Vyhnanství trpaslíků (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Trpaslíci II
 |
Temní elfové dobyli podzemní říši Elan-Dhor a vyhnali trpaslíky na povrch. Ti si ale brzy uvědomí, že tam nemohou žít. Ve snaze najít novou vlast vysílají výzvědný oddíl v čele s válečníkem Barlokem do Zarkhadulu, kdysi největšího a nejpřepychovějšího trpasličího dolu, který byl před staletími z neznámých důvodů opuštěn. V hlubinách Zarkhadulu narážejí trpaslíci na strašlivé tajemství. Jediná naděje trpaslíků se nyní upíná k mladému válečníkovi Warlonovi, který se vydal spolu s několika druhy na nebezpečnou výpravu k elfům. Jen s pomocí elfí magie totiž existuje šance dobýt Elan-Dhor zpět. Vtom ale rozpoutávají temní elfové strašlivé hrůzy neuvěřitelné síly a Barlok pochybuje, zda jeho lid může útok přežít…
Překročili kameny posetou, několik metrů měřící plošinu, pak kněžka ukázala k jedné z nesčetných trhlin ve skalní stěně, právě dost široké na to, aby se jí bokem dokázal s námahou prodrat trpaslík.
„To, co cítím, přichází odtamtud. Nějaká cizí aura. To je…“ Na okamžik se zajíkla. „Něco se rychle přibližuje. *Je to tu!*“ dodala pak takřka přeskakujícím hlasem. Současně si sepjala ruce před hrudí špičky prstů k sobě a zamumlala několik cizích, hrdelně znějících slov.
Uprostřed tmy skalního otvoru jako by najednou zaplápolaly stíny, pak se z nich vyloupla postava, rozeznatelná jen jako nejasný, temný obrys, a jako černý blesk se rozběhla přímo na Thiluse.
Ten na poslední chvíli prudce zvedl meč a podařilo se mu odrazit čepel, mířící mu na hruď. Ocel s třesknutím narazila na ocel, pak po sobě zbraně s nervy drásajícím skřípotem sklouzly. Zasršely jiskry. Prudkost nárazu přiměla Thiluse o krok ustoupit, ale okamžitě znovu nalezl rovnováhu.
 |
Dulon vedle něj vykřikl. Sice také zvedl meč, současně však úlekem upustil lucernu. Naštěstí se při dopadu na zem nerozbila, ale hořela dál. Po troufalosti, s níž chtěl předtím mladý válečník bránit Elan-Dhor v případě potřeby i za cenu smrti, nezůstalo mnoho. Bylo přece jen něco jiného stát jako součást silných obranných vojů na mohutných, vysokých hradbách a vrhat oštěpy nebo zápalné směsi po přibíhajících temných elfech, působících jako masa bez tváře, a čelit v přímém boji jedné z nejděsivějších bytostí, která jen díky magickým schopnostem kněžky získala alespoň nejasně na viditelnosti.
Přečtěte si UKÁZKU a EXKLUZIVNÍ UKÁZKU z prvního dílu série – Prokletí trpaslíků
Temný elf zjevně příliš pozdě poznal, že mu neviditelnost neposkytuje maskování a jeho domněle překvapivý útok už překvapivý není, dokázal ovšem, že není v žádném případě odkázán výlučně na zbabělé přepady ze zálohy. Neuvěřitelně rychlým a přesným pohybem prudce otočil meč, udeřil jím nejdříve do Dulonovy čepele, až trpaslíkovi zbraň skoro vyletěla z ruky a odpotácel se několik kroků dozadu. Pak elf vedl stejným pohybem další útok proti Thilusovi, který trpaslík dokázal jen tak tak odrazit.
Thilus byl ostřílený, zkušený válečník, který už vybojoval nesčetné bitvy, ale stejně jako během boje u Podzemního moře znovu pocítil, jak děsivými nepřáteli temní elfové jsou; absolutními mistry šermířského umění, kteří se nedali ani v nejmenším srovnávat s gnómy, gobliny nebo dalšími hrozbami číhajícími v podzemí.
Trpaslíci II na Fantasyi:
- Prokletí trpaslíků – recenze (Vojtěch Hamerský), recenze (Jan Kundera)
Meč znovu vyrazil vpřed pohybem, který Thilus spíš vytušil, než aby ho opravdu viděl, protože i čepel představovala pouze nezřetelný obrys; navíc byla tak rychlá, že by ji nedokázal zachytit žádný pohled.
Ale boj s mečem byl Thilusovým řemeslem a nebyl odkázán jen na někdy klamné vjemy svých očí. Jeho pohyby se proměnily v bizarní tanec. Vedený instinkty vířil čepelí jako smyslů zbavený, odrážel údery i bodnutí, schyloval hlavu před ranami nebo uhýbal stranou a hledal skulinu v protivníkově obraně.
Současně musel dávat pozor, aby neztratil na nerovném, kameny posetém terénu rovnováhu. Jediný chybný krok by bezpochyby znamenal jeho smrt.
Boj trval teprve dvě nebo tři vteřiny, ale díky bleskovým pohybům připadal Thilusovi mnohem delší. Ruka, v níž držel meč, ho začínala bolet, a i když ještě neztrácel sílu, pochopil, že už dlouho bojovat nedokáže. Jeho jedinými přednostmi byla zkušenost a velká síla, kterou mu propůjčovala vrozená statnost, soupeř ho ovšem převyšoval pohyblivostí a obratností.
