Nepropadejte panice, s ručníkem jde všechno líp! Stopařův průvodce Galaxií, Douglas Adams
 |
Depresivní robot Marvin, který se všem hnusí, a nejvíc sám sobě; prezident Galaxie a podvodník Zafod Bíblbrox se dvěma hlavami a třema rukama; Vogoni, jejichž poezie svou mizernou kvalitou může přivodit i smrt; řidič kamionu Rob McKenna, jenž je Bohem deště; krávy, které se touží stát hlavním chodem na jídelním menu; nesmrtelný mimozemšťan s úkolem urazit všechny bytosti ve vesmíru, a to v abecedním pořadí…
To všechno je jen zlomek nápadů, postav a vtípků, které můžete objevit v „pětidílné trilogii“ Douglase Adamse Stopařův průvodce Galaxií, v jedné z nejkultovnějších sci-fi sérií, jaké kdy byly napsány. A i když Adams před deseti lety zemřel, jeho odkaz, zdá se, žije a provokuje dál. Loni se na trhu objevil šestý díl, A ještě něco, jehož autorem (s laskavým svolením vdovy po spisovateli) je Eoin Colfer, tvůrce „zparchantělé“ verze Harryho Pottera, Artemise Fowla. Takže – jste připraveni na divokou jízdu mnoha vesmíry a po několika verzích naší Země, v ukradených kosmických lodích směřujících přímo do slunce a v patách s byrokratickými bytostmi, které dostaly za úkol všechny pozemšťany vyhubit – a přes tohle razítko žádný vlak (tedy loď) nejede (neletí)? Pokud ano, nepropadejte panice (jak je psáno hned na první stránce unikátního Průvodce), všechno může dopadnout ještě hůř, než jste si kdy dokázali představit – a hlavně si nezapomeňte ručník. Ručník je totiž ta nejdůležitější součást vaší výbavy, bez které se žádný správný hvězdný stopař po Galaxii neobejde…
Mezi Monty Pythony a Červeným trpaslíkem
Vydavatele Průvodce žalovaly rodiny stopařů, kteří přišli o život jen proto, že vzali doslova heslo o planetě Traaal. Stálo v něm, že „žravé Blátotlačky často slouží turistům za chutnou krmi“, namísto „turisté často slouží žravým Blátotlačkám za chutnou krmi“. Vydavatelé tvrdili, že první verze je esteticky mnohem přijatelnější, a dali si od soudního znalce odpřísáhnout, že co je krásné, je pravdivé, a naopak, co je pravdivé, je krásné. Snažili se tak dokázat, že vinen je sám život, protože není ani krásný, ani pravdivý. Soudci se k tomuto názoru přiklonili a v dojemné závěrečné řeči odsoudili život za pohrdání soudem, a tudíž ho všem přítomným odňali… Restaurant na konci vesmíru
 |
Humor, jenž Průvodce později tak proslavil, je u legendárního seriálu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století podobný – absurdita vršená na absurditu – ale natolik nápaditá, zběsile rychlá a barevná, že čtenář musí text číst několikrát po sobě, aby všechny ty hrozinky vyzobal –; laskavé pohrávání si, ba až žonglování s jazykem; k tomu trocha satiry zaměřené proti kafkovsky surrealistické byrokracii, která je ale tak sofistikovaná, že s komunálem, jaký známe z našich komerčních televizí, nemá co dělat; schopnost vytvořit geniální, nečekanou pointu, jež vyvolá na tváři nejen pousmání, ale často i hlasitý smích. S trochou nadsázky se dá říct, že stačí smíchat Pythony s Červeným trpaslíkem (který ale vznikl o desetiletí později a určitě se nechal Adamsem inspirovat), dodat trochu Roberta Fulghuma (jen výrazně vtipnějšího a neberoucího se tak vážně) – a máte to. Kéž by vše bylo tak jednoduché.
