Ukradený trůn, Dragon Age 1
 |
David Gaider: Dragon Age 1 – Ukradený trůn
A další neplánovaná „specialita“, tentokrát pro milovníky herních titulů. Když se letos na jaře naskytla možnost získat práva na tuto knihu, tak jsme vůbec neváhali a okamžitě začali pracovat na vydání. A podle reakcí všech zainteresovaných se podařilo vytvořit knihu, která potěší jak hráče, tak i příznivce klasické fantasy, které by jinak příslušnost knihy k hernímu světu mohla odrazovat.
„Utíkej, Mariku!“
A on utíkal.
Matčina poslední slova ho hnala vpřed, strašlivý obraz její vraždy mu
spaloval mysl. Dovrávoral na okraj mýtiny a ponořil se mezi stromy.
Nevšímal si trnitých šlahounů, které mu drásaly obličej a zachytávaly
plášť, a slepě si razil cestu křovinami.
Zezadu ho popadly dvě silné paže. Je to jeden z matčiných mužů, nebo
zrádce, který zinscenoval její smrt? Rozhodl se pro to druhé. Se zavrčením
sebou škubnul, bojoval a snažil se vytrhnout ze sevření. Jediným výsledkem
byly další větve, které ho šlehaly do obličeje, jejich listí ho
oslepovalo. Paže se ho pokoušely vytáhnout zpět na mýtinu, proto se zapřel
botami do země a snažil se zachytit o vyčnívající sukovité kořeny.
Marik se dál vehementně bránil a škubal sebou, když loktem narazil do
něčeho tvrdého… do něčeho, co s hlasitým křupnutím povolilo a
způsobilo překvapený výkřik bolesti.
Sevření rukou ochablo a Marik vyrazil mezi stromy. Jeho dlouhý kožený
plášť se o něco zachytil, brzdil ho a táhl zpět. Trhal sebou a zběsile
se vzpínal jako v kleci lapená divoká šelma, dokud se z něj nevyvlékl a
nenechal ho za sebou viset mezi větvemi. Marik těžce oddychoval a hnal se do
temnot, aniž by riskoval jediný pohled zpět k mýtině. Okolní les byl
prastarý a skrze hustý zelený baldachýn větví pronikalo jen pár
nejslabších měsíčních paprsků. Světla nebylo dost, aby mu osvětlilo
cestu, jen proměnilo les v labyrint plný strašidelných stínů. Vysoké
pokroucené duby ho obklopovaly jako nehybní strážci lesa chránění
neproniknutelnou hradbou křovin tak temných, že se v nich mohlo skrývat
téměř cokoliv.
Neměl nejmenší tušení, kam míří, jeho nohy řídila jen touha uprchnout
co nejdále od mýtiny. Klopýtal přes kořeny vyrůstající z hrbolaté
země a narážel do kmenů stromů, které se před ním vynořovaly
z temnoty. Ve vlhkém bahně mu podkluzovaly nohy a ztrácel v něm
rovnováhu, vypadalo to, jako by se ho země chystala každou chvíli pohltit.
Nedokázal se tu zorientovat, klidně by mohl běhat v kruzích, aniž by si
toho všiml. Marik zaslechl volání mužů, kteří vstoupili do lesa a
zahájili štvanici, a za nimi rozeznal doznívající zvuky boje. Zvonění
ocelových čepelí, křik umírajících, mužů oddaných jeho matce,
z nichž většinu znal celý život.
Zatímco zběsile utíkal pryč, Marikovou myslí vířily vzpomínky. Ještě
před chvílí se třásl zimou na chladné lesní mýtině, přesvědčený,
že jeho přítomnost na utajené schůzce není ničím jiným než pouhou
formalitou. Jednání věnoval pramalou pozornost.
Matka mu před setkáním řekla, že s pomocí nových spojenců získá
rebelie konečně na síle. Tito muži se rozhodli postavit proti svým
orlesiánským pánům, tvrdila, a to je příležitost, kterou si nemůžeme
nechat ujít. Ne po tolika letech strávených na útěku a ukrýváním, kdy
jsme se pouštěli jen do těch bitev, které jsme mohli určitě vyhrát.
Marik proti setkání nic nenamítal, nikdy by ho nenapadlo, že jim bude hrozit
nebezpečí. Vždyť jeho matka byla nechvalně proslulá Královna rebelů, to
ona vyvolala první povstání a stála v čele vzbouřenecké armády. Vždy
to byla její válka, ne jeho. On sám dokonce trůn svých předků nikdy
neviděl, nikdy nepochopil moc, kterou jeho rodina vládla před invazí
orlesiánců. Celých osmnáct let života strávil v táborech rebelů a
odlehlých pevnostech, na nekonečném pochodu a ve stínu své matky.
