Říše strachu, Brian Stableford
 |
Přestože dějiny Evropy 17. století nebyly pro prostého člověka procházkou růžovým sadem, Stablefordova alternativní realita přinesla mnohem chmurnější, temnější scénář, scénář, v němž byly hrůzy naší minulosti, zejména třicetiletá válka a velký londýnský mor v letech 1665 – 1666, jen nicotnými, okamžik trvajícími hlubinami lidského věku. Račte vkráčet do světa prosyceného tíživou, dusivou vládou strachu praktikovanou upířími aristokraty, kde je člověk pouhou loutkou, pytlíkem krve. Vítejte v Říši strachu!
Vítejte v Evropě ujařmené po staletí do jha upíří nadvlády, na dvoře knížete Richarda Lví Srdce, kde se činí dovedný mechanista zvučného jména Edmund Cordery. Právě dnes, 13. června léta Páně 1623, kdy si nedávno sestaveným drobnohledem prohlíží můří křídla a zaučuje syna Noella do tajů své práce, připlula expedice z afrického kontinentu, naložená všemožným zbožím a také jednou bedýnkou neobvyklého obsahu, již si vědec vyzvedne ještě téže noci.
Upíři lidem dovolili bádat, ale poslední vynálezy, jako jsou čočky k posílení zraku nebo drobnohled, je znepokojují a Cordery cítí, že se mu okolo krku stahuje oprátka. Celý život předstíral roli věrného stoupence, ale v skrytu duše, jako člen Neviditelného kolegia, pátral, jak zničit vampýry jednou provždy. Nyní se naskytla jedinečná příležitost: v bedýnce jsou dvě krysy nakažené nemocí, vůči níž je prý i upíří tělo bezmocné. Ač kdysi miloval lady Carmillu a stále jej to k ní přitahuje, s úzkostí v srdci pozoruje, jak věnuje čím dál větší pozornost Noellovi, jenž svému otci jakoby z oka vypadl. Osudné noci lady Carmilla shledá Edmunda věrným, a dokonce se s ním vyspí. Natolik mu důvěřuje. Až ráno pozná, že udělala chybu. Jméno Cordery se tak náhle ocitá na černé listině…
Říše strachu je zdařilý a chutný žánrový koktejl, jehož hlavní ingrediencí je fantasy, okořeněný hororovými rekvizitami a dochucený douškem science fiction. Jako by to nestačilo, autor jej podává v extra porci čítající šest set stran, jde tedy o pořádného cvalíka. Při prvním pohledu by se mohlo zdát, že bude nad vaše síly, ale obavy nejsou na místě. Knihou se vine přímá dějová linie, již v určitých fázích vhodně doplňují odbočky, popisující události, které probíhají paralelně nebo na jiných místech. Aby Stableford udržel zběsilé tempo příběhu, rozdělil linii do šesti částí a každou zasadil do jiného, autenticky zachyceného prostředí (třetí pozvolna přechází ve čtvrté). A tak zatímco v Toweru postavy vedou politické řeči a často balancují na špičce nože mezi pokorou a opovážlivostí a za branami opatství vládne klidný život plný uvážlivých a hloubavých rozmluv většinou v návaznosti na otázky víry, zcela jiný duch panuje okolo plápolajících ohňů…
Líbilo se mi, jak Stableford přistoupil k vypravování příběhu. Protože v románu vystupuje několik hlavních a řada vedlejších postav, rozhodl se pro pohled třetí osoby, který rozvinul zajímavým způsobem: vystupuje nejen v roli narátora, ale i kameramana, který svým hledáčkem nahlíží nikoli primárně na dění, ale na zvolenou figuru, která do děje vstupuje. S každou částí tak mění úhel pohledu (někdy i vícekrát), což v celkovém vyznění zvyšuje pestrost románu, neboť každá z důležitějších osobností má slušně propracovaný charakter, jenž se utváří prostřednictvím četných rozhovorů, hojných myšlenek a úvah; reflexe zvýrazněné kurzívou představují nejniternější pohnutky a názory. Vhodnou volbou slov a stylem řeči snadno odhalíte, v jakém rozpoložení je dotyčný jedinec.
