Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě, Philip K. Dick
 |
Philip K. Dick patří k americké generaci, která od útlého věku zažila střet s drsnou realitou: vyrůstala a dospívala během druhé světové války, aby o pár let později, na prahu 50. let, stále mladá, leč dějinami poznamenaná, přeskočila z bláta do louže, když zakusila trpké plody zavilého soupeření své země se Sovětským svazem v podobě zlověstného, houstnoucího smogového mraku studené války. Vzrůstajícím počtem jaderných hlavic započalo období nejistoty a nervozity…
…jež mnoho jedinců řešilo všelijak, od naprosté bezstarostnosti a ignorování až po úzkostlivý strach z třetí světové války, která, jak dnes víme, byla několikrát na spadnutí – osudy lidí na modré planetě visely mnohdy na vlásku. Dick mezitím seknul s prací prodavače gramofonových desek, aby se chopil pera a strádal v chudobě a… po nocích se klepal strachy z neustávajících návštěv agentů FBI z protikomunistického (což mělo možná zárodek v socialistickém smýšlení a angažovanosti manželky Jeanette v místní levicově zaměřené frakci). Čas plynul. Psal se rok 1963 a umělec na volné noze měl za sebou několik perných let: neúspěšné pokusy prosadit se v mainstreamu (v sedmdesátém pátém přece jen vyšel alespoň Král úletů), dva rozvody, manželství s Anne, kde už to opět zadrhávalo, a dcerku Lauru. Ačkoliv si udělal jméno dnes proslulým počinem Muž z vysokého zámku, za nějž dokonce získal Huga, stále měl hluboko do kapsy a ještě nepřestal s drogami v domnění, že se tak zbaví svých psychických poruch.
Jenže drogy jsou jako houpačka. Zde neplatí kompromisy: okamžiky extáze a uvolnění střídá fáze útlumu a úzkosti. Dickovým problémem bylo, že v konečném stádiu na povrch vyvěrala obava z tamní hutné atmosféry, jež se zvrtla v paranoiu, a zlovolná schizofrenie. Tedy to, před čím utíkal, jej stejně dostihlo. Proto nakonec vždy skončil u pera a prázdného bloku za doprovodu milované vážné hudby, jelikož: „Chci psát o lidech, které miluji, a vložit je do fiktivního světa, upředeného podle svých představ… protože svět, ve kterém žijeme, nesplňuje moje požadavky.“ Proto není pozoruhodné, ale naopak pochopitelné, že mu to i přes hojné experimenty s návykovými látkami nepřestalo myslet, neboť psaní pro něj bylo vším, jediný bod, k němuž upnul veškerou energii, díky níž dokázal po večerech nabýt ztracené duševní rovnováhy (avšak bez vážné hudby by to pravděpodobně tak či tak nesvedl).
Ze stejného popudu vznikl i Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě, dílo, jež patří mezi několik autorových knih, které řeší otázku třetí světové války. Ale poněkud nešťastně – selháním automatického obranného systému sestávajícím jako na potvoru z nukleárních bomb… Nápad je to z dnešního pohledu komický, nicméně v 60. letech vskutku cynický: Začala válka a začaly padat bomby… ale nebombardovali je Číňani nebo Rusové, ale Washington, protože se jim porouchal automatický obranný systém…*• Jednou z hlavních postav je fyzik Bluthgeld, jehož tým kdysi špatně propočetl raketovou letovou dráhu, a část území Spojených států zamořila radiace. Protože jde o Dickovu typickou postavu, je už sama lehce duševně nevyrovnaná, takový neúspěch ji potom zcela vykolejí, neboť si záležitost bere osobně. Není divu, že již zcela vyšinutý pokládá pozdější Katastrofu za své dílo, neb se domnívá, že oplývá nadpřirozenými schopnostmi. Ke své postavě poté spisovatel dodává: *„Nejsou to Rusové, koho se bojím, mě děsí jedinci jako je Dr. Bluthgeld, Dr. Krvemsta a jemu podobní, kteří jsou součástí naší společnosti.“ Takoví lidé (významní vědci, politici) mají velkou moc a zodpovědnost; jsou-li labilní, ohrožují všechny. (Á propos, nestřílí Dick tak trochu do vlastních řad?). Ještěže tenkrát rozhodovali o našich životech jiní…
