Hlavní hrdina, Del Pierce, má hromadu problémů už od doby, kdy ho v dětství posedl démon Hellion, jeden z těch "relativně neškodných" démonů. S posednutím se dokázal vyrovnat jen díky terapii psycholožky Aaronové a neustálému předčítání komisků a knih. O tom, že se s tím nedokázal vyrovnat úplně svědčí mimo jiné i fakt, že před nedávnem strávil rok v psychiatrické léčebně. Jenže potom si dal dohromady dvě a dvě a došlo mu, že démon je stále uvnitř, že ho nikdy neopustil. A tak se každou noc připoutává k posteli, protože démon nabírá na síle, když Del není při vědomí. Pravda nikdy nikomu se ještě nic podobného nestalo, navíc po pobytu v blázinci je Delova důveryhodnost značně otřesena, ale i přesto dokáže přesvědčit svého bratra Lewa, aby mu pomohl. A tak spolu hledají pomoc nejprve u dr. Rama, který je ale zavražděn, a tak se musí spolehnout na zkušenou exorcistku matku Mariette a společenstvo Jungiánských mystiků V knize má skoro každá postava svůj vlastní názor na původ demonů, od zhmotnělých archetypů kolektivního podvědomí alá Jung až po telepatické schopnosti mimozemské rasy Slanů, jak je vysvětluje Lidská liga. Jak je to s nima doopravdy, se ale nedovíme, protože v tomhle ohledu nechá Daryl Gregory čtenáře tápat. Podobně jako při hektickým koncem knihy, kde Del sleduje jednu intuitivní stopu za druhou až čtenář ztrácí přehled o tom, jak to vlastně dohromady zapadá. Je škoda, že tajemství vzniku kohorty démonů není odhalováno postupně během celé knihy, protože když to autor na vás vybafne na posledních padesáti stranách, tak se ztrácí nejen veškerá radost s odhalování tajemství, ale i napětí a navíc to působí zcela zbytečný zmatek. Kniha je doslova přesycená popkulturními odkazy, přičemž nejčastěji narazíme na P. K. Dicka (který tu má i svého vlastního démona, Valise, který při jednom z rozhovorů nadnese i Dickovu definici fantasy), Carl Gustav Jung jehož osobnost je klíčová pro jedno z odvětví mystické démonologie, a v neposlední řadě komiksy. Protože právě toto médium nakonec přispěje k odhalení záhadného Delova posednutí víc, než všechny Jungiánské teorie. Nejlepší na tom všem je, že mnohé odkazy jsou pevně zabudovány do samotného příběhu, ve kterém hrají důležitou roli, a tak čtenář nemá dojem, že autor se snažil jenom nějak zaplácat pár přebytečných stran. Samotní démoni jsou alfou a omegou knihy. Každý démon má totiž své oblíbené hostitele a roli, kterou si rád zahraje. Například Andílek si vybírá mladé blonďaté holčičky a pak chodí a předpovídá starým a nemocným lidem smrt, nebo kamikaze, který si s oblibou vybírá japonské imigranty, které potom donutí unést letadlo a zahrát si na sebevražedného pilota z druhé světové války. Ne všichni démoni jsou ale tak destruktivní. Takový Shug slouží v malém městečku jako místní Lochneska a přitahuje turisty. Navíc má dobrovolného hostiltele, který tvrdě makal, aby se démonovi zalíbil. Podobným démonem je Hellion, typický uličník, hotový Denis postrach ulice. A zrovna tento nezbeda uvízl v hlavním hrdinovi. S těmi nejdůležitějšími démony se čtenáři seznámí skrze zprávy o jejich výskytu, které jsou vsunuté mezi jednotlivé kapitoly, na něž vždy alespoň částečně navazují. Osobně si nemůžu pomoct, ale tento typ démonů je jako stvořený pro nějakou RPG hru (nebo se možná autor nějakou takovou hrou dokonce inspiroval). Sečteno a podtrženo rozhodně nejde o žádnou oddychovku, minimum akce a větší nároky na čtenáře jsou toho jasným důkazem. To ale více než dostatečně nahrazuje nápad, myšlenky a originalita. Pochmurná atmosféra a postavy na hraně (a někdy i daleko za ní) šílenství jsou tady na běžném pořádku. Jde rozhodně o kvalitní knihu (snad krom zmatečného závěru), jenom si musíte dopředu dobře promyslet, jestli je ten správný druh čtiva pro vás. Podzim je optimální období pro trochu depresivního čtiva, nemyslíte?