Avšak autor je především dovedný vypravěč, jehož bohatý slovník by mu mohl leckdo závidět. Stránky prokládá dlouhými kyprými popisnými větami, které mají lví podíl na návykové čtivosti a které vytěsňují jinými autory hojně používané metafory, jichž zde najdete opravdu pomálu. Když ale na nějakou narazíte, stojí za to: „…vyla zaklínadlo, jehož slabiky stoupaly a klesaly jako vítr skučící v bouřce.“ Spisovatel použil několik literárních stylů, kromě vypravovaní oživil začátek každého dílu (vyjma prvního) dopisem, který přibližuje, co se přihodilo v mezidobí, jehož jsme nebyli svědky, a uvozuje následující dění; v jistých fázích má příběh nádech cestopisu. Rozmluvami a úryvky z Bible umně dotváří duchovní sféru; působivá je snová vize pekla, pochvalu rovněž zaslouží přístup, jakým způsobem propojil upíry se šamanskými kmeny a místními božstvy. Měl-li bych použít jediné slovo, které celé dílo vystihuje, je jím rozmanitost, již musíte spatřit v každém střípku.
Zatímco v našem světě si mocnáři upevňují moc vojenskou silou, vampýři využívají i strachu a hrůzy, které okolo sebe šíří, pověr a nevědomosti, zakořeněné v lidské hlouposti, a v neposlední řadě i falešné lásky, kde upírky okouzlují prosté muže svou krásou. Nejen že upíři texty z Bible vysvětlují svou nadřazenost, ale ustavili i Kardinálské kolegium, jež na papežskou stolici dosadilo upíra, aby tak snáze hlásali lidu jimi uznávané myšlenky. Posledním hřebíčkem do rakve smrtelných je Hvězdicová komora, jakási normalizační komise, která zajišťuje, aby se o dlouhověkých psalo jen v příznivém světle.
Padne-li upír do rukou lidí, je s ním zpravidla ámen, obzvláště může-li posloužit jako náplast za příkoří, jež jim tato rasa způsobila, neboť lidé jednají dle slov jedné z postav: „Copak nevíte, že všichni, kdo společně požívají výsad tyranie, musí vést vinu za její krutosti? (…) Jeden vystupuje za všechny…“ Místo vampýra si dosaďte třeba příslušníka SS, stoupence teroristického hnutí… a položme si otázku, zda ho budete lynčovat, jako jeho soukmenovci soužili vás? Co uděláte radikálovi, jehož „bratři“ odpálili letadlo, ve kterém seděli vaši příbuzní? Je osobní msta na nepřímém viníkovi správná? Cordery trefně namítá, že jde o pošetilost, naopak to jste vy, kdo páchá zlo. Ostatně jen pouhým soucítěním s názory a myšlenkami určitého uskupení se přívrženec vystavuje velkému nebezpečí, stačí, aby jeden z nich někoho podvedl, okradl, mučil, zabil… rázem se na vás ostatní dívají skrz prsty, neboť pohlíží na organizaci, hnutí, sektu jako na celek, pomíjejí jednotlivce. Zlo a dobro tak nemůže nabývat ostrých kontur.
Upíří dlouhověký život je pro řadu lidí lákavý, ale sám o sobě skýtá řadu úskalí. Stableford zobrazuje velice staré vampýry jako: …otroky vlastního pokročilého věku, kteří ztratili kontrolu nad předivem každodenního života. Natolik se stahují do pozadí, že: …prostí lidé jsou inovátoři, zatímco upíři zůstávají otroky tradic. Na otázku, jak by vypadal svět bez smrtelných, dostáváme odpověď: „Svět lidí, kteří stárnou a stárnou, bez ohledu na starobylost jejich vzezření, upadají stále hlouběji do svých zvyklostí… a …nemají zájem o změnu. Myslíš, že by to byl ráj?“ Žít tisíce let se člověku jen tak nepodaří, přesto nezáleží na tom, jak dlouhý život žijeme, důležité jsou skutky a činy, ty přetrvávají a vytvářejí věčnost.
Brian Stableford se českému čtenáři představil v několika málo povídkách, které většinou vyšly časopisecky, a tak je Říše strachu prvním románem, který může okusit. A buďme za něj rádi, neboť je to čtení královské, byť jsou některé pasáže zdlouhavé, jiné lehce předvídatelné a poslední třetina románu, v kontrastu se slibným začátkem a silnou, působivou čtvrtou částí, slabší; asi největším překvapením bude pro mnohé závěr. Jak jej ale přijmete, to už záleží na vašem vkusu.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 7,5/10: Říše strachu je běžec, který nasadil zběsilé tempo, jež udržuje po většinu závodu, ale na cílovou rovinku dobíhá bez medaile. Přesto své fanoušky nezklamal. Navzdory rozsahu je díky zpracování, kde je kladen velký důraz na rozmanitost, čímž je čtenář neustále příjemně překvapován, velice čtivý a atraktivní, neboť zajímavým způsobem propojil fantasy žánr nejen s hororovými, ale i science-fiction prvky.
- Brian Stableford: Říše strachu
- vydal: Laser, Plzeň 2008
- přeložil: Milan Žáček
- obálka: Lubomír Kupčík
- 608 stran / 299 Kč
