Rozštěpení (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Dragon Age 3
 |
Mezi mágy a církví panuje napětí. Poté co bylo krvavě potlačeno povstání mágů, jsou čarodějové v podstatě uvězněni v Bílé věži, srdci templářské moci. Nestálá rovnováha je však náhle neodvratně narušena. Chodbami věže se plíží tajemný, neviditelný vrah, který mágy likviduje. A k tomu všemu je spáchán neúspěšný atentát na nejvyšší představitelku církve. Podezření padne mimo jiné na čaroděje Rhyse, který jediný zná identitu skutečného vraha mágů. Aby prokázal, že s atentátem ani s vraždami nemá nic společného, a zamezil spekulacím, že praktikuje nebezpečnou krvavou magii, přidává se Rhys neochotně k výpravě do západních pustin. Tam nejenže odhalí víc, než kolik čekal, ale také navždy změní osud všech mágů.
Božská poděkovala doprovodu kývnutím hlavy a pozvedla ruce. V ceremoniálním rouchu a čelence vypadala působivě a všichni šlechtici se jí podle práva museli hluboce uklonit, čímž děkovali samotnému Stvořiteli, že jim umožnil setkání s jeho vyvolenou, místo aby s ní jednali jen jako s dalším hostem se zajímavým titulem. Přítomní šlechtici přirozeně nebyli klanění příliš nadšení, natož aby na ně byli hrdí, byli však ochotní úctu předstírat, a celý sál se na dlouho ponořil do naprostého ticha.
 |
Dragon Age na Fantasyi:
- Ukradený trůn – ukázka z knihy
- Volání – ukázka z knihy, recenze (Jan Červenka)
„Vážení občané, bratři a sestry,“ začala, její hlas zněl celým sálem. „Sešli jsme se dnes v noci, abychom poděkovali Stvořiteli, že si díky jeho vůli můžeme užívat tolika privilegií – prosperity, svobody a říše, která se rozkládá na polovině Thedasu. Bylo to právě toto město, kde Zpěv světla započal cestu do všech čtyř koutů světa, a bylo by příhodné, kdybychom se přestali považovat za Stvořitelovy vyvolené děti.“
Božská se odmlčela a s tajemným úsměvem sestoupila z pódia. Evangeline se málem zakuckala překvapením a s obtížemi skrývaný zmatek ve tvářích kněžek na pódiu prozrazoval, že to nečekaly ani ony. Ta slova byla vskutku neslýchaná.
Sálem se šířil užaslý šepot, když Její Dokonalost přistoupila k nejbližším šlechticům. Někteří nejistě ustoupili, další se slušně uklonili nebo poklekli. Vůdkyně Oltáře vždy žily stranou, s výjimkou státních záležitostí opouštěly Velkou katedrálu jen zřídka. Že tato souhlasila přijít na ples, i když byla pozvána císařovnou, bylo překvapením. Šlechtici proto neměli žádný precedens, podle kterého by se chovali, kromě formálních audiencí.
Božská vzala za ruku postarší, uklánějící se ženu v elegantní kaštanové róbě a žena se zachvěla, když si nadzvedla masku a políbila prsteny Božské. Ta se zdvořile usmála a pokračovala hlouběji do davu, který se před ní pohotově rozestupoval. Ve skutečnosti před ní prakticky uhýbali a Evangeline v nich i přes paruky a načančané oblečení viděla moře syčících hadů.
Se zpožděním si uvědomila, jaký tu má úkol, a zařadila se kousek za Božskou. Pohledem zkoumala dav, který se snažil udržovat odstup, když do něj pronikaly. Navzdory hrůze za maskami bylo snadné poznat, že vzbuzuje i zvědavost. Byla snad výhoda mít s sebou v posvátném plášti mladší ženu?
