Prokletí trpaslíků (Trpaslíci II.), EXKLUZIVNÍ UKÁZKA
 |
Hluboko pod Stínovými horami se nesčetné kilometry táhnou obrovské, nádherně zdobené síně trpasličí říše Elan-Dhor a trpaslíci pořád ještě razí štoly čím dál hlouběji do skály. Až jednoho dne narazí na úplně nový, neznámý systém jeskyní – a tím uvolní hrozbu, které nemá Elan-Dhor čím čelit. Do chodeb proniknou temné bytosti, s nimiž se nemohou obránci trpasličí říše měřit, a zabíjejí každého, na koho narazí. Barlok, jeden z největších válečníků trpasličí říše, vidí jen jednu možnost, jak svůj lid zachránit. Musí poprosit o pomoc nenáviděné, arogantní elfy…
„Máme jít po tomhle?“ zeptal se Farlian nevěřícně. Hlas se mu chvěl a zvláštní akustika odrážela jeho slova zpátky, mnohokrát zlomená a děsivě zdeformovaná, takže zněla jako zlý posměch. Zděšeně hleděl do velké, přibližně sto kroků dlouhé jeskyně, která se před nimi rozkládala. Dno leželo tak hluboko pod nimi, že se mihotavé světlo pochodní a svítilen ztrácelo dávno předtím, než dosáhlo úplně dolů.
Zděšení následníka trůnu ale patřilo hlavně sotva na dvě dlaně široké římse, která se táhla v půlkruhu podél stěny a představovala jedinou možnost, jak se dostat na opačný konec sluje.
„Neexistuje jiná cesta?“
„Možná ano, ale pokud tomu tak je, já ji neznám,“ odpověděl Warlon. Dobře Farliana chápal. Procházel jeskyní už dvakrát, ale i pro něj pořád představovala nejděsivější úsek cesty. „Nezapomeňte, že tato část podzemí je nám z větší části neznámá. Mohli bychom ztratit dny, jistě ale mnoho hodin, kdybychom pátrali po oklice.“
„V tom případě… jeskyní projdeme,“ rozhodl následník trůnu stísněně.
Warlon přikývl. Nic jiného neočekával. Na okamžik zavřel oči a sebral veškerou odvahu, pak odhodlaně vstoupil na římsu jako první. Přitisknutý těsně k nerovné skalní stěně se sunul krok za krokem vpřed. Čas od času to v hloubce pod ním tlumeně zarachotilo a vylinul se intenzivní pach síry, který mu skoro vyrazil dech.
Nedokázal určit, jak dlouho po úzké římse u stěny balancoval. Nejspíš šlo jen o minuty, ale připadaly mu jako hodiny, a když konečně dorazil na opačný konec jeskyně, koupal se v potu. Jeden po druhém ho následovali ostatní trpaslíci. Na všech byla zřetelně patrná úleva, že propast překonali, jen Ailin přebalancovala římsu se skoro taneční lehkostí. Jako jeden z posledních dorazil Farlian – nejspíš potřeboval tolik času, aby sebral dost odvahy.
Po krátkém odpočinku pokračovali dál.
Před nimi se otevřel skutečný labyrint větvících se a křížících se štol, z nichž jedna vypadala takřka úplně stejně jako druhá. Přesto je Warlon vedl s náměsíčnou jistotou. Ani jedinkrát nezaváhal, ani jedinkrát se nezastavil, aby se zorientoval. Stejně jako schopnost podivuhodně přesně určovat čas to patřilo k přirozeným dovednostem jeho lidu. Žádný trpaslík nikdy nezapomněl cestu, kterou už někdy šel.
Oblast ležící na opačném břehu moře se takřka nedala srovnat s územím, jež znali. Všechno tu bylo vytvořeno přírodou. Nikdo tu nic nezměnil, jejich lid ani žádný jiný, takže bylo jejich putování podstatně obtížnější a také nebezpečnější. Mnohokrát chodby náhle končily příkrými stěnami, po kterých museli vylézt, nebo padaly strmě dolů, takže museli sešplhat po skále. Také se před nimi každou chvíli rozkládal terén pokrytý valouny, který se jen těžko zdolával.
V jedné jeskyni ležel jediný východ ve výšce dobrých deseti metrů. Skalní stěna byla hladká, bylo na ní jen několik výčnělků nebo prohlubní, které jim mohly poskytnout oporu. Pro předchozí výpravu tady cesta skoro skončila, ale jeden z dělníků prohlásil, že je obzvlášť obratný lezec, a podstoupil riziko vyšplhat po stěně. Opravdu dokázal skoro nemožné a vylezl až k ústí štoly. Odtamtud spustil lano, s jehož pomocí ho mohli následovat i ostatní.
