Byl jednou jeden svět, který byl pojmenován světem Nejmocnějších. Jeho autorkou byla mladá nadějná spisovatelka Jitka Ládrová. A protože v tomto světě cítila potenciál, rozhodla se nabídnout vytvořené, leč zatím neosídlené země literárním plenitelům, nájezdníkům a bardům, aby společně s ní vytvářeli legendy nebo třeba zcela obyčejné příběhy všedního dne.

Struny osudu – přesně ty měly být tématem druhého ročníku literární soutěže pod taktovkou Jitky Ládrové navázané na rozvíjející se svět Nejmocnějších. Stejnojmenný povídkový sborník prezentuje to nejlepší z druhého ročníku klání začínajících i pokročilejších mistrů pera. Podobně jako ve sborníku s názvem Zpívající věže, shrnujícím první ročník soutěže, zde nenajdete žádné jméno z „první spisovatelské ligy“, i když Věra Mertlíková, Jitka Ládrová a Jela Abasová se k této kategorii pomaličku, ale jistě, blíží.

Desatero osudů, desatero příběhů

Jak již nadpis napovídá, obsahují Struny osudu celkem deset povídek. Oproti sborníku z prvního, zahajovacího ročníku, který obsahoval povídek pouze sedm, se ovšem nic nezměnilo. Soutěžních příspěvků je totiž publikováno také pouze sedm, zbylé tři texty do desítky jsou díly hostujících autorek – editorky sborníku a držitelek prvních dvou pozic z minulého ročníku. Beze změny zůstává i fakt, že kniha obsahuje vedle textů v češtině i dva příspěvky autorů ze Slovenska v jejich rodném jazyce.

V porovnání s renomovanějšími literárními soutěžemi podobného ražení je viditelné, že co do počtu zatím není příliš z čeho vybírat, vítězná sedmička vzešla z celkových osmnácti textů. Na druhou stranu musíme uznat, že i přes nižší počet kusů nechybí vybraným povídkám kvalita! I některé další detaily a drobné nedodělky v technickém provedení knihy odhalují, že celý projekt je teprve ve svých počátcích a má ještě mouchy – ale k těm se dostaneme později. Nyní se podívejme na zoubek povídkám samotným.

Jen pro pořádek si zopakujme, že titulním tématem jsou struny osudu – čekejte tedy motivy nešťastných nebo utlačovaných jedinců, kteří hledají sílu vzepřít se svému osudu a osvobodit se, ať již fyzicky, nebo alespoň psychicky, vnitřně; lidí, kteří se odmítají nechat vláčet osudem a hledají i za cenu oběti vlastní cesty.

Knihu otevírá Jitka Ládrová a její Děti ze země nikoho. Námět není nikterak originální a pointa od určité fáze poměrně snadno odhadnutelná, ale tato povídka boduje zejména silným emocionálním nábojem. Svým syrovým podáním bez příkras a zbytečných kudrlinek patří tento (byť hostující) text v rámci knihy k nadprůměru.

Tereza Holubová vypráví o tom, kterak Loutna hrála teskně. Ve své povídce využívá autorka poměrně netradiční způsob vyprávění – formou dopisů podává osudy dvou odlišných a především vzdálených lidí, kteří sdílí strasti svého života. Na recenzentův cynický vkus je text možná až příliš melodramatický, ale vyprávění funguje, má gradaci a dokáže čtenáře napnout. Ostatně, toto přesvědčení sdílela i porota soutěže a ověnčila Terezu Holubovou pomyslnými vavříny pro vítěze.

Druhou příčku okupuje Ozvěna pomsty Elišky Procházkové. Dobrodružně laděný příběh o neblahém rodinném dědictví, propojení dějových linií minulosti a současnosti a velmi čtivé podání – to jsou nejsilnější zbraně, kterými se text ohání. K prvenství chyběla opravdu pouze ona špetka neokoukanosti.

Éterická – ano, přesně tak se jmenuje povídka na třetím místě. Tvůrcem je Vlastimil Diuk Čurda. Opět se jedná o věc, která vsází na silnou emoci. Hlavní hrdinka je možná éterická, ale text sám o sobě je drsný a překvapivá pointa na hony vzdálená happyendu. Právě závěr je momentem, který čtenáři utkví v hlavě a který zřejmě vyhoupl toto krátké dílko v pořadí soutěže tak vysoko.

Popravdě, mezi prvními třemi texty se velmi těžko vybírá a porotcům jejich roli ani v nejmenším nezávidím. Každé z děl má něco, čím čtenáře osloví. Naštěstí čítá porota druhého ročníku sedm členů, takže výsledky by měly být dostatečně objektivní.

Osobně mě nejvíce ovšem zaujal text Barbory Novotné Každá mince má dvě strany. Lovec lidí, který rozehrává velkou hru, u které není jisté, kdo z ní vyjde jako vítěz, je zkrátka téma blízké mému naturelu. Ano, text nese známky nevypsanosti a uspěchaný závěr trochu kazí výsledný dojem, takže stupně vítězů se nekonají oprávněně, ale opět se vracíme k otřepanému klišé, že povídkové sbírky jsou skvělé v tom, že si každý čtenář najde dílo, které mu sedne bez ohledu na umístění.

Ještě krátce ke zbylé dvojici hostujících povídek: dílo Jely Abasové je adaptací jedné z nosných legend světa Nejmocnějších a bez kudrlinek a příkras funguje mnohem lépe než věci ve sborníku z minulého ročníku; Věra Mertlíková ukazuje, že umí skloubit zajímavý námět s poezií a líbivým literárním provedením a že v její osobě roste budoucí hvězda českého fantastického nebe.

