Temnota kovaná v ohni (Železní elfové 1), EXKLUZIVNÍ UKÁZKA
 |
Temnota kovaná v ohni nás coby první kniha ze série fascinujících vyprávění zavádí do nelítostného světa luku a šípu… mušket a kanónů… magie a diplomacie – v Impériu balancujícím na pokraji války. V tomto světě je Konowa Rychlý Drak, bývalý velitel Imperiálních jednotek Železných elfů, považován za někoho zcela neobyčejného. Za vraždu zrádného místokrále byl odsouzen a v nemilosti uvržen na místo, které nenáviděl snad nejvíce – do lesa. Smířen se svým osudem nyní touží pouze po klidu… jenže pro Konowu nic tak jednoduchého neexistuje. Záhadná a svůdná dcera elfkynanského guvernéra jej vyhledá v nebezpečné divočině, aby mu předala královský výnos, kterým je s okamžitou platností opět povolán do služby jako důstojník Imperiální armády. Mezitím na východě zvěstuje padající Červená Hvězda návrat magie, jež na dlouhou dobu ze země zmizela. Zběsilý závod o její získání může začít. Pro Konowu to je šance na vykoupení – dokonce i v případě, že vše vypadá jako sebevražedná mise. Vojáci, které má Konowa k dispozici, nejsou zdaleka takoví, jaké by si přál a navíc musí plnit rozkazy neschopného prince. Ale nejhorší je, že jeho hlavním protivníkem v riskantní honbě za Hvězdou je obávaná Stínová vládkyně – legendární elfí čarodějnice…
Na opačné straně mýtiny, sotva třicet yardů daleko, dřepěli u vyvráceného stromu čtyři rakci.
Čtyři sedm stop vysocí, černí rakci s mohutnými rameny a nepěstěnými vlasy, kteří na Konowu zírali mléčně bílýma očima posazenýma hluboko ve zjizvených, kožovitých obličejích.
Ale rakci přece vymřeli.
Konowa před sebou spatřil nemožné, přesto věděl, že to skutečně jsou rakci. Viděl obrázky na vydělaných kůžích, které se předávaly z pokolení na pokolení, slyšel staré příběhy, a dokonce držel v ruce lebku jednoho takového stvoření. Dříve žili vysoko v horách a ve velkých hordách pustošili nížiny. Elfové Dlouhé hlídky je uštvali a zničili. Před mnoha staletími a v zemi za oceánem.
Nic z toho teď ale nebylo podstatné. Čtyři rakci dřepěli jen třicet yardů od něj. Jako jeden vstali a v novém postoji na dvou nohách zavrávorali jako opilci jednu rundu od naprostého zpití a pádu pod stůl. Ruce podobné prackám jim visely až ke kolenům a z prstů vysunuli dlouhé, zahnuté drápy.
Největší z nich otevřel tlamu a odhalil dlouhé, žluté špičáky lesklé slinami. Vyrazil vysoký, kňouravý řev a zbývající tři mu odpověděli tak hlasitě, až se lesní půda roztřásla.
Byl to křik stejně studený a černý jako hlubiny času, v nichž měl být ztracen.
„Kóónnnowóóóó…“
Konowovi se stáhla hruď a dech mu vyrazil z plic, jako by ho zasáhla dělová koule.
Největší ze čtyř rakků jasně vyslovil jeho jméno. Netvor s námahou zkroutil ústa, jak se snažil jméno vyslovit, jeho jazyk byl spíše zvyklý přehazovat kusy masa v tlamě než mluvit.
„Kóónnnowóóóó…“
Měl utéct. Bylo by to nejmoudřejší.
Konowa vypálil z muškety, z plných plic zařval a vyrazil k rakkům.
Ozvalo se hlasité prásknutí následované valícím se oblakem štiplavého kouře plného jisker a mušketa sebou v jeho rukou trhla. Kulka pronikla s hlasitým mlasknutím rakkovi, který řekl jeho jméno, hrudníkem a roztříštila mu děsivě bílou páteř, dírou na zádech jasně patrnou.
Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU Z KNIHY TEMNOTA KOVANÁ V OHNI
V běhu Konowa popadl mušketu za teplou hlaveň a plynulým obloukem se jí ohnal druhému rakkovi po hlavě. Mušketa zasáhla maso a kost, trhla Konowovi pažemi a rameny a umlčela jeho křik, kousl se totiž do jazyka. Nejbližší rakk padl s kňučením k zemi s lebkou rozdrcenou jako skořápka vajíčka, jedno bílé oko mu prasklo a rozteklo se dolů po líci. Konowa se rozesmál, jak měl během bitvy ve zvyku, a v ústech cítil slanost vlastní krve. Nízkým zpětným úderem se ohnal po dalším rakkovi a ucítil uspokojivé křupnutí kostí, které se neslo zbraní až do jeho těla.