Lano tam stále viselo. Co by pro ně jindy byla stěží překonatelná překážka, představovalo tedy pouhou nepříjemnost. O chvíli později zaslechli v další jeskyni tiché, rychlé cupitání nožiček. Kroky, které se spěšně vzdalovaly a už po několika vteřinách dozněly v dálce. Soudě podle několika stop, zanechaných ve vrstvě z drobných kamínků a prachu na zemi, se jednalo o gnómy, kteří oddíl trpaslíků zjevně zahlédli a dali se co nejrychleji na útěk. Přesto si Warlon pečlivě prohlédl všechny odbočující štoly i výše položené otvory ve stěnách jeskyně. Navíc vyslal na všechny strany malé výzvědné oddíly, které se měly přesvědčit, že opravdu všichni gnómové vzali do zaječích. Nechtěl být špehován ukrytými zvědy.
Aniž by ve své blízkosti znovu zaregistrovali gnómy nebo jiné obyvatele hlubin, dorazili nakonec v nenápadné, úzké postranní chodbě k místu, kde nejspíš díky lehkým tektonickým záchvěvům vznikla v boční stěně trhlina a uvolnila průchod k dosud neznámé jeskyni. Touto průrvou před několika dny proklouzl skřítek, který je informoval o zlaté žíle; právě ona mu umožnila objev, když prozkoumával dosud neznámou oblast.
Během předchozí výpravy pod Barlokovým vedením trhlinu rozšířili, takže byla schůdná i pro trpaslíky.
Jakmile prošli průchodem, dopřáli si další odpočinek. Odtud už to nebylo k zavalené štole daleko. Warlon odhadoval, že dorazí k cíli za tři až čtyři hodiny. Bál se toho stejnou měrou, jako si přál, aby tam už byli. Ani další boj proti neviditelné bytosti – nebo dokonce několika z nich – nemohl být tak hrozný jako nervy drásající čekání na teď už zjevně nevyhnutelné druhé setkání s noční můrou. Nic nenaznačovalo, že by Farlian ještě mohl dostat rozum a výpravu ukončit. Pokud tedy nebylo úniku, pak to chtěl Warlon konečně dovést do konce, ať bude jakýkoliv.
„Co vám prozrazují předtuchy?“ obrátil se na Ailin, zatímco pokračovali v cestě.
„Už jsem vám vysvětlovala, že to nejsou žádné předtuchy,“ odvětila ostře. „Jenom cítím, že před námi leží něco cizího a zlého, hrozící nebezpečí, které na nás doléhá. A tento pocit zesílil, protože se stále víc přibližujeme zdroji cizí moci.“
„Všechno je to šílenství,“ zabručel Warlon zatrpkle. „A my v něm vězíme proti naší vůli až po uši, aniž bychom s tím mohli něco dělat.“
Stejně jako předtím rozhovor opět vázl. Warlon se pokusil zjistit od ní víc o čarodějnickém řádu, její funkci vysvěcené kněžky i schopnostech, ale pokud šlo o to, ukázala se být velmi skoupá na slovo. Naopak on jí vyprávěl o některých dřívějších bojových nasazeních a nebezpečných výpravách, kterých se zúčastnil.
Byl to způsob, jak si ukrátit chvíli, aniž by ovšem dokázal zaplašit pochmurné úvahy o tom, co je čeká. Dokonce i během hovoru utíkaly Warlonovy myšlenky stále znovu k nadcházejícímu boji a cítil, že se Ailin vede stejně, až se intervaly mlčení začaly stále víc prodlužovat.
Ostatní válečníci na tom byli podobně. Jen tu a tam se ozvalo tiché mumlání, zakrátko ovšem většinou zase utichlo. Nikdo neměl náladu na bezvýznamné tlachání. Ticho začalo být tíživé.
„Před námi leží další ohnivá sluj,“ oznámil nakonec Warlon. Zůstal stát a otočil se, aby si nenechal ujít Farlianův zděšený výraz, který mu dopřál alespoň krátký okamžik rozveselení. „Naštěstí v ní není moc ohnivých průduchů a leží daleko od sebe, takže nebezpečí ani nepříjemnosti nejsou příliš velké.“
Spokojeně zaregistroval, že jeho slova alespoň následníka trůnu nijak zvlášť neuklidnila, znovu se otočil a šel dál.
