Hvězda spisovatele Pavla Renčína stoupá vzhůru. Po úspěchu románové prvotiny Nepohádka se na několik let odmlčel, aby v loňském roce slavil triumfální návrat křehkou a poetickou novelou Jméno korábu a povídkou Ukolébavka pro město krys z antologie Pod kočičími hlavami, která definitivně potvrdila jeho pozici nejlepšího spisovatele žánru městské fantasy u nás. Rozhovor šéfredaktorky internetového magazínu E-uššákk Pavly Lžičařové se týká nejen těchto počinů, ale i zcela nového projektu – on-line psaného románu Labyrint, který je na pokračování uveřejňován nejen na autorově stránce, ale i v magazínu Pevnost.

Co tě inspiruje k tomu psát městskou fantasy, žánr v české fantastice poněkud neobvyklý? Čteš třeba i zahraniční díla tohoto podžánru?
Celé to má kořeny v pravěku (tedy cca rok 1999), kdy jsem připravoval povídku Tanči mezi vločkami. Chtěl jsem napsat povídku do soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera a řekl jsem si, že plně popustím uzdu fantazii a zapomenu na žánry. A skutečně jsem psal, co mi „slina na jazyk přinesla“. Tak vznikl mix fantastického a reálného světa a příběh, který se jimi prolínal a proplétal jako šál ze dvou klubek vlny. Díky vítězství v soutěži a recenzím Rasti Webera a Ondry Jireše jsem poznal, že mohu psát i netradiční věci a že o ně mají čtenáři zájem. Nepohádka byl pak román, kde jsem si prolínání reality a fikce zkusil ve velkém. Ze zahraničních zástupců tohoto žánru jsem četl až v posledních letech Miévilla a Gaimana, zvlášť toho druhého mám rád.
Mám trochu obavy číst městskou fantasy, protože stejně jako klasická fantasy často vychází ze středověkého světa, městská fantasy vychází ze současné reality. Mezi jednotlivými díly tohoto žánru je tedy jistá podobnost. Nerad bych zjistil, že některé mé nápady už byly napsány.

Při čtení Jména korábu čtenář ze stránek přímo cítí sůl a slyší šumění moře. Jak je to s imaginací u tebe jako u spisovatele? Představuješ si při psaní příběh jako obrazy, které pouze převádíš ze své mysli na papír?
Příběh si představuji spíš jako film. V mysli vidím, co se děje, a zkouším to zachytit těmi správnými slovy, abych co nejpřesněji předal atmosféru a děj. Jméno korábu je velmi obrazná knížka a já chtěl, aby jazyk byl další samostatnou úrovní knihy. Taková „jazykomalba“. Jako koření se občas některé věty rýmují atd. (konkrétně mně tyto fragmenty poezie v próze učarovaly u Petera S. Beagla v Posledním jednorožci).

Tvé povídky svým lyrickým zbarvením připomínají téměř básně v próze. Nelákalo tě někdy i psaní poezie? Nebo jsi to už zkoušel?
Poezii jsem psal dříve než prózu. Byla to nejlepší poezie na světě – myslel jsem si, když jsem ji psal. Básně o trápení a láskách v pubertě, o vzpouře proti světu, který mě štval svou komerčností a povrchností, by dnes leckoho spolehlivě rozesmály. :-)

Kde přicházíš na neobvyklá jména svých hrdinů, jako jsou třeba Udaten ve Jméně korábu či Sedmtři v Labyrintu?
Jména hrdinů jsou důležitá. Jsou to nálepky, které ti lidé nosí na čelech. Ve Jméně korábu se to týká celé posádky. Udaten Silót je archetypem hrdiny a rezonuje to už v jeho jméně. Ke jménům Hejtyho a Tytama se pojí samostatný příběh zaneprázdněných rodičů. Jana si zvolí jméno podle nejslavnějšího Janovana. A Mykos? Mykózy jsou nepříjemné plísně, na druhou stranu, ne všechny plísně jsou škodlivé. Mohl bych pokračovat…
Sedmtři z on-line Labyrintu vysvětluje, že jeho jméno je vlastně titulem, který si musel vybojovat ve věznici na Borech. Jediné slovo, a přitom je za ním celý příběh. Nejenže si taková jména čtenář lépe zapamatuje, ale významně postavu dotváří a dodávají jí na opravdovosti.

Znáš konec příběhu ještě předtím, než ho začneš psát? Jinými slovy: raději si předem uděláš podrobnou osnovu, nebo necháš své myšlenky, aby ti při psaní samy vedly ruce po klávesnici?
Většinou mám nějaký nápad – může to být začátek, prostředek či konec. Nezáleží na tom. Je to drahocenné semínko, ze kterého vyklíčí celý příběh. Vrhnu se k počítači a začnu psát. Prvních dvacet až třicet stránek je spíš kreativní výbuch, mezitím přibývají další nápady a začíná se tvořit kostra děje. Potom je čas se zastavit a promyslet hrubou osnovu a konec. Podle mě by autor měl znát konec příběhu, protože veškeré paprsky děje, by měly mít vztah k hlavní dějové linii, aby příběh nebyl rozostřený či zmatený. Jak ale sledovat linii, o níž nevíte, kam vede?
Na tuto otázku vám pravděpodobně odpoví každý spisovatel po svém. Záleží na jeho zvyku.