Trable s dálnicemi
Dálnice jsou zařízení, které umožňuje jistým lidem řítit se z bodu A do bodu B značnou rychlostí, zatímco jiní lidé se značnou rychlostí řítí z bodu B do bodu A. Lidé, co bydlí v bodě C, který leží přesně uprostřed, se občas musí divit, co je na bodě A tak úžasného, že se taková spousta lidí z bodu B jen třese na to, aby se tam dostali, a co je tak zajímavého na bodě B, že taková spousta lidí z bodu A stojí o to se tam dostat. A často si přejí, aby se lidi už jednou ksakru rozhodli, kde vlastně chtějí být… Stopařův průvodce Galaxií
 |
Nemá cenu tvářit se překvapeně. Všechny plány a příkazy k demolici jsou už padesát pozemských let vyvěšeny na vašem místním plánovacím odboru na Alfě Centauri, takže jste měli spoustu času vznášet formální protesty… Stopařův průvodce Galaxií
Arthurovi tak zbývá, aniž to ví, několik posledních minut života a jedinou záchranou je mu skutečnost, že jeho přítel, na první pohled neúspěšný herec Ford Perfect, je čirou náhodou hvězdný stopař pocházející ze šest set světelných let vzdálené soustavy Betelgeuze a dopisovatel, spolutvořící unikátní knihu o báječných vesmírných destinacích… již několikrát zmiňovaného a velebeného Stopařova průvodce Galaxií.
Stopařův průvodce Galaxií:
Začíná bláznivá jízda vesmírem v ukradené lodi na nepravděpodobnostní pohon Srdce ze zlata s dvouhlavým prezidentem Galaxie Zafodem Bíblbroxem, jeho milenkou, pozemšťankou Trillian, a maniodepresivním robotem Marvinem, jehož mozková kapacita vysoce převyšuje všechny a všechno, na co má šanci v životě narazit, a proto je z toho prakticky neustále v depresi, již přenáší na všechny kolem. Jízda po vlnách nekonečné nahodilosti (rozuměj – stane se to, co je nejméně pravděpodobné), za základní otázkou života, vesmíru a vůbec, na niž existuje jednoduchá, avšak poněkud kryptická odpověď, čtyřicet dva, kterou druhý nejdokonalejší počítač všech dob, Hlubina myšlení (ten nejdokonalejší posléze Hlubina myšlení navrhl sám a dal mu podobu jisté modrozelené planety), počítal sedm a půl miliónu let… Jízda, která je zároveň útěkem před Vogony, ale i policií, která Zafoda stíhá kvůli ukradené lodi…
Třesoucí se Ford přičapl k Marvinovi. … „Ale ano, hnusím se každému. Je to součást pořádku ve vesmíru. Jen se dám s někým do řeči, už se mu začnu hnusit. I robotům se hnusím. Radši mě ignoruj a já se nejspíš někam odklidím.“ Namáhavě se postavil na nohy a odhodlaně se obrátil opačným směrem. „I tahle loď si mě hnusila,“ ukázal Marvin zkormouceně na policejní plavidlo. „Tahle loď,“ vyptával se Ford s náhlým zájmem. „Co se jí stalo? Nevíš náhodou?“ „Hnusila si mě, protože jsem se s ní dal do řeči.“ „Do řeči?“ Ford byl zvědavostí bez sebe. „Jak to myslíš, že ses s ní dal do řeči?“ „Jednoduše. Nudil jsem se, byl jsem depresivní, a tak jsem se napojil na její počítač. Dlouze jsme hovořili a já mu vyložil svůj názor na vesmír,“ stěžoval si Marvin. „A co se stalo potom?“ nedal se odbýt Ford. „Spáchal sebevraždu…“ Stopařův průvodce Galaxií
Život, vesmír a vůbec
Všech pět Adamsových knih patřících do série je vystavěno na stejném základě. Velice rozvolněný děj – který ale ve výsledku má jakous takous hlavu a patu (i když, zcela upřímně řečeno, není to podstatné) – je ve skutečnosti gejzírem kratičkých epizod, citací, vypointovaných odboček, jazykových hříček a spoustou volně na sebe navazujících „scének“, zaplněných nezapomenutelnými postavami a takovou kadencí hlášek, že by se samopal vzor 24 z Černých baronů nestačil divit.
