Ze začátku se sice může zdát, že Dick si není moc jistý, o čem chce vlastně vyprávět a také několikrát prostřídá časové roviny, ale brzy se vše vyjasní. Dick chce vyprávět o tom, jací jsou lidé vlkastně zmetci a chcípáci. Svět po Katastrofě je popisován neuvěřitelně vtipně, od inteligentních koček a potkanů až po mykologické problémy přeživších lidí, ale o to více vynikne deprese, kterou autor musel cítit, když psal o svých lidských hrdinech. To nejsou hrdinové ani antihrdinové, to jsou šílenci, sociopati, slaboši a podrazáci... sem tam naivní děcka. Jestli je tohloe optimistická vize, jak asi vypadá ta pesimistická? A co je vlastně optimistického na neschopnosti nového začátku, opuštění vlastních dětí a neustálém kolotoči vražd a podezření? Jistě, je tu Walt kroužící na orbitě, ale ten nic nezmění... Argo se rozhodně vytáhlo a ve své klasické dickovské vydalo opravdovou satirickou lahůdku. pesimistickou, ale opravdu úžasně zábavnou.