Nosná část románu se odehrává sedm let po Katastrofě, roku 1988, převážně na území obývaném západomarinskou komunitou, a sleduje osudy jednotlivých protagonistů z prvních kapitol (a dalších, kteří se nachomýtnou cestou) a také formování novodobé společnosti, respektive zatím jen místní pospolitosti. Kniha proto neoplývá kdovíjak propracovanou zápletkou, což má naštěstí svůj důvod. Jádro pudla leží jinde, neboť jde především o příběh zaměřený primárně na transformaci člověka. Jak se vyrovná se ztrátou blízkých? Přivykne bědným životním podmínkám? Dokáže hledět do budoucnosti? Naváže nové vztahy? Začlení se do nově vzniklé pospolitosti? A hlavně: Bude tou samou osobností jako předtím? Otázek je mnoho a každá z postav na ně reaguje odlišně. I to je důvod, proč jich zde vystupuje nezvykle mnoho, a dokonce i těm druhořadým se dostává relativně hodně prostoru. Autor si dal tentokrát záležet a zvolnil tempo vypravování, přidal nejen na úvahách v tradiční první osobě, aby čtenáři poskytnul autentický pohled do nitra jednotlivce, ale i na obyčejných popisech. Jestli existuje jediný rys, v němž Dr. Krvemsta exceluje, je to nepochybně dokonalé spodobnění psychologie postav; stránky brázdí spousta odstavců plných vnitřních monologů a myšlenek, sem tam i…
…hrstka kousavých reflexí vztažená k tehdejšímu dění ve společnosti. Vezměme si třeba obchodního zástupce McConchieho. Jako černoch naráží na rasové předsudky: Napadlo ho, že kdysi dávno byli všichni lidi na zeměkouli bílí, ale pak nějaký mamlas před zhruba deseti tisíci lety odpálil vysoko v atmosféře bombu a některé z nás to sežehlo a navždy jsme zčernali. Změnilo nám to geny. A dneska jsme za negry. Ale sám utlačuje jiné. Nevěřím, že prokoukl pravou povahu a utajované paranormální schopnosti dětinského Hoppyho, na to je dost zabedněný (ovšem jako obchodník nezvykle pohotový). Nesnáší jej zkrátka proto, že se vymyká normálu. I malá Edie nepatří do šedého průměru. Ve svém těle nosí bratříčka Billa (ač to zní neuvěřitelně, nejde o výmysl přebujelé imaginace, ale podivuhodný fakt známý jako fetus in fetu), který jí odhaluje tajnosti ze soukromého života místních usedlíků, včetně její matky, i hnutí myslí ze záhrobí (to už je smyšlenka). Bill je ve skutečnosti parafrází na Dickovu sestru Jane, jež zemřela šest týdnů po porodu. Jde o jeden z četných odkazů z autorova života. A vůbec budete překvapeni, kolik jich tu je pohozených.
Musím se přiznat, že při hledání materiálů pro tuto recenzi jsem narazil na literátův zajímavý výrok publikovaný dva roky před jeho smrtí, v němž praví: Naše situace, lidská situace, není ani neradostná ani smysluplná, ale legrační. Jak jinak byste to chtěli nazvat? Když se nad tím zamyslíte, nejen že toto poselství vyzařuje z humornějších pasáží („Kompulzivní jedinci… žijí ve světě, ve kterém vše podléhá rozkladu…“ „V tom případě jsme všichni kompulzivní,“ odtušila Bonny Kellerová, „protože žijeme v rozkladu… není to tak?“ Usmála se na něj. Nemohl si pomoci a úsměv jí opětoval.), ale vine se celou mistrovou literární tvorbou jako nit – tenká, na první pohled neviditelná – kterou lehce přehlédnete; ale kdo hledá, najde, protože tam někde vždycky je.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 7,5/10: Dr. Krvemsta nepatří mezi autorovy nejlepší práce, ač vyniká psychologickou perokresbou, větším důrazem na detail, dvojsečným humorem či několika bystrými postřehy, nenadchne zápletkou a jejím za vlasy přitaženým vyvrcholením, ani vizemi. Je to ovšem román plný fragmentů z Dickova života a víc než to je zhmotněnou nadějí, že člověk je dobrá a mírumilovná bytost. Raději budu věřit, že tomu tak je.
- Philip K. Dick: Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě
- vydal: Argo, Praha, 2009
- přeložil: Robert Hýsek
- obálka: Pavel Růt
- 258 stran / 238 Kč
