Temnota kovaná v ohni, Železní elfové 1
 |
Temnota kovaná v ohni nás coby první kniha ze série fascinujících vyprávění zavádí do nelítostného světa luku a šípu… mušket a kanónů… magie a diplomacie – v Impériu balancujícím na pokraji války. V tomto světě je Konowa Rychlý Drak, bývalý velitel Imperiálních jednotek Železných elfů, považován za někoho zcela neobyčejného. Za vraždu zrádného místokrále byl odsouzen a v nemilosti uvržen na místo, které nenáviděl snad nejvíce – do lesa. Smířen se svým osudem nyní touží pouze po klidu… jenže pro Konowu nic tak jednoduchého neexistuje. Záhadná a svůdná dcera elfkynanského guvernéra jej vyhledá v nebezpečné divočině, aby mu předala královský výnos, kterým je s okamžitou platností opět povolán do služby jako důstojník Imperiální armády. Mezitím na východě zvěstuje padající Červená Hvězda návrat magie, jež na dlouhou dobu ze země zmizela. Zběsilý závod o její získání může začít. Pro Konowu to je šance na vykoupení – dokonce i v případě, že vše vypadá jako sebevražedná mise. Vojáci, které má Konowa k dispozici, nejsou zdaleka takoví, jaké by si přál a navíc musí plnit rozkazy neschopného prince. Ale nejhorší je, že jeho hlavním protivníkem v riskantní honbě za Hvězdou je obávaná Stínová vládkyně – legendární elfí čarodějnice…
Voják na hlídce se opíral o opuštěný vůz a jeho rozlámané kolo používal jako podpěru pro mušketu. Vybledlý nápis na postranici vozu hlásal 35. PĚCHOTNÍ PLUK – KALARIJSKÁ IMPERIÁLNÍ ARMÁDA, ne že by ho dokázal přečíst nebo ho vůbec zajímalo, co slova znamenají. Vykoukl zpoza vozu, ale neviděl nic než několik oranžových teček ve tmě, které představovaly rozsvícené lucerny na zdech pevnosti. Byla stejně sešlá jako vůz. Skutečné pevnosti se podobala už jen v noci, ale i za tmy nerovná linie luceren ukazovala, kde se části zdi vlivem zubu času a nezájmu zhroutily.
Posunul si čáku do týla, rukávem si utřel z čela pot a rozepnul si horní knoflík uniformy. V tom vedru by se dala smažit vajíčka, pomyslel si a vzápětí se mu z té představy udělalo zle. Kdysi by zhltl i sotva ožehnutý koňský steak a šel si přidat, ale zdejší horko ho připravilo o chuť, a to nejen k jídlu.
„Čestná stráž, to určitě,“ zabručel si pro sebe a z kapsy kabátce vytáhl vyřezávanou dýmku a kožený váček s tabákem. „No tak byl poslední místokrál tak pitomý, že se tu nechal oddělat, a co? Jakou čest tu teď podle nich střežíme?“ zeptal se a věděl, že by nedostal uspokojivou odpověď, i kdyby nemluvil jen sám se sebou. V armádě už to tak chodilo. Jen se ptej, říkával seržant, ale odpověď se ti nebude líbit. Vojáka by napadlo, že je zbytečné vůbec přemýšlet.
„Lepší stráž tu potřebovali před dvěma lety, tehdy by to možná k něčemu bylo,“ řekl a zachechtal se. Palcem pravé ruky si nacpal do dýmky hustý chuchvalec tabáku a levou rukou zašmátral v uniformě po křesadle.
Znovu se pokradmu podíval na pevnost. Měl deset minut, nanejvýš patnáct, než ho přijde zkontrolovat seržant. Dost času na to, aby si dobře zakouřil, tedy pokud najde křemen. Rukou zavadil v kapse o něco tvrdého a hranatého a usmál se. Vytáhl křesadlo ven, připravil si kousek křemene a právě se chystal škrtnout, když na nebi uviděl třpyt. Zarazil se a vzhlédl. Ozvalo se burácení a nad pevností se objevilo ohnivé světlo.
Zaječel, odhodil křesadlo a zakryl si oči paží. Krajinu na okamžik zalil rudý svit a zase zmizel. Pomalu nechal paži klesnout, zamrkal a čekal, až se mu vrátí zrak.
