Každý z nás má někdy špatný den (a někdo spíše mnohdy). Nic se nedaří a nic nevychází dle našich předpokladů či přání. Pak jsme sklíčení a potřebujeme podporu či jen pár slov útěchy, abychom se z takovéhoto stavu dokázali vyhrabat. V takové situaci například čekáme na partnera, až přijde z práce, a role utěšovatele se s vervou sobě vlastní ujme. Těšíme se na jeho příchod, neboť víme, že nás vyslechne a podpoří. Jaké je však naše rozčarování, když partner skutečně dorazí, avšak namísto slov porozumění a útěchy na nás počne chrlit různé požadavky a výčitky na něco, co se stalo kdysi dávno, či něco podobného... Dozajista se každému z nás někdy něco podobného stalo. A tento neočekávaný zvrat situace nikoho ani omylem neuklidní. A právě něco (pro čtenáře úsměvného) na tento způsob zažije Arthur Dent při setkání s mimozemskou bytostí nazývanou Wowbagger Táhnoucísedonekonečna. Tato epizoda knihu otevírá a ukazuje, jakým směrem se bude asi ubírat. Život, vesmír a vůbec [Life, the Universe and Everything, 1982], u nás naposledy vydaný nakladatelstvím Argo v roce 2002, je třetím příběhem z dobrodružství Stopařova průvodce galaxií od britského autora Douglase Adamse. Marvin, který se poprvé objeví asi v první čtvrtině příběhu, jako tradičně nezklame. Marvin je můj favorit a z této série skutečně nejoblíbenější hrdina. Možná je to i tím, že se mi v lecčems velmi podobá. Jeho proslov při slavnostní příležitosti otevření nového mostu na Zetě Skůrodravé prostě nemá chybu. Také mne upoutala situace, kdy Zafod s jednou hlavou strčenou pod polštář, luští v noci v posteli křížovku. V určitých situacích by dvě hlavy opravdu mohly být výhodou. Zatímco bych spal a sbíral síly na další pracovní den, mohl bych si zároveň v klidu až do rána číst. To by se mi skutečně líbilo. Mnohdy se totiž člověk po práci cítí doslova vyždímaný a to pak nějaké ponocování nad knihou nepřipadá v úvahu. Tedy za předpokladu, že z toho skutečně něco chcete mít. Dále se dozvíme něco více o pracovním nasazení zakladatelů proslulého Stopařova průvodce galaxií, podíváme se za jedním netradičním soudcem a navštívíme jeden předlouhý mejdan. Jinak se však tento díl zabývá v první řadě krikkitskými válkami, které byly největší pohromou, s jakou se kdy naše Galaxie setkala. Točí se kolem nich (až na těch pár výletů „mimo“) doslova celý děj. Začátek tohoto dobrodružství nepůsobí (až na několik opravdu vtipných průpovídek) moc přesvědčivě. Vyznívá poněkud všedně. Člověk by po ve všech směrech kladných zkušenostech s předchozími příběhy očekával trochu více. Je takový jakoby zmatený a možná poněkud více nucený k tomu, aby zabavil, až to moc nefunguje. V těch chvílích jsem měl pocity doslova všelijaké. Tento díl mi totiž místy poněkud připomínal nastavovanou polévku. Není na tom vyloženě nic špatného, i z nastavované polévky se dosyta najíte, jen vám již nemusí tolik chutnat. Naštěstí se tento výkyv týká jen začátku, pak se již vše vrátí do vyjetých kolejí. A přestože je v tomto dobrodružství, alespoň dle mého názoru, méně humorných situací, než v předešlých knihách, výsledek opět stojí a to. Naštěstí se z tohoto zpočátku nepříliš slibně vypadajícího příběhu vyklubalo další „šílené“ dobrodružství (v tomto případě nebrat slovo šílené negativně), které je tentokrát snad ještě o něco šílenější (kdo si u předchozích dvou knih myslel, že to již šílenější být nemůže, bude muset svou úvahu přehodnotit). Dnešní doba je však sama o sobě v lecčems dost šílená a tak si myslím, že se k ní tento místy dosti divoký příběh naprosto dokonale hodí. Občas se jen mírně usmějete a jindy se zase popadáte za břicho, až vám slzy málem proudem tečou. Na naprosto skvělé věci se velice těžko navazuje. Pokračování zpravidla nikdy nedosáhne kvality původního příběhu. Již druhému dílu Stopařova průvodce „něco“ scházelo, ale jinak to byla opět bláznivá jízda, kterou si nebylo možno nechat ujít. Třetí díl, zdá se, opět ztratil „něco málo“ z předešlého a tak ho to tentokrát stálo již jednu hvězdu. Poznal-li někdo pohodlí a pohostinství jakéhokoli čtyřhvězdičkového hotelu, ví, že je to oproti standardu stále vysoký nadprůměr. A tak i přesto obsahuje toto „pouze čtyřhvězdičkové“ dílko mnoho skvělých momentů, které vás (již tradičně a zaručeně) rozesmějí. Mezi nimi je povětšinou trochu více vtipem nevyplněného prostoru, než by bylo záhodno, ale jak dozajista všichni víme, každému kulometu jednou dojde munice. A než nasadíte nový nábojový pás, chvilku to trvá. Ale pak to opět stojí za to a pálí jako o Zafod, tedy, chtěl jsem říct samozřejmě jako o závod. Takže shrnuto a podtrženo je tato třetí Stopařova kniha velice dobrý pokračovatel, který jak již bylo řečeno sice něco málo oproti předchozím dvěma příběhům postrádá, avšak jinak se u něj opět skvěle pobavíte...