Také v této jeskyni panovalo o poznání větší teplo než v okolních štolách, ale žár nebyl zdaleka tak nesnesitelný jako v případě první ohnivé sluje. Opravdu se tu nacházel sotva tucet ohnivých průduchů, kterým se dalo snadno vyhnout.
Zhruba uprostřed jeskyně ležela obrovská, načervenale černá hromada neurčitého tvaru.
„Co je to?“ zeptala se Ailin.
„To netuším,“ odvětil Warlon a pokrčil rameny. „Včera to tady každopádně nebylo. Vypadá to trochu jako velká hora masa.“
Opatrně se přiblížili k hromadě, až Warlon náhle poznal, oč se jedná. Moc se nemýlil. Skutečně to byla hora masa, lépe řečeno mrtvola obrovského zvířete. Černé skvrny byly ve skutečnosti ochranné šupiny, ale nebylo jich ani třeba, aby se dalo rozpoznat, že se jedná o pozůstatky zarkhana, nejhroznější nestvůry, jaká byla v hlubinách známa.
A děsivý byl dokonce i pouhý pohled, který jeho mrtvola skýtala. Zvíře nezemřelo přirozenou smrtí, o tom nebylo pochyb. Někdo ho doslova zmasakroval a neustal ani po jeho smrti, místo toho rozsekal v nepředstavitelné zuřivosti mrtvolu doslova na kousky.
Kdo ale mohl něco takového udělat? Gnómové a goblini určitě ne, dokonce i ve velkém počtu se dávali před zarkhany vždycky na útěk.
Než mohl myšlenku rozvinout dál, popadla ho Ailin náhle za paži.
„Někdo tady je,“ vydechla, opět ho pustila a přitiskla si ruce na spánky. „Cítím přítomnost něčeho cizího. Blíží se to neskutečně rychle… je to tady!“
I bez jejích magických schopností to Warlon hned poté ucítil také, náhle rostoucí neklid, jaký se ho předtím zmocnil jen v temné říši za průlomem ve stěně a během prvního setkání s neviditelnou bytostí. Náhle pochopil, kdo zarkhana zabil a tak ošklivě zřídil, ale bylo pozdě.
Za jeho zády zazněly výkřiky a přiměly ho rychle se otočit. Spatřil děsivý výjev. Čtyři válečníci byli mrtví, pátý právě klesal k zemi pod úderem meče neviditelného útočníka. Nejhorší ale bylo, že padli na různých místech, takže za to nemohl být odpovědný pouze jediný nepřítel.
Ostatní vojáci rychle zvedli meče a sekyry a naslepo jimi bili kolem sebe, jak jim to Warlon vštípil, aby neviditelným sokům ztížili přiblížení. Moc jim to nepomohlo, jen o několik vteřin později padli mrtví k zemi další dva trpaslíci.
Warlon zděšeně pochopil, že zával štoly nezdržel bytosti z hlubin na dlouho, protože teď bylo nepochybné, že se jedná o víc než jediného tvora. Jelikož předtím nikdy nedošlo k setkání s nimi, žili podle všeho v naprosto do sebe uzavřené části podzemí. Když byla předchozího dne stržena stěna a vytvořen průchod, možná teprve pochopili, že existuje i svět mimo hranice jejich vlastní říše a teď se ho chystali dobýt.
Jak Warlon v těchto vteřinách s děsivou jasnozřivostí pochopil, pro trpaslíky a další obyvatele podzemního světa v něm už nebude místo. Jen tak se daly vysvětlit útoky vedené s nemilosrdnou touhou zabíjet.
Zděšení z tohoto poznání ho na okamžik skoro ochromilo, ale takřka ihned strnulost překonal. Byl válečník a jeho prvořadným úkolem bylo chránit následníka trůnu, v němž už teď neviděl opovrhovaného Farliana, nýbrž člena královského rodu.
S bojovým pokřikem vytrhl z pochvy meč a začal jím před sebou máchat vzduchem. Na rozdíl od Barloka dával snadno ovladatelné zbrani přednost před těžkou bojovou sekyrou. Bez váhání vyrazil vpřed, k Farlianovi, který vykřikoval nějaké nesmyslné rozkazy, jež v bojové vřavě stejně nikdo neslyšel.
Už po dvou krocích ovšem opět strnul. S očima vytřeštěnýma zděšením se stal svědkem toho, jak se na následníka trůnu snáší meč, na zlomek vteřiny letmo viditelný díky záblesku. Oddělil Farlianovi hlavu od těla takovou silou, že prosvištěla několik metrů vzduchem, než konečně dopadla na zem.
- překlad: Svatava Kretková