Všechno vypadalo stejně jako předtím. Pevnost pořád stála a její zdi lemovaly lucerny. Bylo to nějaké kouzlo? Přejel si rukama po těle a zjistil, že mu nic není. Vzpomněl si na křesadlo a sehnul se pro ně. Pokrývala ho jinovatka?
Předklonil se ještě víc a natáhl ruku. Špičkami prstů cítil, že vzduch u země je chladnější.
Tráva před jeho očima schnula a země pukala jako talíř hozený na podlahu. Z půdy vyrazilo něco černého a chňaplo ho za zápěstí. Pokusil se uskočit, ale nedokázal se z ledového sevření vymanit. Výkřik mu uvízl v hrdle, když se ze země začal soukat temný tvor. Obličej měl jako poskládaný z rozlámaných stínů, ale něco mu na něm připadalo povědomé.
„M… místokráli?“ vypravil ze sebe a dech se mu srazil v bledou páru.
Tvor pustil jeho zápěstí, popadl ho za krk a zvedl ho, až se nohama vůbec nedotýkal země. Malá dýmka a křesadlo dopadly na zem, kde je ihned pokryla studená, černá jinovatka.
„Už ne,“ řekl Posel Stínové vládkyně, odhodil mrtvolu stranou a zamířil k oranžovému světlu na kopci. Za patami mu začal růst les.
A vydal se na lov.
*
Na jižním pobřeží Elfkyny existovala spousta míst, kde nebylo dobré uvíznout ve vlhkém parnu pravého poledne uprostřed léta. A na prvním místě seznamu byl bazar přístavu Ghamjal. Horko se roztékalo ulicemi jako vlhká malta, vyplňovalo všechny pukliny a škvíry a zpomalovalo chod života v plazení.
Faltinald Elkhart Gwyn, držitel Řádu jantarového kalicha a Podvazkového řádu sv. DiWynna, člen Královské thaumaturgické a vědecké společnosti a nedávno jmenovaný místokrál Protektorátu Větší Elfkyny Kalarijského impéria Jejího Veličenstva neměl radost. Už před hodinami měl být v místokrálovském paláci, ale jeho kočár i průvod trčely pořád na jednom místě.
„Smrdutá žumpa,“ podotkl místokrál a zvedl si k nosu navoněný kapesník. Pachy bublaly a prosakovaly z pěti tisíc kupeckých stánků namačkaných v prostoru, který měl původně pojmout pouze jejich pětinu.
Tažných zvířat tu bylo tolik jako much, které je v bzučících černých oblacích obletovaly a s každým švihnutím ocasů ulepených od výkalů se zvedly a poodlétly. Skořice, syrové maso, sražené mléko, hořčice, kardamon a ostře hořká vůně tungamských ořechů útočily na čich tak silně, až zákazníkům na tržišti slzely oči a skoro zapomněli na puch potu a stok, který se pod vším nesl.
Dveře kočáru se otevřely, objevil se v nich poručík v zelené uniformě kalarijské pěchoty a zasalutoval. Pachy z tržiště pronikly do vozu a místokrál měl co dělat, aby se nepozvracel.
„Omlouvám se za zpoždění, Vaše Milosti, ale jeden z jezdců převrhl elfkynský stánek a kupec nás nechce nechat projet, dokud ho neodškodníme.“
Místokrál si povzdechl do kapesníku. „A to je všechno? Dobrá, zastřelte ho.“
Důstojník zamrkal a otevřel a zavřel ústa. „Pane?“
„Překážet místokráli znamená překážet Impériu, což je ekvivalent vzpoury.“ To, že jedním z jeho prvních činů jako nově jmenovaného místokrále bude zastřelení kupce na tržišti, zemi určitě pobouří, což si dobře uvědomoval a nijak mu to nevadilo. Nastal čas, aby se Impérium vydalo novou cestou, i když Její Veličenstvo nesouhlasilo, a k tomu potřeboval, aby Elfkyna vzplála.
Poručík si odkašlal, protože se očividně ztratil u pojmu „ekvivalent“. Zato slovo „vzpoura“ ho zasáhlo jako dělová koule. „Vaše Milosti, nemyslím, že je to tak zlé!“ Mumlání rozrůstajícího se davu naznačovalo, že možná není, ale brzy bude, pokud někdo zavdá davu správný podnět.