Kolem hlavy mu hvízdly dvoje drápy, Konowa se přikrčil a vrhl vpřed. Nabral rakka pravým ramenem, otočil se na podpatcích a vší silou bodl hlavní muškety vzhůru.
Rakk zavřeštěl, když utržil zásah ocelovou hlavní do žaludku, ale bez bajonetu mušketa netvora jen rozzuřila. Rakk objal Konowu silnými pažemi a drtivě si ho přitáhl k hrudi. Netvor ho zvedl a divoce s ním točil ve vzduchu, zatímco Konowa se zoufale snažil pustit mušketu a dosáhnout na sekyru připnutou k lýtku. Uslyšel prasknutí – a v hrudi mu vybuchl blesk, jak mu rakk zlomil žebro. Zmáhala ho mdloba, když se mu konečně podařilo uvolnit si ruce a sáhnout pro sekyru. Slábnoucí prsty se mu plazily dolů po noze, šmátraly po zbrani a stisk na jeho hrudníku dál sílil.
Nahmatal topůrko, vzápětí mu ale vyklouzlo z prstů, jak s ním netvor praštil o zem. Konowa posledním zbytkem dechu vykřikl, zůstal bezmocně ležet na zádech a čekal na konec.
Sotva několik palců nad sebou spatřil dvě mléčně bílé oči a v rakkově dechu cítil zkažené maso posledního žrádla. Konowa se v posledním projevu vzdoru usmál.
Před očima se mu mihly rozeklané bílé zuby a po obličeji se mu roztřískla horká, kouřící krev.
Když opět dokázal zaostřit, viděl nad sebou jen hvězdy. Konowa se roztřeseně nadechl a zvedl se na lokti.
Jir držel statného rakka za hrdlo a třásl s ním jako vítr obilím za bouře. Když se Jir ujistil, že netvor je mrtvý, rozevřel čelisti a nechal zdechlinu s tupým bouchnutím spadnout na zem.
Na mýtině ležela tři další tmavá těla a ve vzduchu houstl pach krve a smrti. Konowa sebral zbytky sil, vyškrábal se na nohy a mušketu použil jako berli. Jir k němu vzhlédl a vycenil zuby, v koutku tlamy mu pořád vězel kus rakka.
„Klid, chlapče, tak hladový nikdy nebudu,“ řekl a opatrně obešel žeroucího bengara, aby se ujistil, že rakci opět vymřeli. Ten největší byl očividně mrtvý, kolem díry o velikosti pěsti v jeho zádech se už rojily mouchy. Druhý, kterého dostal, na tom byl stejně a vnitřnostmi třetího se krmil Jir. Což znamenalo, že Jir musel zabít i čtvrtého.
Konowa zapátral po zdechlině a našel ji zhroucenou na hromadě asi o dvacet yardů dál. Kulhavě k ní zamířil, ale ihned si všiml, že je něco v nepořádku.
Jak se blížil, uvědomil si, že se nejedná o tělo rakka, nýbrž elfkynské ženy. Tak kam se poděl čtvrtý rakk? Ohlédl se po Jirovi, ale ten nevzrušeně žral. Čtvrtý netvor se musel dát na útěk a ani se neohlédl.
Konowa upustil mušketu, odklopýtal posledních několik stop k ženě, opatrně si klekl a držel si přitom bolavá žebra. Žena ležela obličejem dolů a na sobě měla lovecký oděv z vyztuženého plátna obarveného hnědě a zeleně. Jako většina jejího lidu měla i ona tmavou pleť, dokonce tmavší než Konowa. Ve svitu hvězd Konowa i elfským zrakem sotva rozeznal složité vzory tetování na jejích pažích. Dlouhé hnědé vlasy měla spletené do silného copu ozdobeného matnými kousky perel, který se jí plazil dolů po zádech a ležel stočený na zemi. Obrnil se před tím, co najde, pak vzal tělo za ramena a opatrně ho otočil.
Jen hluboko zakořeněné válečnické instinkty ho zachránily před tenkou dýkou, kterou po něm žena sekla. Konowa se rychle pohnul vpřed, takže ho do krku zasáhla rukou, ne čepelí. Než mohla znovu zaútočit, udeřil ji Konowa čelem ze strany do obličeje a odkulil se z dosahu.
Loukou se rozlehlo zaskočené vyjeknutí, Jir překvapeně zavrčel, zvedl od krve umazaný čenich a vyprskl kousky masa. Konowa se snažil zůstat při vědomí a pátral po své mušketě. Konečně ji zahlédl, ale byla příliš daleko. Žena už byla na nohách a mířila k němu, když tu zavrávorala, dosedla tvrdě na zem a dýka jí vypadla z ruky.
Konowovy oči zalétl k dýce. Čepel ve svitu hvězd nepřirozeně zářila a on si uvědomil, že je z naleštěného dřeva, ne nepodobná přísežným zbraním Dlouhé hlídky. Chvíli na ni hleděl a čekal, jestli odhozená zbraň není léčka, ale ona tam jen seděla a v očích měla rozostřený pohled. Úder čelem ji přece jen omráčil. Rozhodl se, že moudřejší bude být opatrný, proto zůstal naprosto nehybně sedět a soustředil se na dýchání. A měřil si ženu před sebou.
