Tajná křížová výprava (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Assassin’s Creed 3
 |
Niccol? Polo, otec Marka, konečně odhalí příběh, který uchovával v tajnosti celý život – příběh Altaira, jednoho z nejlepších asasínů bratrstva. Altair se vydává splnit těžký úkol – úkol, který ho zavede do Svaté země a ukáže mu skutečný význam Zákona asasínů. Aby dokázal svoji oddanost, musí Altair porazit devět smrtelně nebezpečných nepřátel, a to včetně velmistra templářů, Roberta ze Sablé. Poprvé je zde vyprávěn příběh Altairova života – cesta, která změní chod dějin, jeho nekonečná bitva s templářským spiknutím, rodinný život, který je stejně tragický jako šokující i zrada starého přítele.
Altair se přitiskl ke stěně tunelu, nenápadně se plížil vpřed, obešel mírnou zatáčku a uviděl v tunelu klečet kněze. Na sobě měl hábit templářů, což znamenalo, že se v okolí nacházeli další, patrně v ruinách chrámu. Bezpochyby hledali poklad.
Zrychlil se mu tep. Přesně jak si myslel. Skutečnost, že město ovládal Saláh Al’dín, muže červeného kříže nezastavila. I oni měli na hoře nějakou práci. Jakou? To Altair plánoval zjistit, ale napřed…
Napřed se musel postarat o kněze.
Přikrčil se a přesunul se za klečícího muže, který se dál modlil a vůbec si neuvědomoval, že smrt je blízko. Altair přesunul váhu na nohu vpředu, lehce ji pokrčil v koleni, zvedl čepel, stáhl ruku dozadu a připravil se zasadit ránu.
Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU z knihy Tajná křížová výprava
„Počkej!“ zasyčel za ním Malik. „Musí existovat jiný způsob… Nemusí zemřít.“
Altair ho ignoroval. Jedním plynulým pohybem popadl kněze pravou rukou za rameno a levou mu vrazil čepel zezadu do krku, mezi lebku a první obratel páteře, kterou tak přeřízl.
 |
Kněz neměl čas ani vykřiknout: smrt nastala téměř okamžitě. Téměř. Jeho tělo sebou trhlo a napjalo se, ale Altair ho pevně držel a cítil, jak z něj odplývá život, protože mu prst tiskl na krkavici. Tělo se pomalu uvolnilo a Altair ho nechal klesnout na zem, do stále se zvětšující kaluže krve, kterou nasával písek.
Přečtěte si i UKÁZKU Z PRVNÍHO DÍLU ASSASSIN'S CREED – RENESANCE
Bylo to rychlé a naprosto tiché. Když ale Altair zasunul čepel zpátky na místo, všiml si, že na něj Malik hledí s obviněním v očích. Měl co dělat, aby neohrnul nad jeho slabostí ret. Zato Malikův bratr Kadár se na knězovo tělo díval se směsicí úžasu a úcty.
„Výtečné zabití,“ řekl bez dechu. „Štěstěna provází tvoji čepel.“
„Žádná štěstěna,“ chvástal se Altair, „um. Dívejte se a možná se něco přiučíte.“
Když to říkal, pozorně sledoval Malika a viděl, jak asasínovi zlostně zahořely oči, určitě žárlil na úctu, kterou Kadár cítil k Altairovi.
A opravdu, Malik se obrátil k bratrovi. „Ano. Naučí tě, jak ignorovat všechno, co nás Mistr naučil.“
Altair se znovu ušklíbl. „A co bys udělal ty?“
„Já bych neupoutal pozornost. Nepřipravil bych o život nevinného.“
Altair si povzdychl. „Nezáleží na tom, jak úkol splníme, jen když ho splníme.“
„Ale to není způsob…“ začal Malik.
 |
Altair se na něj upřeně zadíval. „Můj způsob je lepší.“
Přečtěte si i UKÁZKU Z DRUHÉHO DÍLU ASSASSIN'S CREED – BRATRSTVO
Dlouho se na sebe mračili. I ve vlhkém, plesnivém, studeném tunelu viděl Altair v Malikových očích drzost a zášť. Věděl, že si na něj bude muset dávat pozor. Zdálo se, že si na prsou hřeje hada.
Ale jestli se Malik toužil Altaira zbavit, očividně se rozhodl, že teď na to není správná chvíle. „Vydám se na průzkum,“ řekl. „Pokus se nás ještě víc neznectít.“
Trest za vzpurnost bude muset počkat, rozhodl se Altair, když Malik zamířil tunelem k chrámu.
Kadár se díval, jak odchází, pak se otočil k Altairovi. „Jaký je náš úkol?“ zeptal se. „Bratr mi odmítl cokoli říct, tvrdil jenom, že mám být pyšný, že mě k němu přizvali.“
Altair se na nadšené štěně zadíval. „Mistr věří, že templáři pod Chrámovou horou něco našli.“
„Poklad?“ rozplýval se Kadár.
„Nevím. Ale Mistr to považuje za důležité, jinak by mě pro tu věc neposlal.“
Kadár kývl a na Altairovo mávnutí se šel připojit k bratrovi, takže Altair zůstal v tunelu sám. Zadíval se přemýšlivě dolů na knězovo tělo, na krvavou svatozář na zemi kolem jeho hlavy. Možná měl Malik pravdu. Existovaly i jiné způsob, jak kněze umlčet – nemusel zemřít. Ale Altair ho zabil, protože…
Protože mohl.
Protože byl Altair Ibn-La’Ahád, syn asasína. Nejlepší v řádu. Mistr asasín.
Vyrazil, dostal se k řadě jam, v jejichž hlubinách se vznášela mlha, lehce vyskočil na trám nad nimi, mrštně přistál a přidřepl jako kočka. Klidně dýchal a užíval si své síly a hbitosti.