Místokrál sklonil kapesník a vycenil zuby v nelidském úsměvu. „Opravdu? Přineste mi ty noviny,“ řekl a ukázal na oškubaný svitek připíchnutý ke zdi před otevřenými dveřmi kočáru. Poručík křikl na seržanta, který papír rychle strhl, podal ho důstojníkovi a ten zase místokráli.
„Dokážete to přečíst?“ zeptal se místokrál a ukázal na velký černý nápis nahoře na svitku.
„Je to Imperiální týdeník, Vaše Milosti,“ řekl poručík pomalu.
„Kalarijského impéria, ano. A pod tím?“
Poručík zamžoural. „SEVERNÍ KMENY CHYSTAJÍ MÍROVÝ PROTEST, zpráva dopisovatelky Jejího Veličenstva Rallie Synjyn.“
Místokrál ucítil za očima první píchnutí bolesti. Už jen představa, že někdo sepisuje současné události, se příčila všemu, v co věřil. Špehovat pro mocné byla jedna věc, informovat poddané něco úplně jiného. Masy nepotřebovaly nic vědět, jen poslouchat. Dopisovatelka Jejího Veličenstva Rallie Synjyn byla očividně osinou v zadnici a potřebovala vytrhnout.
„Domorodci začínají být neklidní. Příliš dlouho neměli pořádného vůdce. Musíme nastolit pořádek.“ Současný stav věcí byl skutečně politováníhodný; ale ještě ne dostatečně chaotický, o čemž Synjyn a Imperiální týdeník podávaly zprávy.
Před dvěma lety jmenovalo Její Veličenstvo jako úlitbu imperiálnímu bratrství správcem Elfkyny elfa z Hynty. Nedopadlo to tak, jak si Její Veličenstvo přálo. Elfkyni nebyli ve skutečnosti elfové a hluboce nenáviděli všechny, kdo jimi byli. Před třemi staletími badatel hledající cestu do východních moří a do Hynty, země elfů, náhodou objevil novou zemi. V přesvědčení, že opravdu našel Hyntu, prohlásil domorodce za elfy, a to navzdory faktu, že elfkyni byli menší, podsaditá rasa, která se elfům v ničem nepodobala a vlastně měla blíž k lidem, jakkoli se místokráli ta představa ošklivila.
Druhým problémem byla vrtošivá, brutální, ale hlavně krvavá vláda předchozího místokrále. Jak… příhodné, pomyslel si nový místokrál a potlačil smích, posledního místokrále totiž zavraždil elf velící pluku Železných elfů, koloniální jednotce Jejího Veličenstva z Hynty.
Skandál Impériem otřásl. Hyntští elfové byli dříve považováni za královniny nejvěrnější koloniální poddané, nyní se ale ukázalo, jací falešníci to doopravdy jsou. Pluk Železných elfů byl rozpuštěn, vojáci posláni na galéře přes oceán do jižních pustin a jejich důstojník postaven před soud a propuštěn ze služby, naneštěstí ale ne popraven. Zjevně existovaly důkazy o tom, že zesnulý místokrál pracoval pro někoho jiného. Kalar byl celou věcí zahanben, zato elfkyni se z místokrálovy smrti radovali a jejich odpor částečně polevil. Jmenování nového místokrále přestalo být prioritou a Gwyn musel na královském dvoře vynaložit spoustu úsilí, aby si místo zajistil. Následky činů posledního místokrále zatím v horku slabě bublaly, ale nebyl tu nikdo, kdo by kotel zamíchal.
No, to se změní.
„Očekávám, že budu do hodiny v paláci, poručíku. Do deseti vteřin bude někdo zastřelen; kdo, to nechám na vás.“
Poručík zasalutoval a zavřel dveře. Vydal rozkazy a rachot kovových nabijáků v hlavních mušket vyvolal v davu povyk. Kočár se rozkolébal, jak se lidé dali na útěk.
„Pal!“ Salva z mušket se rozlehla mezi zdmi z hliněných cihel, následovaná křikem. Kočár se znovu pohnul vpřed a čvachtání pod jeho koly ještě zesilovalo randál. Místokrál zavřel oči a opět se usmál. Věci potřebovaly změnit.
- překlad: Kateřina Niklová
