A máme tu finále! Alexie s Havranem svádí boje s aurolanskými vojsky, blíží se rozhodující střetnutí s Nefray-keshem, který kdysi byl lordem Norringtonem, blízkým Havranovým přítelem. Rezolut s Kerriganem a ostatními elfy se dostávají na Vorquellyn a opravdu zde nacházejí toho Norringtona. Ale jeho nová podoba je pro ně všechny velkým překvapením. Brzy se malá skupinka vydává do srdce Chytrininy říše. Generál Adrogans zase operuje na severu na hranicích Aurolanu. Muroská princezna Sayce, která nosí Willovo dítě, je v zajetí Chytriny, kde se sbližuje s její dcerou Isaurou. I když to postupně vypadá, že se štěstí kloní na stranu spojenců, Chytrina má v zásadě několik trumfů – nejde jen o nové netvory, ale především její manipulace. Poslední díl dle mého vylepšuje dojem z celé série. Postavy se konečně nějak vyvinuly, některé dostaly více prostoru než dříve (především v mém příspěvku k předchozí části zmiňovaní Kerrigan a Rezolut, jejich linie mne bavila nejvíce – u Rezoluta se navíc objevuje nečekaný smysl pro humor), jiné (hlavně až nepříjemně dokonalá Alexie) zůstávají stále stejné (rozuměj stejně ploché) jako na začátku. A dialogy Stackpolovi nějak nejdou. Nejenže často doslova šustí papírem, ale například hovory mezi Alexií a Havranem spíše připomínají červenou knihovnu či latinskoamerickou telenovelu. Na druhou stranu, jak už jsem několikrát řekl, bitevní scény jsou výborné, zejména závěrečná bitva je doslova válečné peklo. Co říci souhrnně o sérii. Přese všechny výtky si udržela vyrovnanou, mírně nadprůměrnou kvalitu. Jde o povedenou epickou fantasy s mnoha zajímavými nápady (motiv masek, meckanshii – lidí, jimž byly zmrzačené části těla nahrazeny kovovými součástmi). A především jakousi melancholií, kterou jsem pociťoval z klasických dobrodružných příběhů (ta se projevuje zejména v osobě vorquelfské slepé věštkyně Pravdy). V zásadě zde nalezneme boje, intriky, lásku, nenávist, staré křivdy, přátelství a spoustu magie. Celkem bych sérii hodnotil za 3 a půl*. Tento poslední díl pak za 4*.