A každým okamžikem se mohli z trhliny ve skále vynořit další temní elfové…
Příležitost pro protiútok se naskytla ve chvíli, kdy k nim znovu přiskočil Dulon. Na zlomek vteřiny byla elfova pozornost odvrácena, když odrážel útok mladšího trpaslíka, ale to Thilusovi stačilo. Odhalil v soupeřově obraně skulinu, bleskurychle vyrazil mečem vpřed a vrazil mu čepel hluboko do nechráněného levého boku.
Stínová bytost se zkroutila. Thilus trhl mečem ze všech sil vzhůru, zasvištěl jím dolů a usekl soupeři hlavu dřív, než stačil vyrazit byť jen jediný výkřik.
Ten se místo toho ozval jen o několik vteřin později za Thilusovými zády.
„Opatrně, ještě to…“ vykřikla kněžka. Dál se nedostala.
Všechno jako by se najednou dělo současně. Thilus se prudce otočil a spatřil, jak k ní přiskakuje stín, pak další slova zanikla v děsivém klokotání a bublání, jak se kněžce ústa zalila krví, která jí pak stékala ze rtů. Zatímco se hroutila, stín, který ji proklál čepelí a byl za ní viditelný jen zlomek vteřiny, se zase rozplynul, protože se smrtí čarodějnice vyhasla i její magie a protivníka znovu zahalil plášť neviditelnosti.
Dulon sekl mečem do místa, kde se temný elf ještě před okamžikem nacházel, ale čepel máchla do prázdna. Hned poté zavířil jeho meč vzduchem spolu s paží, která ho držela, a sotva o půl vteřiny později ho něco strašnou silou zasáhlo do přilbice, projelo silnou ocelí a rozťalo mu hlavu až ke krku.
Thiluse se zmocnila panika. Čelil sám přinejmenším jednomu temnému elfovi. I když byla Dulonova smrt tragická, nesrovnatelně osudovější – hlavně pro něj samotného – byla kněžčina smrt. Jen ona byla schopna narušit maskování zrůdy.
Thilus divoce máchal mečem na všechny strany, ale věděl, že ani to ho nezachrání. Rozloučil se se životem. Jak by měl bojovat proti někomu neviditelnému, proti bytosti, která mohla být prakticky kdekoliv a mohla se k němu nepozorovaně přiblížit z jakéhokoliv strany? Jak je naučily zkušenosti získané při prvním setkání se zrůdami v podzemí, bylo to prostě nemožné.
Thilus sáhl zmrzačenou rukou po rohu upevněném na opasku. Možná se mu alespoň podaří zatroubit na poplach, aby varoval ostatní, pak by jeho smrt nepostrádala smysl.
Zleva zazněl sotva slyšitelný zvuk. Thilus zapomněl na roh, když rozeznal nepatrnou šanci, která se mu naskytla. Mocně kopl. Jeho holínka zaskřípala o zem, rozvířila prach a vyslala spršku drobounkých kamínků směrem, z něhož se zvuk, dávající alespoň vytušit pozici temného elfa, ozval.
Místo aby uchopil roh, sklouzl Thilus rukou po opasku ještě o kousíček dál, popadl jílec dýky a mrštil zbraň po nepříteli.
Zasáhl.
Dýka jako by se zastavila ve vzduchu. Ozval se pronikavý, nervy drásající řev. Obrysy bytosti se znovu nejasně objevily, když její soustředění na okamžik ovlivnilo zranění a bolest a ona už s dosavadní dokonalostí nebyla schopná zachovat neviditelnost.
Ten okamžik Thilusovi stačil. Odhodlaně se vrhl vpřed, dvakrát, třikrát mocně máchl čepelí proti sokově zbrani, přikrčil se před jeho úderem a vrazil mu ze všech sil ocel do hrdla.
Z rány vytryskla světlá, takřka bezbarvá krev. Smrtelně zasažený temný elf se zhroutil, ještě několik vteřin na něj nenávistně zíral a marně se snažil naposledy pozvednout meč a ohnat se po něm.
Pak zemřel a v okamžiku smrti pozbyla jeho magie definitivně účinnosti. Žár v jeho očích vyhasl a stejně jako jeho druh předtím se plně zviditelnil.
Thilus upřeně hleděl na postavu ležící mu nehybně u nohou. Byla zřetelně větší než trpaslík, dokonce ještě o něco víc než mnoho lidí, a přitom tak štíhlá, až působila doslova vychrtle. Oděná byla od hlavy k patě do jakési uniformy z těsně přiléhající černé kůže. Její pokožka byla stejně strašidelně bledá jako dlouhé, hladce splývající vlasy, které jí obklopovaly hlavu ve smrti jako svatozář a odhalovaly zašpičatělé uši.
Mrtvá pozbyla zrůda něco z děsivosti, působila jakýmsi podivným způsobem dokonce takřka esteticky, jako zjevení z jiného světa. A v jistém smyslu z něj také pocházela, jednalo se ale o svět ovládaný výlučně hrůzou.
Thilus nenávistně do mrtvoly kopl, pak se sklonil, vyprostil jí z hrudi dýku a otřel čepel její i meče do šatů mrtvého.
Teprve potom si znovu uvědomil, že nebezpečí zdaleka nepominulo.
- překlad: Svatava Kretková