Další knihy Douglase Adamse na Fantasyi:
 |
Všech šest knih (počítám-li i Colferův epilog) tak tvoří jeden gigantický, unikátní celek, u něhož bych mohl používat pořád dokola slova jako epochální, postmoderní, mnohovrstevnatý, inteligentní a další… kdybych se nebál, že se mi Adams z nějakého alternativního vesmíru bude smát, případně se mi pomstí nějakou obzvlášť peprnou urážkou či rafinovanou kletbou. Stopařův průvodce Galaxií je totiž v prvé řadě legrace, werichovská nefalšovaná sranda na pomezí grotesky, které není nic svaté (a utahuje si především z nás lidí, z byrokracie, z náboženství, z popkultury, z naší nafoukanosti, ze stádnosti, ale také ze žánrových klišé, provázejících sci-fi od jejího Zlatého věku, ze všech bizarních mimozemských civilizací, obrovských lodí s umělými inteligencemi, ze vši snahy cpát do beletrie vědu a techniku), přesto si však v každé větě udržuje vkus, úroveň, nadhled – a anglický suchý humor.
Řidič kamionu … Rob McKenna měl v notýsku zapsáno dvě stě třicet jedna druhů deště a ani jeden z nich neměl v lásce. … Od včerejšího odpoledne už zažil třiatřicítku (lehký bodavý déšť, který zanechává kluzké silnice), sedmačtyřicítku až jednapadesátku (lehké kolmé mrholení až po hodně šikmé lehké až střední osvěžující mrholení), sedma a osmaosmdesátku (dva sotva odlišitelné druhy kolmého prudkého lijáku), stovku (studená húlava po lijáku), všechny typy bouře od stodvaadevadesátky až po dvěstětřináctku, stodvacetčtyřku, stodvacetšestku a stodvacetsedmičku (mírné až střední studené poryvy deště, pravidelné a synkopované bubnování na kabinu), jedenáctku (kapičky nesené brízou) a teď nakonec sedmnáctku. … Jel dál a dešťové mraky se plouhaly oblohou za ním. Rob McKenna totiž byl, ačkoli to nevěděl, Bůh deště. Věděl jen, že jeho pracovní dny nestojí za nic a že zažil spoustu mizerných dovolených. Vše, co věděly mraky, bylo, že ho mají rády a chtějí mu být nablízku, aby ho mohly hýčkat a zalévat… Sbohem, a díky za ryby
S postupujícími díly série trochu ztrácí drajv, Adams se zklidňuje a také s vtipy začíná víc šetřit – a dá se tak říct, že kvalita série má mírně klesající tendenci. To si patrně uvědomil i Eoin Colfer, autor náhle se zjevivšího pokračování A ještě něco, protože se jazykově a formálně rozhodl navázat daleko spíš na první dva díly, všeobecně považované za nejvydařenější.
Dvakrát do stejné řeky…
Docházíme tím k tomu zásadnímu – jaké je Colferovo pokračování? Posuďte sami:
Po fyzické stránce nejsou Vogoni nijak přitažlivá stvoření. Jestliže je krása jen otázkou vkusu, nesmí to být vkus vogonský, protože i Vogoni vědí, jak moc jsou oškliví. Hlava Vogona připomíná ze všeho nejvíc gigantickou sušenou švestku, v níž zvláště hluboké záhyby tvoří ústa a oči. Tělo je mohutná zelená hromada mazlavého masa, ve které je na každý čtvereční metr příliš málo kostí a přemíra záhybů a laloků. Končetiny jsou slabé a nedovyvinuté, umístěny jsou na pohled téměř náhodně. Dejte duševně narušenému dítěti na hraní vejce natvrdo, rozinku a trochu rozlámaných špaget, a ať s tím vymyslí cokoli, vždycky se to bude podobat nějakému Vogonovi… A ještě něco
 |
A ještě něco je dobrá kniha, dokonce bych řekl, že kdyby se nejednalo o pokračování právě Stopařova průvodce, směle by se dalo řadit k tomu nejlepšímu, co v současnosti v humoristické literatuře vychází. Jenže… vždycky tady bude jenže týkající se Adamsova odkazu – a hlavně otázka, proč vůbec toto pokračování vzniklo, když všem muselo být od začátku jasné, že geniální Adams byl, je a bude vždycky jenom jeden.