„Neměli bychom dovolit, aby nám strach zastínil rozum,“ pokračovala Božská. „Musíme pamatovat na ty, kdo nás bránili ve zlých časem minulých věků, na ty, co svou obětí umožnili naši prosperitu. Měli bychom být jejich dlužníky, a přesto na tuto skutečnost zahanbujícím způsobem zapomínáme.“
Božská se dramaticky odmlčela, prohlížela si ztichlé publikum. „Mluvím o mázích. Zpěv světla říká: ‚Magie je tu od toho, aby člověku sloužila, nikdy mu nemá vládnout.‘ A tak tomu bylo. Mágové nám sloužili dobře, v mnoha válkách po mnoho staletí, ale jak se k nim chováme v dobách míru? Nechceme jim nijak ublížit, ale neubližujeme jim i tak?“
„Lžete!“ Výkřik zazněl z davu. Na okamžik se zdálo, že si nikdo není jistý, kdo to promluvil. Pak se šlechtici se šokovaným šepotem rozestoupili, když mezi nimi prošel neznámý muž. Od ostatních vznešených hostů se muž s řídkými vlasy nijak nelišil, v elegantním černém hedvábném kabátci vypadal jako pravý gentleman. Když však strhl maskou, tvář pod ní byla zkřivená smutkem a hněvem.
„Vy všechny nám chcete ublížit! Je to Oltář, kdo je učí, že se nás mají bát! Držíte nás pod palcem, znovu a znovu nám připomínáte, že nás necháváte žít jen proto, že jsme užiteční!“
Lidé v sále dál ustupovali, až vytvořili tak velký prostor, že muž stál s Božskou a Evangelinou za jejími zády prakticky sám. Položila dlaň na jílec meče. Pokud ten muž byl mág, jak tvrdil, znamenalo to, že je nebezpečný. Pokud vytáhne zbraň, nebo pokud stráže zvenčí přijdou zkontrolovat rozruch, život Božské bude v ohrožení.
Božská však zůstala klidná a pozvedla ruce, aby uklidnila dav. „Vy všichni, prosím,“ zavolala. „Ke strachu není důvod. Souhlasím s vámi, že jsou lepší způsoby, jak si zařídit slyšení, ale i tak si tohoto muže ráda vyslechnu.“
Její publikum nervózně zahučelo, úplně je nepřesvědčila. Mága také ne. „Vy mě vyslechnete? Vy jste rozpustila Kolegium čarodějů a umlčela naše vůdce! Dělala jste všechno možné, ale nás jste nevyslechla!“
„Já poslouchám,“ odvětila, „ale pořádek musí být dodržován, to si zajisté uvědomujete i vy. Má-li být mír, nelze ho dosáhnout skrze hrozby a požadavky. V sázce je mnohem víc životů než jen ty mágů.“
Evangeline mága pozorně sledovala. Ten muž tu neměl co dělat. Soudě podle jeho slov patřil ke Kruhu – možná dokonce do Bílé věže, i když ona ho nepoznávala – ale zjevně musel uniknout templářským hlídačům, aby se sem dostal. Pochybovala, že mu šlo jen o rozhovor.
Třásl se, zdálo se, že nemá daleko k slzám – ale ruce podél boků měl stále zaťaté v pěst. „Nevidíme, že bychom dosáhli nějakého míru,“ vyprskl. „Pokud nám Kirkwall něco ukázal, tak to, že bez boje ničeho nedosáhneme.“
S tím pozvedl ruce, kolem kterých se začala shromažďovat jasně červená energie. Sál naplnilo elektrické napětí, které štípalo na kůži a s hukotem vibrovalo hluboko v lebkách. Magie. Přehrada, která zadržoval paniku davu, se protrhla. Lidé poplašeně křičeli, někteří se rozběhli ke dveřím sálu. Odstrkovali vše, co jim stálo v cestě, dupali po sobě, když to bylo třeba, a ječeli hrůzou.
