Naše rodina má ke čtení různorodé vztahy. Já čtu relativně hodně. Můj bratr má volného času málo a na čtení ještě méně. Před čtyřmi lety jsem mu dal k Vánocům trilogii Pán prstenů od J. R. R. Tolkiena. Do dnešního dne se dokázal „prokousat“ na asi dvou stou stranu prvního dílu. Táta je pouze sváteční čtenář. Ten čte indiánku Černý Mustang již přes třicet let. Máma nečte vůbec a přítelkyně pouze někdy a převážně dívčí romány (nebo jak že se tomu vlastně říká). Takže mám možná trochu tendence to za celou naši rodinu poněkud „nahnat“. Samozřejmě mě to baví, jinak by to dozajista nešlo (kdyby za to ještě tak někdo platil, bylo by to fajn). Četbou se skvěle odreaguji, zabavím (tudíž nezlobím) a někdy se i poučím. Ale samozřejmě to chce čas. Má-li ho člověk málo, je těžké jej rozdělit mezi nejdůležitější práce: opravy, zařizování, vaření a podobně. Vše je totiž otázkou priorit. Ale díky některým titulům se i priority musí odsunout na vedlejší kolej. Restaurant na konci vesmíru je bezesporu jedním z nich. Opět poněkud šílené, avšak též šíleně vtipné pokračování příběhu Stopařův průvodce galaxií [The Hitchhiker's Guide to the Galaxy, 1981]. Hlavní hrdinové jsou opět v plné síle (ačkoli o duševní by se dalo mnohdy pochybovat) a humorem jen srší. Komu se Stopařův průvodce galaxií líbil, tomu se bude dozajista líbit i Restaurant na konci vesmíru [The Restaurant at the End of the Universe, 1982]. Možná o trochu méně, neboť neobsahuje takové kulisy (zkáza Země, superpočítač hledající neskutečně vtipnou, leč poněkud zarážející odpověď na základní otázku Života, vesmíru a vůbec...), jako jeho předchůdce, ale je pravdou, že takovéto věci se běžně nedějí. Ale i přes to čtenář opět dostane mnohokrát šanci poslechnout si vlastní smích. Smích je nakažlivý (kam se hrabe chřipka). Je rozveselující pozorovat někoho, kdo se směje (pokud se samozřejmě nesměje přímo vám, to již rozhodně tak veselé není), a nemusí se nutně jednat o krásnou, mladou, dlouhonohou a (pokud vůbec) spoře oblečenou blondýnu s ideálními proporcemi 90-60-90... V této knize prožije Zafod Bíblbrox zajímavé dobrodružství, když je spolu s Marvinem (ve svém obvyklém vtipem omračujícím rozpoložení) na Betě Malého medvěda (kde se mimochodem nachází vydavatelství proslulé příručky) účastníkem pozoruhodného rozhovoru s výtahem. Marvin je zase hrdinou (doslova a v úvozovkách zároveň) neskonale vtipné situace s Žabím robotem-průzkumníkem třídy D, kterého má za úkol zastavit. Tyto dva příklady jsou součástí patálie, kterou popisuje celá první třetina příběhu, která dává Zafodovi s Marvinem dostatek prostoru k mnoha komickým situacím a komentářům, při kterých se rozhodně nudit nebudete. Marvin skutečně exceluje, a je rozhodně jednou z nejpozoruhodnějších a nejvtipnějších postav příběhu. Jeho stavy sklíčenosti a depresí jsou přímo ukázkové a pokaždé úsměvné. Zbytek party se dostane ke slovu o něco později (a v poněkud menší míře), avšak taktéž v jejich společnosti strávíte velmi příjemné chvíle. Restaurantem na konci vesmíru je nazýváno stravovací zařízení u Milliwaye, které je vybudováno na troskách zničené planety, která je uzavřena v obrovské časové bublině a přenesena v čase přesně do okamžiku konce vesmíru. To samo o sobě zní dost ztřeštěně. Užijeme si zkrátka cestování v čase – tam a sem a zase tam, v rámci milionů let, až se z toho někomu může zamotat hlava. Jdnoduše další zběsilá kosmická jízda plná humorných momentů, které vás donutí k smíchu. Některé dialogy vám možná připomenou situace jakoby přímo ze života, které jste sami (možná) někdy prožili a které vás (opět možná) pobavily. Smích nám byl dán do výbavy, abychom nezešíleli a nějak se po dobu našeho života udrželi při zdravém rozumu (čehož dosáhnout je samo o sobě mnohdy skutečně obdivuhodný výkon). Kdo se rád směje, bude se skutečně smát. A kdo ne, ten také...