Ne, není to prohra, i když Colfer neumí být ani zdaleka tak rafinovaný jako Adams a místy (ale opravdu jen místy) nedokáže odhadnout tu tenkou hranici vkusu, za níž se stává humor infantilním. Není to prohra, ani přestože je na románu vidět až urputná snaha přivést na scénu snad všechny klíčové i vedlejší postavy Adamsova veledíla (někdy i proti jakékoli logice děje) – a také citací ze samotného Průvodce, kouskujících a přerušujících děj, je víc, než by bylo zdrávo.
 |
…urazit každičkou myslící bytost ve vesmíru, a to v abecedním pořádku. A protože Wowbagger byl tak fešný chlapík a jeho loď měla tak nezaměnitelné tvary, média se rychle domákla, co je to za poslání. Wowbagger pak přistál na nějaké planetě a zjistil, že veškeré obyvatelstvo stojí seřazeno podle abecedy a vysloveně se dožaduje urážky, a celá věc tím pro něj poněkud ztratila půvab… A ještě něco
A protože už ho nekonečný život nebaví, snaží se přijít na způsob, jak spáchat sebevraždu, případně se pokouší nalézt někoho, kdo by to udělal za něj…
Je mi jasné, že A ještě něco čeká osud všech podobných pokračování znamenitých děl – vášnivé odsudky, útoky, ale také opatrné přitakání. Už jen pro těch pár opravdu nezapomenutelných scén (kupříkladu zmiňovaný nepovedený konkurz chudáka Cthulhu, případně souboj boha Tóra s Wowbaggerem, kde Tór potřebuje získat uznání Nanďanů a natočit ze souboje fakt přesvědčivé video, které by se dostalo na čelo sledovanosti, a Wowbagger chce jen definitivně zemřít – a ani jednomu se to nějak nedaří) stojí za to dát mu šanci – a možná po letech zjistíme, že Colferovu knihu považujeme za nedílnou součást cyklu, jakýsi smířlivý epilog, bez něhož by Stopařův průvodce prostě nebyl kompletní.
Stopařův průvodce Galaxií je kult. Na počest Douglase Adamse se každý rok 25. května pořádá ručníkový den, kdy každý příznivec cyklu u sebe celý den nosí viditelně na těle připevněný ručník, mnohé postavy série zlidověly, hlášky a citace se dostaly do obecného povědomí. Není divu…
v mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť – ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných – má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody. Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE…
Myslím, že tato rada se hodí pro každého a v podstatě za všech okolností.
Douglas Noël Adams (1952 – 2001)
anglický prozaik, scénárista a dramatik rozhlasových her, humorista, především však autor kultovní „pětidílné trilogie“ Stopařův průvodce Galaxií (Stopařův průvodce Galaxií, 1979, č. Odeon 1991, Hynek 1998, Argo 2002; Restaurant na konci vesmíru, 1980, č. Odeon 1991, Hynek 1999, Argo 2002; Život, vesmír a vůbec, 1982, č. Laser 1994, Argo 2002; Sbohem, a díky za ryby, 1984; č. Laser 1995, Argo 2002; Převážně neškodná, 1992; č. Argo 1994 a 2002), k níž ještě patří povídka Mladý Zafod hraje na jistotu (Divodějní, Talpress 1997). Další Adamsovy knihy proslulosti Stopařova průvodce nedosáhly, jmenujme z nich aspoň cyklus Dirk Gently (Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho, č. Argo 1997, 2003; Dlouhý, temný čas svačiny duše, č. Aurora 1994, Argo 2004), ve spolupráci s jedním z „Monty Pythonů“, Terrym Jonesem, napsaný román Vesmírná loď Titanic (č. Aurora 2000), nebo nebeletristické tituly Ještě je můžeme vidět (spol. s Markem Carwardinem; č. Mladá fronta 1998) o mizejících druzích zvířat či Losos pochyb (č. Aurora 2003, Argo 2009), v němž se beletristické texty – nejdelší je deset kapitol nedokončeného stejnojmenného románu ze série o Dirku Gentlym – mísí s články, referáty a eseji. Douglas Adams zemřel v devětačtyřiceti letech na srdeční selhání.
26. září 2011, Jiří Popiolek