Evangeline skočila před Božskou. Ve zlomku okamžiku tasila meč a sekla s ním po mágovi. Jejich pohledy se střetly – templář a mág, nejstarší nepřátelé. „Vzdej to,“ varovala ho. „Víš, co dokážu. Tohle nemusí skončit v krvi.“
Zvuk, který vydal, byl napůl smích, napůl unavený povzdech. „A jak jinak by to mohlo skončit? Já už jsem mrtvý.“
Mág natáhl paže, vpřed vyrazil široký oblouk plamenů, ale Evangeline už byla v pohybu. „Stáhněte se, Vaše Dokonalosti!“ vykřikla a doufala, že ji Božská uslyší. Vrhla se do cesty plameni, cítila horko, co jí olízlo tváře, a sekla mečem po mágově hrudi.
Ona měla vlastní moc, kterou s ní sdíleli všichni templáři. Byla to moc, které se mágové obávali. Když ho zasáhla mečem, usměrnila ji a cítila, jak skrze ni proudí do čepele. Jasně se zablesklo, když byl mágův proud magie rozbit, jeho plameny se náhle zastavily.
„Děvko!“ zaječel, zavrávoral dozadu. Zpod rozseknutého kabátce proudila krev. Přejel po ní prsty, zíral na krev, jako by ho pohled na ni šokoval. Pak se podíval na Evangeline a jeho tvář se zkřivila slepým vztekem.
Vrhla se na mága, došlo jí, k čemu se chystá, ale bylo příliš pozdě. Krev na jeho rukou zasyčela a vypařila se, jak přímo z ní načerpal magickou energii. Z rudé skvrny na hrudi se kouřilo a jeho oči planuly temnou a zlou energií.
Evangeline cítila, jak ji zasáhla vlna energie, dřív než se k němu mohla dostat. Pokusila se vztyčit ochranou auru, ale magie ji roztříštila, jako by to bylo jen tenké sklo. Vyrazil jí dech, cítila, jak letí po zádech vzduchem. Dopadla na mramorovou podlahu a několikrát se na ní převalila. Hlavou udeřila do něčeho tvrdého.
Ležela tam a svět se kolem ní opilecky točil, zatímco se snažila zvednout. Její paže podle všeho nechtěly spolupracovat. Řev v tanečním sále byl ohlušující, jako by přicházel ze všech stran. Slyšela výkřiky stráží, co se snažily dostat dovnitř, ale kolem nich se tlačilo příliš mnoho šlechticů. Někde za ní křičely kněžky a prosily Božskou, ať uteče.
Než ji zasáhly plameny, ucítila Evangeline příval horka. Na poslední chvíli znovu zvedla ochrannou auru, a ta tentokrát vydržela. I tak se zkroutila pod silou útoku a plameny, které spalovaly její kůži, jí působily šílenou bolest. Křičela. Zatmívalo se jí před očima, cítila, jak ji opouštějí poslední zbytky sil.
Mohla to být chvíle, mohla to být klidně i hodina, Evangeline si nebyla jistá, když znovu otevřela oči. Krčila se na podlaze, rukama plnýma puchýřů si kryla hlavu. Její meč byl pryč, musela ho upustit, když padala. Vzduch byl plný štiplavého kouře – něco v tanečním sále chytlo plamenem a oheň se rychle šířil. Panika kvůli tomu ještě zesílila, dosáhla bodu, kdy se hosté snažili dostat pryč všemi možnými prostředky. Někdo prohodil židli zdobným oknem, to se hlasitě roztříštilo.
Vzhlédla a spatřila pár černých bot. Patřily mágovi, který šel k Božské. Ta ztratila čelenku, ale její rudá róba byla i v kouři nezaměnitelná. Stáhla se na druhou stranu tanečního sálu, opírala se zády o zeď jako zvíře zahnané do kouta. Ostražitě přicházejícího mága sledovala, odmítal se poddat strachu jako všichni ostatní.
Evangeline viděla, jak mág zaťal ruku v pěst, formovala se kolem ní energie. „Oni už se nás bojí,“ zasyčel. „Teď jim k tomu dám důvod.“
- překlad: Jakub Mařík