Nedokázal si ani představit, jaké by to bylo žít jinak, taková budoucnost
mu byla naprosto cizí.
A teď byla matka mrtvá.
Marik ve tmě ztratil rovnováhu a uklouzl na příkrém svahu pokrytém vlhkým
listím. Když se skutálel až k jeho úbočí, narazil hlavou o kámen a
vykřikl bolestí.
Bolest rozptýlila příval vzpomínek. Z dálky zaslechl tlumený křik
pronásledovatelů. Slyšeli ho.
Marik ležel mezi stíny a držel se za poraněnou hlavu. Cítil se jako
v ohni, jako v ohnivém pekle, které ho připravovalo o rozum, a proklínal
se za hloupou chybu. Jen díky štěstí unikl tak daleko do lesa a teď sám
prozradil svou pozici. Ucítil vlhkost mezi prsty. Vlasy prosakovala krev a
stékala mu kolem uší na krk – tak hustá a teplá v porovnání
s ledovým vzduchem kolem.
Na okamžik se otřásl, mezi rty mu uniklo krátké zavzlyknutí. Možná by
bylo nejlepší zůstat tu ležet, pomyslel si. Už zabili jeho matku a
vysloužili si odměnu, kterou jim uzurpátor jistě přislíbil. Čím pro ně
byl on? Jen další člen doprovodu, kterého matka přivedla na tajnou
schůzku. A pak strnul, když si uvědomil strašlivou pravdu. Právě se stal
králem.
Samozřejmě mu to připadalo absurdní. On, a král? On, který si vysloužil
tolik nespokojených a ustaraných pohledů? On, jehož matka musela neustále
omlouvat? Vždy ho ujišťovala, že až dospěje, snadno si získá stejný
respekt jako ona, ale k tomu nikdy nedošlo. Vůbec ho neomlouvalo, že nikdy
nebral vážně možnost, že matka jednou může opravdu zemřít. Byla pro
něj nezranitelná a silnější než život sám. Její smrt byla pouhou
mlhavou představou, která se neměla nikdy naplnit.
A teď byla pryč a on měl zaujmout její místo jako král. Měl dál vést
její povstání?
Představil si uzurpátora sedícího na trůnu jeho předků, jak se
nepříčetně chechtá při zprávách o Marikově nástupnictví. Možná by
bylo nejlepší zemřít tady, nechat si probodnout břicho mečem, stejně jako
to udělali jeho matce, pomyslel si, než se stát terčem posměchu celého
Fereldenu. Třeba se povstalcům podaří najít nějakého vzdáleného
příbuzného, který za něj ponese prapor rebelie. A když ne, bude pro
všechny lepší, že rod krále Calenhada Velikého vymře s ním. Ať raději
povstání skončí spolu s Královnou rebelů, která zemřela tak blízko
cíle, než aby se pomalu zhroutilo pod vedením jejího neschopného syna.
V té myšlence nacházel zvláštní uspokojení.
Marik ležel na zádech, vlhký chlad vycházející z bahna a spadaného
listí mu pomalu pronikal kůží a přinášel s sebou podivný pocit klidu.
Nepravidelné výkřiky pronásledovatelů se přibližovaly, ale Marik je
téměř nevnímal. Místo toho se snažil soustředit na šelest listí
v korunách nad sebou. Vysoké stromy kolem něj stály jako gigantické stíny
shlížející na drobnou postavu schoulenou u svých nohou. Mohl cítit vůni
jejich dřeva i kyselý zápach vytékající pryskyřice. Tito strážci lesa
se stanou jedinými svědky jeho smrti.
Jak tam ležel a bolest hlavy pozvolna slábla, začalo mu to myslet jasněji.
Muži, jež sem pod příslibem pomoci vylákali jeho matku, byli fereldenští
šlechtici, kteří se na kolenou plazili před orlesiánci, aby si mohli
ponechat svá panství. Než by dostáli slibu věrnosti, raději zradili
právoplatnou královnu. Jestli neunikl nikdo další, aby informoval
zbývající rebely, co se doopravdy stalo, tak se pravdu možná nikdy nikdo
nedozví. Zůstanou jen domněnky a dohady, ale žádný důkaz. Vrazi za svůj
zločin nikdy nezaplatí.
Marik se i přes protesty třeštící hlavy posadil. Celé tělo ho bolelo a
třásl se zimou, která ho mrazila až do morku kostí. Bylo těžké
odhadnout, kde se právě nachází, ale k okraji lesa to nemohlo být daleko.