Mnozí spisovatelé si „stěžují“, že jejich hrdinové jednají podle sebe a vůbec ho neposlouchají. Je to tak i u tebe? Snažíš se své hrdiny usměrňovat podle svého záměru, anebo je necháváš, ať si žijí svým vlastním životem?
A já myslel, že hrdinové dělají, co jim řeknu. :-) Každý hrdina má svou vnitřní logiku, cíle a motivy chování. Nesnažím se hrdiny usměrňovat, protože mám hrdiny, které pro příběh potřebuji. Většinou mám vymyšlenou hrubou osnovu a partičku hrdinů, kteří jsou něčím zajímaví. Dobře je poznám a potom vrhnu do víru událostí. Jak se kdo zachová vstříc překážkám? Jak budou reagovat jeden na druhého? Co bude každý prožívat uvnitř? Když dobře znáte své hrdiny, příběh je živá interakce. Když dobře znáte své hrdiny, máte s vyprávěním poloviční práci.

Kde nacházíš inspiraci? Bereš si ji třeba i ze svých snů? Na jakých místech tě nejčastěji zastihují nápady?
To nevím. Zatím se mi snad nestalo, že bych nevěděl, co psát (určitě to ale jednou přijde). Většinou mám spíš frontu nápadů, které čekají, až na ně dojde řada. Napadají mě na všech možných i nemožných místech. Často mě třeba napadne dobrá epizoda v autobuse, na obědě v restauraci nebo když jdu z práce.
Jestli Tomáš Němec uvedl, že jeho múza je „divné bledé cosi, které se někde schovává a paří tam FIFU 2011“, a Stephen King má za múzu chlapa, mojí múzou budou asi čtenáři. Jsou smyslem toho, co dělám, a tedy i největší inspirací.

Na tvých webových stránkách publikuješ online příběh na pokračování Labyrint, který částečně svými komentáři ovlivňují i čtenáři. S jakými pocity jsi do toho vstupoval, bál jsi se, že nezaujmeš čtenáře, že nebudou reagovat?
Labyrint mi poslední dobou zabírá většinu volného času. Po poetickém Jméně korábu jsem chtěl napsat dobrodružný a zábavný příběh, který by potěšil i čtenáře, kteří mají rádi klasičtější vyprávění. Vychází na pokračování, skládá se z krátkých kapitol, které jsou často samostatně pointované.
Jestli jsem se bál? Trochu. Co se mohlo stát? Kdyby o text nebyl zájem, přestat s publikováním jsem mohl kdykoli. Větší riziko je v tom, že píšu „spatra“ de-facto čistopis. Nemůžu přepisovat, co jsem napsal v první kapitole, už nezměním, i kdyby se mi to později nehodilo. Nemám od textu odstup. Navíc Labyrint v mnoha ohledech ovlivňují čtenáři, takže se při psaní pohybuji neustále těsně před nimi a mohu jen omezeně plánovat. Takhle to zní jako cesta přes minové pole, ale přitom je to skvělá zábava (nakonec, přijďte se podívat).
Psaní je samotářská práce – sedíte proti monitoru, půl roku až rok bušíte do klávesnice, aby si to jednou někdo přečetl. U Labyrintu mám kontakt se čtenáři, diskutujeme o postavách, o ději, o realističnosti scén. Třeba od příštího týdne budou mít čtenáři možnost vybrat novou postavu, která se zapojí do děje jako jedna z hlavních. Nejen to. Navíc jim nabídnu i možnost, aby ji sami vymysleli. Čtenáři nebudou v Labyrintu jen „spotřebitelem“, ale také partnerem. Je to skutečný interaktivní příběh.

Jaký je Pavel Renčín jako čtenář? Vybíravý, dá na recenze, doporučení přátel, rozhoduje se podle obálek, filmů…?
Vybíravý? Snad. Je tolik skvělých knih, a tak málo času. Ze světových žánrových klasiků mám načteno hodně, v posledních letech jsem se zaměřil spíše na nežánrovou světovou klasiku a české scifi a fantasy autory. Spousta z nich patří mezi mé přátele a zajímalo mě, co napsali. Rád si čtu recenze knížek, čistě proto, že to je takový „výcuc“ z příběhů.

Navštěvuješ často cony? Kdy plánuješ svou první přednášku a o čem bude? :-)
Moc často na cony nejezdím. Možná se to ale změní. Vloni jsem byl hned na dvou, tak třeba letos zvládnu tři :-). Přednášel jsem o psaní několikrát na vysokých školách, na svou conovou premiéru zatím ještě čekám. Myslím, že letos to zlomím.

Od jaké osobnosti české či světové fantastiky by tě nejvíce potěšila reakce na tvou knihu nebo povídku?
Největší radost by mi asi udělal Orson Scott Card, který patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele. Kdybych měl jmenovat jediného Čecha, tak by to byl asi Zdeněk Svěrák. Sice není osobnost fantastiky, ale zase je fantastická osobnost. Záleží také na tom, jaká by ta reakce byla :-).

Nemůžu nevynechat: co bys vzkázal čtenářům E-uššákka?
Milí čtenáři E-uššákka. Třebaže nejsem tak vtipný jako Tomáš Němec, doufám, že vás tento rozhovor bavil. Věřte, že lepší už to nebude. Gratuluji vám k zapálené šéfredaktorce a současně přeji, aby měla na E-uššákk čas i potom, co ji osloví nějaké z „velkých internetových médií“ :-)).

• Autorka je šéfredaktorkou internetového magazínu E-uššákk.

Recenze na Jméno korábu
Ukázka z románu Jméno korábu

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).