Zničený muž, Alfred Bester
 |
Román, který dostal první historickou cenu Hugo, je v nejsvrchnějším plánu poměrně jednoduchým krimi příběhem columbovského ražení. Tím mám na mysli, že stejně jako ve známém seriálu víme od začátku, kdo je vrah, a sledujeme jeho souboj s detektivem. V tom časem přiměje detektiv podezřelého spolupracovat na objasňování vlastního případu. Průběžné „překvapivé“ pointy (odhalení neuvědomělých příbuzenských svazků mezi postavami apod.) se dají bohužel bez větší námahy odhalit dopředu. Je otázka, jestli díky kultivaci čtenáře za posledních 60 let (kniha vyšla roku 1953), či jestli tomu tak bylo vždycky. V další, důležitější rovině je román sociálně kritickým zamyšlením s hluboce prokreslenou psychikou hlavních postav, skrze něž je společnost reflektována. Tato rovina pak zcela převládá ve famózní závěrečné jízdě do neznáma.
„Na počátku dvacátého čtvrtého století kontrolují veškerou zločinnost telepaté. Jsou schopni zachytit jakýkoli zločin dříve, než k němu dojde. Vražda je prakticky nemožná. Přesto se jeden muž k tomuto činu odhodlá.“ Tak nás láká anotace na přebalu knihy a nutno říct, že to zní téměř neodolatelně. Skutečnost je o něco prozaičtější a hlavní hrdina, průmyslový magnát Ben Reich, nemá s naplánováním a provedením vraždy skoro žádný problém a všudypřítomné telepaty vyřadí ze hry naprosto primitivním trikem. Slíbený souboj s mocnou telepatickou sítí (mistrně popsaný třeba v Dickově Sluneční loterii) se v podstatě nekoná, ale na škodu to není. Zmíněná vražda se stihne odehrát během prvních sedmdesáti stran, a tak o ni vlastně ani nejde. Mnohem spíš jde o to, co onen akt symbolizuje pro svého vykonavatele: vzpouru proti společnosti, obhájení práva jedince na vlastní individualitu a práva činit svobodná rozhodnutí. A i když si to hlavní hrdina neuvědomuje, jde i o právo jednat emocionálně, jako člověk – v krajním případě i tak, že někoho zabije.
„Čest v sobě máme, ale podle vlastního zákoníku… Určitě ne nějaká povymýšlená pravidla, která jakási bázlivá nula sepsala pro ostatní bázlivé nuly. Každý člověk má svoji čest a etiku, a dokud se jich drží, kdo na něj může ukázat prstem? Jeho etika se vám nemusí líbit, ale to vám ještě nedává právo nazývat ho neetickým.“ (Ben Reich k Lincolnu Powellovi, str. 90)
Besterův New York je místem, kde se na jedné straně většinová společnost dostala do stadia absolutní individualizace, otupělosti a nezájmu o cokoliv a kohokoliv. Místem znuděných povalečů, kteří nemají na práci nic lepšího než pořádat sexuální orgie, které v lecčems připomínají antický Řím, nemají ale patřičný náboj. Na druhé straně se nachází společenství telepatů, kteří naopak žijí komunitním životem a fungují téměř na bázi husitské společné pokladny; svou individualitu odmítají opačným způsobem (místo její absolutizace a tím pádem v podstatě zrušení volí cestu jejího rozpuštění v kolektivním vědomí). Telepat si může vzít jen telepatku, v zájmu zachování společenství, a pokud se láska nevejde do tohoto vzorce, je vytěsněna. Za třetí je místem, kde soudní procesy vede počítač a policejní prací je předložit mu strohé, nezvratitelné důkazy. (Tím Bester dále velmi výrazně potlačuje proklamovanou úlohu telepatů při kontrole společnosti. Jejich zjištění totiž nemohou být použita, nejsou-li podložena takříkajíc hmatatelnými důkazy.)
Vedeni soubojem myslí Bena Reicha a telepatického policejního prefekta Lincolna Powella se dostáváme pod povrch zmíněných skutečností, sledujeme nitky, které tyto muže (zvláště prvního z nich) vážou k čemusi, co bychom mohli nazvat zlomovým bodem ve společenské realitě (Powell se vyjadřuje v tom smyslu, že Reich je člověk, který dokáže svůj mentální obraz otisknout na společnost a řídit její další kroky), a nakonec nacházíme nečekané pochopení.
Výjimečnost lidského individua, i třeba společensky nepřijatelného, se ukazuje být hlavní Besterovou modlou, materiálem, se kterým se musí pracovat, místo aby byl zničen, jak bylo (a v mnoha případech nejspíš stále je) běžnou psychiatrickou praxí. Takový zničený muž je totiž v autorově pohledu jasně negativní skutečností a název knihy tak můžeme brát jako jakýsi zdvižený prst, protest či varování.
Zmíněné podněty k zamyšlení každopádně román podává velmi přístupnou cestou, jeho sloh je svižný a rozhodně nezestárl. Ostatně na chvále Besterova jazyka je po právu založena i předmluva od Harryho Harrisona.
- Alfred Bester: Zničený muž
- vydal: Laser-books, Plzeň 2009
- přeložil: Luboš Makarský
- obálka: John Picacio
- 256 stran / 179 Kč
