Zase jeden „šílený“ den v práci, kdy nemáte chvilku klidu na ničím nepřerušovanou práci. Stres, nevozita, napětí... Každý po vás něco chce, přičemž to jeho je právě to nejdůležitější, co je třeba nejpozději ihned udělat. Zdá se vám, že vaše hlava je velká jako balón; cítíte se jako člověk z Hirošimy, který neunikl ozáření po výbuchu atomové bomby. Pokud takový den přežijete, nutně potřebujete relaxaci, aby vám navrátila ztracenou duševní rovnováhu. Přesně po takovémto dni jsem se (abslutně vyčerpán fyzicky i psychicky) doplahočil domů. Otevřít si jedno vychlazené mi připadlo jako ten nejlepší nápad na světě. Jakmile jsem doplnil tekutiny a trochu si odpočal, vyvstala příjemná (bohužel jediná tohoto dne) otázka: co si dneska přečtu? Po dni „blbec“ přichází v úvahu několik titulů, z nichž nakonec vybírám čtvrtou knihu z cyklu Stopařův průvodce galaxií. Tato série se osvědčila jako naprosto smíchopudná, což je pro navrácení ztracené duševní rovnováhy skutečně to pravé... Ačkoli to není pravidlem, může nás již pouhý zajímavý úvod ujistit o předpokládaných kvalitách rozjíždějícího se příběhu; jeho začátek (pominu-li nezvykle velevtipný prolog) navozuje dojem, že se tentokráte skutečně bude jednat o něco trochu méně šíleného, něco po vzoru dnes již legendárního prvního dobrodružství. A také že ano. Žádné obvyklé divoké eskapády. Tentokrát je příběh komornější - poklidnější, smysluplnější, avšak neméně zábavný než jeho předchůdci. Spíše se mi zdál mnohem vtipnější než třeba třetí díl Život, vesmír a vůbec... Žena je prapodivné stvoření, které nás dokáže okouzlit a rozproudit nám krev v těle (minimálně v některých pro běžný život nepříliš podstatných orgánech). Padne-li vám nějaká do oka, okamžitě spřádáte plány, jak s ní přijít do styku (a to i doslova a u někoho především). Připravíte si úžasnou řeč, pomocí které s ní chcete navázat (pro začátek alespoň verbální) kontakt. Jakmile však dojde k tomu, abyste tuto připravenou řeč začali odříkávat, všechna pečlivě vybraná slovní spojení vám v krátkém okamžiku vypadnou a vy mlčky stojíte a připadáte si jako pitomec, který by udělal cokoli na světě, aby mohl v blízkosti bezmála zbožštěné bytosti něžnějšího pohlaví ještě alespoň chvíli setrvat. Však právě takovéto projevy mají mnohdy větší šanci na úspěch než všelijaké nachystané okecávání. Arthur Dent se dostává do podobné situace a je humorné sledovat, jak se mu nedaří (?). Snad každý si tím prošel. Vzpomínat na vlastní pokusy o seznámení však přijde člověku humorné většinou až po velmi dlouhé době. Jak již bylo naznačeno, Arthur se nám zřejmě zamiloval. A právě scéna z nádražní restaurace, kde s dívkou sedí, je téměř „smrtelná“. Kdo si dokáže vybavit vlakovou scénku z pana Beana, ve které se Beanův spolucestující brutálně a vytrvale chechtá nad knihou, kterou čte (možná četl dokonce Stopařova průvodce galaxií), to je přesně věc, která možná potká i vás. Myslím ten chechot, ne rozladěnost pana Beana nad pokoj rušícím spolucestujícím. Minimálně pointa této události vás dozajista dostane... Tato kniha se tak skvěle čte, že mi unikla jedna dost podstatná maličkost. Příběh je již za polovinou a jedna postava se stále neobjevila. Ani náznak. Byl jsem trochu zklamán, neboť se jedná o mou nejoblíbenější postavu z tohoto cyklu. Věčně nabručený a otrávený Marvin. Říkal jsem si (jak kdysi zpíval Dalibor Janda, ačkoli ne právě v souvislosti s Marvinem): kde jsi? Marvin je jedním slovem úžasný, ačkoli je pravda, že i bez něj jsem se zatím bavil královsky. I přesto, že se příběhem sem tam mihne Ford Prefect, se jedná o sólový výstup Arthura Denta s jeho milostnými eskapádami. Nakonec jsem se Marvina dočkal, avšak příliš mě nepotěšil. Není se také čemu divit, když nás svou „běžnou otráveností životem“ obšťastní pouze v rámci jediné kapitoly. Dle mého názoru by si zasloužil daleko více prostoru. Škoda... Sbohem a dík za ryby (So Long, And Thanks for All the Fish, 1984), u nás vydané nakladatelstvím Argo v roce 2002 dokázal po mírné rozkolísanosti svého předchůdce vydobýt zpátky pět hvězd. Příběh se mi zdál mnohem humornější a mnohem méně „ujetý“. Sice občas působí poněkud útržkovitě, ale o tom to asi také je. Souvislý román většinou neobsahuje tolik humorných situací. Díla typu Stopařův průvodce galaxií jsou slepencem různých gagů, vtipných komentářů a vtipů, které jsou stmeleny do jednoho celku. Někdy je toto vše spojeno zajímavě a nápaditě, někdy to trochu skřípe. Tentokrát však nebylo co řešit – skutečně zábavné počtení, které lze s čistým svědomím doporučit každému, kdo ztrácí chuť do života...