Pronásledovatelé se pohybovali poblíž, pátrali po něm a navzájem na sebe
křičeli. Jejich hlasy ale zněly stále slaběji. Neměl by zůstat na místě
a v tichosti počkat? Spadl do mělké rokle, a kdyby se tu schoval,
pronásledovatelé by ho mohli minout a on by zatím získal čas popadnout
dech. Pak by se mohl odplížit k mýtině a zjistit, jestli někdo z matčina
doprovodu nezůstal naživu.
Nedaleko zapraskala větev. Marik ztuhnul. Bedlivě naslouchal zvukům temného
lesa, ale několik příštích mučivých vteřin nic dalšího neslyšel. Na
větev musel někdo šlápnout, tím si byl jistý. Číhal dál, neodvažoval
se ani pohnout… a uslyšel to znovu. Tenhle krok byl ale mnohem tišší.
Někdo se k němu snažil připlížit. I když on sám ho neviděl,
protivník si ho už možná všiml.
Marik zoufale uvažoval, co má udělat. Vzdálenější ústí rokle, kde se
schovával, se svažovalo prudce dolů, bylo obtížné ve slabém měsíčním
světle odhadnout, kam vede. Tím směrem ho navíc čekala zem protkaná
kořeny a zarostlá hustým křovím. Tudy se potichu odplížit nedokáže.
Buď zůstane na místě… nebo se z rokle vyšplhá ven.
Další zamlaskání vlhkého listí donutilo Marika přitisknout se k zemi.
Bylo obtížné něco rozeznat mezi vzdáleným voláním pronásledovatelů a
větrem hučícím v korunách, přesto však zaslechl nedaleké tlumené
kroky, jak se k němu někdo opatrně blížil. Doufal, že zatím nezná jeho
přesnou pozici, ale v temném lese mohl pronásledovatel dopadnout stejně
jako on a spadnout do té samé rokle.
Marikovi se představa, že mu zabiják spadne přímo na hlavu, dvakrát
nezamlouvala. Opatrně se pokusil postavit. Údy mu při tom projela ostrá
bolest. Měl poškrábané ruce a obličej od trní a byl si jistý, že má
tržnou ránu na hlavě… ale bolest byla tak zvláštně vzdálená, jako by
ji místo něj zažíval někdo jiný. Pokusil se zkoordinovat pohyby. Hlavně
pomalu a tiše. Lehce. Nervózně si kousal spodní ret a pátral po dalších
známkách pohybu nepřítele. Bylo obtížně slyšet cokoliv jiného než
vlastní zběsile bušící srdce. Ten nad ním to určitě věděl. Možná se
k němu plížil právě teď a bavil se jeho strachem, zatímco se ho chystal
zabít.
Marik zlehka dýchal a navzdory okolní zimě ho poléval pot, když se
přitiskl ke svahu a přikrčil se. Z pravého kolene mu do nohy vystřelila
oslepující bolest. Na rozdíl od ostatních tohle zranění cítil až
příliš jasně. Leknutím mu mezi zatnutými zuby uteklo krátké zasyknutí
následované hlasitým nadechnutím.
Rychle stiskl rty a zavřel oči, zatímco si v duchu nadával do idiotů.
Schoulený na svahu pozorně naslouchal temnotě. Kroky se zastavily. Někdo
jiný, mnohem dál mezi stromy, vykřikl Marikovým směrem. Nedokázal
rozeznat, co říká, ale určitě to byla otázka, dotaz, jestli někdo našel
uprchlíkovy stopy. Nedostalo se mu však odpovědi. Původce opatrných kroků
pravděpodobně Marika zaslechl a nechtěl odpovědí prozradit pozici.
Marik začal s nejvyšší opatrností šplhat po svahu. Neustále při tom
pošilhával po stínech a snažil se v nich vypátrat obrysy lidské postavy.
Představoval si, že protivník právě hraje tu samou hru na kočku a myš a
pátrá po něm v tmavém lese. Vyhrává ten, kdo první spatří toho
druhého. Teprve teď si Marik uvědomil, že i když pronásledovatele najde,
nemá zbraň, kterou by proti němu použil. Pochva pohupující se na opasku
byla prázdná, nebyly to ani dvě hodiny, co dýku půjčil Hyramovi, když
potřeboval odříznout kus lana. Hyram, jeden z matčiných nejvěrnějších
generálů a čestný muž, kterého znal od dětství, teď pravděpodobně
ležel mrtvý vedle královny a jeho krev pomalu chladla v půlnočním větru.
Marik proklínal svou nezodpovědnost a pokoušel obraz zapudit z mysli.
Ve stínech se cosi zalesklo. Marik přimhouřil oči a rozeznal meč, jehož
lesklá čepel odrážela slabý měsíční svit. V tmavém houští sice
nedokázal rozeznat postavu muže, který ho držel, ale trochu ho uklidnilo,
že zná jeho pozici.
