Nevím už přesně kolik mi bylo, když se mi do rukou dostal první díl Harryho Pottera a pár let na to i Eragon. Pamatuji si ale skoro všechny ty probděné noci (asi právě protože jich nebylo zase tak moc - pokud si vzpomínám, netrvalo to ani týden, než jsem se dostal skrz Eragona a u Harryho snad ještě míň). nicméně i v letech dalších tu byly pro mě hodně dobré knížky (z těch poslední třeba Hellgate, nebo Ritus a Sanctum). Teď ale přiznávám, že jsem musel trošku (hodně) posunout dosavadní hodnocení. Začal jsem číst Arénu smrti a věděl jsem, že to bude dobrá kniha, protože ze všech stran na ni všichni pěli jen smaou chválu. Spletl jsem se. Není jenom dobrá, je opravdu výborná (a i to je slabé slovo). Nevím, čím to bylo, ale už od začátku knihy, jsem opravdu věřil, že to, co se v ní odehrává může být opravdu skutečnost. Aniž byste to sami chtěli, najednou se vciťujete do postavy v Aréně. Běžíte s ní lesem, abyste si zachránili život a tep máte hodně přes 120 za minutu a v žilách asi půl litru adrenalinu, sledujete, jak vám před Vašima očima umírá malá holka, se kterou jste se nedávno spřátelili. Ano, přímo Vám a ne jenom vymyšlené postavě v knize. Do teď jsem si myslel, že mě jenom tak něco nerozhází, ale i v tom jsem se zřejmě mýlil, nicméně kniha o více, jak 300 stránkách přečtená za necelé tři dny, mluví sama za sebe :-) >"Tahle kniha je jako droga. Nemohl jsem se od ní odtrhnout." Stephen King Nezbývá opravdu nic jiného než naprosto souhlasit. :-) Všem ji doporučuju.