Když jsem knížku začínal číst, bylo tu super. Raně novověký Londýn, těsně po odeznění renesance, kde vlánou upíři a pro udržení své moci neváhají potlačovat vědění? Bohužel Stableford pojal Říši strachu jako přes desetiletí se táhnoucí kroniku boje Noela Corderyho (jehož otec provede čtenáře na začátku Londýnem) za svržení upíří nadvlády. A jednotlivé etapy tohoto boje nakonec působí spíše jako volně propojené povídky, než jako části románu. Naštěstí jsou minimálně dvě části naprosto úžasné - ona první a poté epizoda boje o Maltu - nikoliv kvůli bojovým scénám, ale pro pohled do nitra upířích vládců. Mezi těmito dvěma vrcholy jsou další dva minipříběhy, z nichž jeden je průměrný a jeden nadprůměrný (ten africký, bohužel ho trochu sráží to, že i z důvodu časté změny prostředí je obtížnější si vytvořit vztah k postavám). Přesto by to bylo za plný počet, protože pokud to beru jako sbírku povídek, jedna průměrná neznehodnotí tři nadprůměrné a nedostatky postav jsou vynahrazeny drobnými detaily ze světa totálně podrobeného upíry (bomba je např Machiaveliho Upíří vladař...), nebo náhled do tajemných afrických společenství. Hvězdičku ubírám za pro mne zcela zcestné vyvrcholení děje, které jednak z ŘÍše strachu činí sci-fi (a připravuje předchozí části o notnou dávku tajemna) a hlavně je naprosto nepochopitelně optimistické (což je ryze subjektivní, ale já prostě nevěřím, že by masové rošíření vampyrismu vedlo k podobné společnosti jako v knize). Poslední část bych prostě nejraději vyškrtl. Naopak tu úplně první bych postavil na piedestal.

Do knihy jsem se pustil proto, že jsem dřív četl autorovu vynikající povídku Muž, který miloval upíří dámu (vyšla v Pevnosti) odehrávající se v Evropě odpovídající našemu 16. století, kde lidstvu vládnou upíři (kteří zde jsou však pojatí opět trochu jinak). Právě tento příběh otevírá děj této knihy, která, jak podotkl Borihokr, je skutečně spíše jakási kronika boje proti nadvládě upírů táhnoucích se několik desetiletí (vzhledem k poslední části až do současnosti), nežli jednotný příběh. Děj je rozdělen do šesti částí. Což jsou vlastně víceméně samostatné povídky propojené výše zmíněným tématem a pak postavou Noela Corderyho, mladého vědce, syna Edmunda Corderyho, mechanika na dvoře anglického krále Richarda Lví srdce (jednoho z nejstarších upírů), který ve skutečnosti náleží ke skupině, jež usiluje o odhalení tajemství upírské nesmrtelnosti a moci a jejich sesazení. Po otcově smrti prchá do Francie, kde se mimo jiné setká s pirátem Langoissem a jeho milenkou cikánkou Lejlou. Po tamních událostech se dostává spolu s přítelem mnichem Quintem do Afriky (událostem zde se věnují hned dvě části knihy, které však mají zoufale pomalé tempo, připomínají spíše staré literární cestopisy), kde žijí první upíři, a pátrá po tajemství stvoření upírů. To se mu daří odhalit (nebudu prozrazovat, ale toto vědecké vysvětlení i pojetí tvorby upírů se autorovi opravdu povedlo, kdepak, tentokrát o žádné pití krve nejde:)). Vrcholem knihy je pak, a zde opět souhlasím s Borihokrem, následující příběh o boji o Maltu. Obránci jsou lidé a upíři přeměnění díky Noelovi, proti nim stojí jednak Richard a hlavně legendární Vlad Tepeš. Teprve v této části se autor totiž věnuje taky „druhé straně“ – samotným upírům a jejich myšlenkovým pochodům. Líbil se mi především fakt, že staletí života zapůsobila na každého jinak, ač se většinou jejich charaktery tolik nezměnili – Richard je stále muž cenící si nadevše rytířských zásad, Vlad je pragmatik, zajatce naráží stále na kůl – uběhlá léta je určitým způsobem učinila necitelnými (například Vlad krutost užívá ryze účelově, už dávno z toho ztratil potěšení). Poslední příběh je určitým epilogem, odehrávajícím se v současnosti a sleduje osudy mladíka Michaela, který kvůli vrozené genetické vadě nedokáže přijmout dar věčného života. Tato část nám dává nahlédnout do upířího tajemství skrze čistě vědecká racionální vysvětlení a notně tak pozměňuje výsledný dojem z knihy. O tom, jak pravděpodobná (vzhledem k předchozím událostem) zde fungující společnost je, je na subjektivním posouzení – mě osobně přijde mírně naivní a hlavně příliš zjednodušeně vysvětlená. Nečekejte žádné akční dílo, příběh plyne pomalu (někdy až moc, autor často zabíhá příliš dopodrobna, především ve vědeckých otázkách) a Noel rozhodně coby hlavní postava není žádný hrdina, je to vědec snažící se pomocí vědy zničit upíry. Bohužel nějaká hlubší charakterizace nejen Noela, ale všech postav vůbec (výjimkou jsou snad i na malém prostoru, jež jim je autorem dát paradoxně právě upíři) – jsou to opravdu figurky, jež se hýbou autorem požadovaným směrem. Plusem je odlišné pojetí upírů – slunce ani stříbro jim nevadí (o česneku nemluvě), živí se normální stravou (i když krev je krev:)). Celkově tak rozhodně nadprůměr, ale na 4* to není.