Rozhodně nebyla elfka. Konowa si prohlížel její svůdnou tvář, v níž ho přitahovaly hlavně oči mandlového tvaru. Odhadl, že jí nebude víc než dvacet, i když exotický vzhled elfkynů způsoboval, že i padesátileté matróny vypadaly mnohem mladší. Ať už byla jakkoli stará, její hladká, snědá kůže a plné rty byly báječnou změnou, poté co celou věčnost zíral jen na chlupatého Jira. A pak tu byly její dosti rychlé reakce. Konowa cítil nutkání rozesmát se, jeho den se totiž stával s každou minutou absurdnějším, měl ale pocit, jako by se mu při smíchu do hrudi zabodávaly nože, proto toho raději nechal.
Když agonie polevila natolik, že ji dokázal snést, Konowa pomalu vstal. Rozhodl se použít gharsi, nejběžnější z dvaceti tří jazyků, kterými se v Elfkyně hovořilo, a doufal, že mu žena porozumí. „Nechci vám ublížit,“ řekl, „no, aspoň ne víc.“ Každé slovo cítil jako ostré bodnutí v hrudníku.
Zvuk jeho hlasu ji probral. Přimhouřila oči a rychlým pohybem sebrala dýku ze země. Konowa zůstal nehybně stát a doufal, že žena nemá dost sil na to, aby ho znovu napadla. Kdyby to udělala, nevěděl, jestli by sám měl dost síly na to, aby se ubránil.
„Kdo jste?“ zeptala se jazykem běžně používaným v Impériu, což naznačovalo, že má vzdělání. „A co jsou ty věci?“
„Jmenuji se Konowa,“ řekl a pomalu spustil ruce. „A ty věci jsou… rakci. Tvorové znetvoření temnou magií. Měli už dávno, dávno vyhynout.“ Podezřívavost ho i navzdory bolesti přiměla k opatrnosti. „Jejich paní byla elfská čarodějka…“
Znovu přimhouřila oči. „Žádnou elfskou čarodějku jsem neviděla,“ řekla chladně. Rozhlédla se po mrtvých rakcích. „Tak co tu ty věci dělají?“
Konowa na ni dlouho hleděl a odhadoval její upřímnost, než odpověděl. Nakonec dospěl k závěru, že za ně není odpovědná… i když doufal, že jeho úvahy mají hlubší odůvodnění než jen to, že se mu zdá přitažlivá.
„Nemám tušení,“ zalhal a odmítal přemýšlet o tom, proč a jak jeden z nich volal jeho jméno. „Neměli by tu být. Měli vymřít.“
„Jak pořád dokola tvrdíte,“ řekla a v hlase jí jasně zaznívala nedůvěra.
„No, když nějaký tvor vymře, tak by měl zůstal vymřelý, ne?“ odsekl Konowa, protože už toho začínal mít dost.
Otevřela ústa, aby znovu něco namítla, pak ale zaváhala a zadívala se na něj s novým zájmem.
„Jak že se jmenujete?“
„Konowa,“ řekl a najednou ho ovládla hrůza.
„Plukovník Konowa Heer Ul-Osveen od Železných elfů?“
Kdyby krev dokázala v zemi připomínající bublající kotlík zmrznout v žilách, ta Konowova by to udělala. Ještě před několika minutami si myslel, že jeho minulost je stejně mrtvá, jako měli být rakci.
Hleděla na něj očima zelenýma jako les okolo a on v nich viděl svoji zkázu.
„Místokrálův vrah?“ zeptala se znovu, konečně schovala dýku do pochvy a pomalu vstala.
„Mimo jiné,“ řekl a klesl k zemi.
Přistoupila k němu a zadívala se na něj shůry. „Hledala jsem vás.“
Zhluboka se nadechla, odhrnula si z očí pramínek vlasů a z lovecké kazajky vytáhla tenký papírový svitek s velkou voskovou pečetí, kterou nehtem zkušeně rozlomila. Konowa zavřel oči a modlil se za vysvobození.
„Konowo Heere Ul-Osveene, tímto královským výnosem řádně dosvědčeným v Protektorátu Větší Elfkyny Kalarijského impéria jste s okamžitou platností povolán zpět na místo důstojníka v imperiální armádě Jejího Veličenstva. Ach, pane,“ pokračovala a zatvářila se ustaraně, „důrazně bych vám doporučovala, abyste se co nejdříve vykoupal a oblékl. Váš čas sbližování se s přírodou skončil.“
Konowa si povzdychl. Pokud existovalo vůbec něco, co ho mohlo spasit, patrně se to ztratilo v tom mizerném lese.
- překlad: Kateřina Niklová