Zbylé tři texty ponechám kompletně jako překvapení pro čtenáře – jak již bylo uvedeno výše, rozhodně kvalitativně nezaostávají za vítězi, jen jim prostě chybí nějaký ten háček, díky kterému se vám zahnízdí v hlavě na delší dobu.

Pokud srovnáme literární úroveň prvního a druhého ročníku soutěže, je zřetelně vidět stoupající křivka. Dobře, částečně je to kvůli hostujícím povídkám, ale i když si je odmyslíme, stejně je viditelný krok vpřed. Svět Nejmocnějších zkrátka buduje svoji pozici a nezbývá než Jitce Ládrové držet palce, aby do příštího ročníku zlákala (byť v roli hostujícího autora) nějaké opravdu velké jméno české či slovenské literární scény!

Dva kroky vpřed, jeden zpátky

Struny osudu jsou, jak již bylo několikrát uvedeno, sborníkem reprezentujícím výsledek literární soutěže. Ke Zpívajícím věžím měli po technické stránce recenzenti mnoho připomínek a návrhů na zlepšení. Je zřejmé, že editorka nezůstala k výtkám hluchá, přesto však uvízla ve svém snažení na půl cesty.

Jako první si vezměme na paškál ilustrace. Roland Havran, dvorní ilustrátor sborníků, tentokrát sáhl po ilustracích zpívajících věží z předchozího ročníku k postavám z mytologie světa Nejmocnějších. Černobílé kresby působí (snad až na jednu výjimku) opravdu působivě a výborně dotváří celou sbírku. Autorka navíc pod každou kresbou seznamuje čtenáře s vyobrazeným božstvem a jeho zařazením v rámci panteonu.

První větší výtka míří k povídkám samotným – na většině stran je v záhlaví stránky uveden název povídky, na některých stranách však z nepochopitelných důvodů chybí. Je to sice detail, ale malé detaily dělají velké knihy! Navíc, Jitka Ládrová vše bere velmi vážně a profesionálně – zatímco sborník z prvního ročníku byl jakýmsi literárním pokusem, Struny osudu už mají být plnohodnotnou a reprezentativní knihou.

Ve Zpívajících věžích byla u každé povídky krátká předmluva editorky, byť dost nešťastně a neprofesionálně podaná. Je škoda, že zmizela nadobro, protože se domnívám, že čtenáře zajímají i příběhy v pozadí, které mnohdy dávají danému textu jiný rozměr. Je jedno, zda daný text vytvoří sám autor, nebo si editorka vylije srdce, jak těžké bylo dané dílo „překopat“ tak, aby odpovídalo nabízenému světu.

Jitka Ládrová v pěti bodech

1. Jitka Ládrová se narodila roku 1991 a pochází ze severních Čech.
2. Vystudovala Technickou univezitu v Liberci, kde v současné době studuje doktorát.
3. Psaní se začala věnovat zhruba ve druhém ročníku svých vysokoškolských studií, přičemž nejraději se spisovatelské vášni oddává nad šálkem zeleného čaje ve své oblíbené čajovně.
4. Jejími největšími úspěchy jsou povídky Zákon smečky (Mlok 2016), Pomoc osudu (Žoldnéři fantazie – Inteligentní ledovce a jiné zrůdy), Ornáda (Žena se sovou, 2017) a Tajemství úspěchu (minibook Fascinace 6, 2017). V roli editorky má na svědomí dva sborníky přinášející výsledky literární soutěže vyhlášené samotnou Jitkou Ládrovou – Zpívající věže a Struny osudu (obě Straky na vrbě, 2017).
5. Její debutový román Němé duše v současnosti čeká na vyjádření nakladatele.

Bonus v podobě popisu říší ve světě Nejmocnějších a pár slov jejich duchovní matky je vítaný, jen je z pohledu čtenáře trochu škoda, že se s nastíněnými říšemi v povídkách příliš nepracuje.

A nyní k samotnému popisu vyhodnocení soutěže. Zde byl odveden zřejmě největší kus práce směrem ke zlepšení, ale zároveň i ten největší krok zpět. Zůstává na každém, jak vyhodnotí fakt, že celkové pořadí je umístěno pouze na internetových stránkách – v dnešní době s možností připojení na každém kroku jde o spíše elegantní tah než nedostatek. Horší už je, že ani na těchto stránkách není uvedeno KOMPLETNÍ pořadí, a tento fragment navíc obsahuje i povídku ze soutěže nakonec vyřazenou pro nesplnění soutěžních kritérií. S povděkem kvituji uvedení složení poroty přímo v knize (a opět k tomu navážu připomínku: možná by stálo za to uvést i způsob hlasování).

Další výtka se týká faktu, že u povídek ve sborníku není uvedeno jejich pořadí – minimálně vítěz by si tuto poctu zasloužil. Za mnohem problematičtější však považuji skutečnost, že nejsou označeny ani hostující povídky; to, že jsou uvedena jména autorek v samém závěru, situaci příliš nezachraňuje.

Po stránce literární Struny osudu dohánějí svoji etablovanější českou soutěžní konkurenci – sedmička obsažených soutěžních textů dokáže čtenáře oslovit a nabízí pestrost námětů i zpracování; přesto ale autoři mají stále dostatek prostoru pro růst. Na druhou stranu objevíte nová jména na scéně, a kdo ví, které dveře se nyní těmto nadějným spisovatelům mohou otevřít. Trojice hostujících povídek je pak vítaným zpestřením celé knihy. Po stránce technického provedení však stále nalezneme nedostatky, které bude v budoucnu třeba odstranit.

• Jitka Ládrová (editorka): Struny osudu
• Straky na vrbě, 2017
• Obálka: Roland Havran
• 288 stran, 180 Kč (v e-shopu Fantasye již za 162 Kč)