci přišla na kloub. Navíc se vrátil její prastarý (a mocný) otec a nechce po ní nic menšího než dopomoci k vládě nad celou Evropou.
Petra Neomillnerová nechala na konci Sladké jak krev spoustu nevyřešených otázek. Toto se samozřejmě u vícedílné série nedá považovat za nedostatek a hned druhý díl přináší hodně odpovědí. Krom představení nových postav se pozvolna dozvídáme i útržky z minulosti Tiny, Kaye a jiných hrdinů, čímž autorka svět postupně propracovává a čtenář získává k postavám bližší vztah.
Jak jsem již zmínil, příběhy Tiny Salo jsou spíše upírské detektivky než krvavé horory. Doušek věčnosti je stejně jako Sladká jak krev psán v ich formě a je to jedině dobře, protože Tina je neustále v pohybu. Pátrá, vyslýchá, utíká před otcem, a hlavně se krmí, takže o napětí není nouze. Děj graduje přesně tak, jak to popsal kolega Piter v recenzi na Sladkou jak krev, a i když se dočkáme určitého epizodního uzavření, na to velké a konečné finále si budeme muset ještě pár dílů počkat. K tomu bych rád zmínil, že v Doušku věčnosti Tině znatelně zhrubl i slovník, takže – abychom si to shrnuli – nová Tina je silnější, hladovější a sprostší.
Jedinou výtku směřuji k obálce, i když chápu subjektivnost následujícího výroku. Tina Salo má být hezká a žena vyobrazená na obálce není hezká ani trochu. Tak, a je to venku.
Nesmírně produktivní Petra Neomillnerová se nechala slyšet, že příběhy upírky Tiny bude psát, dokud ji to bude bavit. Po přečtení druhého dílu mohu s čistým svědomím prohlásit, že pokud bude kvalita dalších pokračování alespoň na úrovni prvních dvou dílů, máme se na co těšit.
- Petra Neomillnerová: Doušek věčnosti
- vydal: Triton, Praha 2008
- obálka: Marek Hlavatý
- 240 stran / 199 Kč