S pohledem upřeným na lesknoucí se čepel se Marik zapřel rukama o okraj
rokle a opatrně se vytáhnul nahoru. Ruce ho při tom bolely jako čert, ale on
bolest ignoroval a ani na vteřinu nespouštěl oči z meče. Když se
převalil přes okraj, meč se dal do pohybu. Od křoví se oddělila tmavá
postava a s hrozivým zavrčením zvedla nad hlavu zbraň.
Marik se bez dlouhého přemýšlení přikrčil a vyrazil proti ní. Čepel mu
prosvištěla kolem ucha a těsně minula jeho paži. Vrazil útočníkovi hlavu
do žaludku a vyrazil mu dech. Naneštěstí pro něj protivník nosil
kroužkovou zbroj. V Marikově hlavě najednou vybuchl oslňující ohňostroj
bolesti. Připadalo mu, že hlavou narazil do dubových vrat. Svět se kolem
roztočil, přesto však dokázal srazit muže do rokle. Protivník dopadl na
břicho, jeho tělo pohltilo většinu nárazu na tvrdou zem. Meč mu při pádu
vyklouzl z ruky a odlétl kamsi do tmy.
Napůl v bezvědomí a s rozostřeným zrakem klekl Marik muži na záda a
oběma rukama mu sevřel hlavu. Pod prsty cítil jeho zarostlé tváře, když
muž začal divoce mávat volnou rukou, druhou měl uvězněnou pod tělem, a
snažil se Marika ze sebe shodit. Pokoušel se volat o pomoc, ale nezmohl se na
víc než tiché zasténání. Marik přitáhl jeho hlavu k sobě a pak s ní
prudce udeřil o zem. Muž zaskučel, když lebka narazila na vyčnívající
kořen.
„Ty parchante!“ zavrčel Marik.
Mužovo zoufalství rostlo, volnou rukou se mu podařilo dosáhnout Marikovy
tváře a začal ho mlátit a škrábat. Tvrdě ho zasáhl do nosu a píchl ho
prstem do oka, než Marik odtáhl obličej a znovu mu praštil hlavou o kořen.
Muž kvílel, marně se snažil Marika setřást, ale těžká zbroj se
obrátila proti němu. Svíjel se a chmatal po Marikovu obličeji, žádný
pokus o osvobození neskončil úspěchem.
Marikova hlava pulsovala mučivou bolestí a krk ve snaze vyhnout se
šátrající ruce měl odtažený, jak nejdále to šlo. Když pustil
vousáčovu hlavu, aby se mohl bránit útočící ruce, muž se ho pokusil
skopnout. Marik ztratil rovnováhu, vousáč vykroutil ruku z jeho sevření a
udeřil ho pěstí do obličeje. Zatmělo se mu před očima, na okamžik
zahlédl hvězdičky. Zatímco se ze všech sil snažil udržet při vědomí,
chytil Marik protivníka za dlouhé vlasy a trhnul mu hlavou dozadu. Když se
krk v bolestivém úhlu napnul, vousáč hlasitě zakřičel. Marik na oplátku
zakřičel také a potřetí a ještě silněji mu praštil čelem
o kořen.
„Ty jsi ji zabil!“ zakřičel Marik. Znovu mu za vlasy vytáhnul hlavu
nahoru. „Ty parchante, ty jsi jí zabil!“ Lebka zaduněla o kořen.
A znovu.
Do očí mu vyhrkly slzy, hlas se mu třásl: „Byla tvou královnou, a ty jsi
ji zabil!“ A znovu udeřil hlavou o kořen. Tentokrát se muž nebránil.
Marika udeřil do nosu nasládlý pach. Ruce mu pokrývala hustá teplá krev,
která nebyla jeho. Nepřítomně slezl z nehybného těla a odplížil se
stranou, zakrvácené ruce klouzaly po studeném listí a bolest v koleni
o sobě dávala znovu vědět. Napůl čekal, že vousáč vstane a znovu se na
něj vrhne, ale nestalo se tak. Tělo zůstalo ležet ve stínech, nejasný
obrys pohřbený mezi kořeny stromů. Mohutný dub s košatou korunou se nad
ním tyčil jako zelený náhrobek.
Cítil se pod psa, žaludek měl jako na vodě a celý se třásl. Když si
k puse přitiskl dlaň, aby potlačil zvracení, nevědomky si pomazal obličej
krví. Na rukou mu kromě krve ulpěly i kusy kůže a chomáče vlasů.
Nevydržel to, předklonil se a vyzvracel na bahnitou zem tu trochu jídla,
kterou dnes povečeřel. Pomalu se ho zmocňovalo zoufalství.
Teď jsi král, připomněl si.
- přeložil: Jakub Mařík
Text neprošel jazykovou úpravou.
5. listopadu 2009, David Gaider
