Provádíte-li nějakou stereotypní a nezáživnou činnost dostatečně dlouhou (či spíše až předlouhou) dobu, je zcela jasné, že se v ní v maximální míře zdokonalíte, ale rovněž je možné, že prostě a jednoduše časem zapomenete, proč ji vlastně provádíte. Podobná situace, ačkoli ze zcela jiných příčin, nastane na průzkumné lodi Grebulonů, letící temnotou kosmického prostoru za svým cílem. Vlivem jisté velmi nepravděpodobné nehody se ztratí veškeré informace o misi. Nikdo neví, kam loď letí a proč tam letí, ale jednoduše letí dál... O podivných mimozemských návštěvách máme možnost číst celkem často. O návštěvnících z kosmu se předpokládá, že budou inteligentní (více než my) či budou alespoň vědět, co chtějí. Ale návštěva, jaká se ukáže u Tricie McMillanové, neví skoro nic. Tricie se s nimi sice domluví, ale nic podstatného z nich není schopná dostat. Nevědí odkud přišli, nevědí kam měli namířeno. Vědí jen že monitorují. Všechno na planetě Zemi... Tuto knihu tvoří dvě hlavní příběhové linie. Jedna je věnována Fordovi Prefectovi a jedna Arthurovi Dentovi. Šestá kapitola se ukázala být oprvdu příjemnou a nadmíru humornou, při vloupání Forda Prefecta do ústředí Stopařova průvodce na planetě Saquo-Pilia Hensha. Malý a po drobném zákroku (drát v hlavě) neskonale štastný robot je velkým zpestřením tohoto příběhu. Arthur Dent zase na planetě CoTeď zjišťuje, jak je to s komunikací bahňoura - tamějšího jediného živočicha na planetě. Ford zažije raketový útok na svou osobu, Arthura zase čeká jedno opravdu velké překvapení. Prostě zcela klasický stav, kdy hrdinové dělají samé ztřeštěné věci jen proto, aby čtenáře kvalitně pobavili. Astrologie, věštění budoucnosti – někteří lidé v to věří. Znám jich několik, kteří takovýchto služeb využívají, jsou ochotni za ně „vypláznout“ nemalé finanční prostředky, namísto toho, aby raději koupili něco svému dítěti. Takovýmto věštbám věří a podřizují jim celý svůj život, což je pro mě nepředstavitelné. Této činnosti je v knize věnováno jisté místo... Tempo knihy je poklidné, tedy až na několik akcí, jejichž původcem je „nezmar“ a mistr improvizace - Ford Prefect. Ty se vyznačují již zmiňovanou nadprůměrnou ztřeštěností a vlévají trochu života do jinak vcelku pomalu plynoucího příběhu. Zpočátku kniha nepůsobí nijak vyloženě humorně. Vtipné situace obsahuje, ale zdálo se mi, že něco podobného již autor v předcházejících dílech použil (a mnohdy s větší účinností). Nově se však setkáme s relativně sympatickými zviřátky, jako například s již jedenou jmenovanými přátelskými, leč nepříliš pochopenými bahňoury (s jejich zajímavým, avšak poněkud bolestivým způsobem komunikace) či s podivnými veverkami, které chtějí čověku kdykoli a jakkoli posloužit. Jako obvykle navštívíme několik planet a seznámíme se s novou, převratnou verzí legendárního Stopařova průvodce galaxií. A pozor - možná se objeví i Král! Již u třetího dílu se mi zdálo, že kvalita šla o něco dolů. Pak však přišlo čtvrté pokračování, které opět bylo na úrovni prvních dvou skvělých knih. Tentokrát by se bohužel dalo dobrodružství přirovnat spíše ke třetímu dílu – právě tomu o trochu méně povedenému. Již to prostě nejsou ty úžasné a bouřlivé záchvaty smíchu, přepadající vás při mnoha neskonale vtipných dialozích. Jenže člověk si musí uvědomit, že žádná zásoba vtipů a humoru není nekonečná a i přestože se člověk maximálně snaží, může být výsledek vzhledem k předchozími příběhy dosaženým úspěchům poněkud rozporuplný. Ačkoli mě kniha nepobavila právě tak jak jsem předpokládal, stále je humorná až dost. Co mě opravdu zklamalo, byla skutečnost, že tentokrát se v příběhu nevyskytuje má nejoblíbenější postava. Již v minulé knize jí byla věnována pouhopouhá jedna kapitola, zde se již „božský“ Marvin neobjevil vůbec. Částečně jej nahradil Kolin, ale ten je na rozdíl od Marvina „jen“ šťastný, což je sice taktéž pro čtenáře mnoho úsměvných okamžiků přinášející stav, ale Marvinově otrávenosti se dle mého názoru nevyrovná. Knihou Převážně neškodná [Mostly Harmless, 1992], u nás naposledy vydanou nakladatelstvím Argo v roce 2002, končí série vskutku nevšedních dobrodružství několika vskutku nevšedních postav. Z autorova ztvárnění vyplývá, že všechny životní formy, nám známé i ty doposud neznámé (přesto však existující), mají sklony k hlouposti a šílenství. Každá svým způsobem, avšak naprosto bez výjimek. Díky těmto nedostatkům má někdy i pár bytostí stejné rasy problémy s vcelku jednoduchou komunikací. Na dialogy, ve kterých dva běžní - normální (?) - lidé debatují každý o něčem jiném, je Douglas Adams skutečný expert. Jako málokdo dokáže běžnou, smysluplnou konverzaci přivést do extrému a udělat z ní skutečnou frašku. A ačkoli jsou v této knize popisovány převážně inteligentní druhy, i ony mají, stejně jako my, „své chvilky“. Tak nevím. Dojde-li někdy ke kontaktu s mimozemským životem podobném stavu, jaký popsal Douglas Adams, možná se dost nasmějeme...