Přeskočil na další a ještě na další, až se dostal k místu, kde na něj čekali Malik s Kadárem. Aniž by je vzal na vědomí, proběhl okolo a jeho nohy na zemi sotva šeptaly, sotva narušovaly písek. Před ním se nacházel vysoký žebřík a on po něm bez zpomalení vyšplhal, rychle a tiše, a přibrzdil až u vrcholu, kde se zastavil, poslouchal a větřil.
Velmi pomalu vystrčil hlavu do komnaty, kde, jak tušil, stál na stráži zády k němu muž v oděvu templářů: v punčochách, kroužkové zbroji a s mečem u boku. Altair ho chvíli tiše a nehybně studoval a všiml si jeho postoje, svěšených ramen. Dobře. Byl unavený a nesoustředěný. Umlčet ho bude snadné.
Altair se pomalu vytáhl nad zem, chvíli dřepěl, zklidňoval dech a bedlivě templáře studoval, než se přesunul za něj, narovnal se a zvedl ruce: prsty levé měl pokrčené jako drápy; pravou se připravil natáhnout a umlčet strážce.
Zaútočil, trhl zápěstím a uvolnil čepel, která vystřelila z pochvy ve stejnou chvíli, kdy ji vrazil strážci do páteře, přičemž pravou ruku mu přitiskl na ústa, aby mu zabránil vykřiknout.
Na vteřinu tam stáli v příšerném objetí a Altair cítil na ruce zalechtání posledního tlumeného výkřiku oběti. Nato se strážci podlomila kolena, Altair ho jemně položil na zem a sehnul se, aby mu zavřel oči. Jako hlídka selhal a byl za to krutě potrestán, pomyslel si Altair ponuře, když se narovnal a připojil se k Malikovi a Kadárovi, kteří se plížili pod klenbou, jež byla tak uboze střežena.
Když jí prošli, ocitli se v horní části rozlehlé komnaty a Altair se na chvíli zastavil, protože ho naprosto uchvátila. Před sebou měli ruiny proslulého Šalamounova chrámu, který prý postavil v roce 960 před Kristem král Šalamoun. Pokud se Altair nemýlil, hleděli právě na velesvatyni. Raná písma popisovala svatyni jako místo se stěnami obloženými cedrem zdobeným řezbami cherubů, palem a rozkvetlých květin vykládaných zlatem, nyní však byl chrám jen stínem dávné krásy. Dřevěné obložení, cherubové i zlaté ozdoby dávno zmizeli – Altair netušil kam, ale nepochyboval o tom, že se o to zasloužili templáři. Avšak i přesto, že byla velesvatyně vypleněna, stále budila úctu a Altaira přese všechno naplnil úžas, když ji uviděl.
Jeho dva společníci byli uchváceni ještě víc.
„Támhle, to musí být Archa,“ řekl Malik a ukázal přes komnatu.
„Archa úmluvy,“ vydechl Kadár, když ji spatřil.
Altair se vzpamatoval a pohlédl na společníky, kteří tam stáli jako hloupí kupci oslnění pozlátkem. Archa úmluvy?
„Nebuďte hloupí,“ vyplísnil je. „Nic takového není. Je to jenom legenda.“ Když se ale podíval pozorněji, už si tím tak jistý nebyl. Bedna rozhodně připomínala proslulou Archu. Vypadala přesně tak, jak ji proroci popsali: byla vykládaná zlatem, její víko zdobili cherubové a byla opatřena kruhy, do kterých se vsunovaly tyče, aby se dala přenést. A Altair si uvědomil, že na ní něco je. Měla auru…
Odtrhl od ní oči. Jejich pozornost si žádaly důležitější věci, jako třeba muži, kteří vešli do komnaty pod nimi a jejichž boty křupaly na podlaze, kterou dříve pokrývala jedlová prkna, nyní ji ale tvořil jen holý kámen. Byli to templáři a jejich velitel už štěkal rozkazy.
„Chci, aby byla do svítání venku z brány,“ říkal a bezpochyby měl na mysli Archu. „Čím dřív ji budeme mít ve své moci, tím rychleji se budeme moct zaměřit na šakaly v Masyafu.“
Hovořil s francouzským přízvukem, a když se ocitl na dohled, uviděli jeho výraznou pláštěnku – patřila templářskému velmistrovi.
„Robert ze Sablé,“ řekl Altair. „Je můj.“
Malik se k němu rozzlobeně otočil. „Ne. Dostali jsme za úkol získat poklad a vypořádat se s Robertem, jen když to bude nutné.“
Altair, kterého už Malikův neustálý vzdor omrzel, se k němu otočil. „Stojí mezi námi a pokladem,“ zasyčel rozzlobeně. „Řekl bych, že je to nutné.“
„Máme být nenápadní, Altaire,“ naléhal Malik.
„Chceš říct zbabělí. Ten muž je náš úhlavní nepřítel – a nám se naskytla šance zbavit se ho.“
Malik se ale přel dál: „Porušil jsi už dvě zásady Zákona. Teď se chystáš porušit třetí. Nekompromituj bratrstvo.“
Altair konečně vybuchl: „Jsem tvůj nadřízený – titulem i dovednostmi. Dobře víš, že bys neměl zpochybňovat má rozhodnutí.“ S tím se otočil, rychle sešplhal dolů po žebříku na nižší balkón a pak do přízemí, kde se sebevědomě vydal ke skupině rytířů.
Viděli ho přicházet a otočili se k němu, ruce položili na jílce mečů a zaťali čelisti. Altair věděl, že ho budou sledovat, budou se dívat, jak k nim ladně kráčí s tváří schovanou pod kápí, se šatem a rudou šerpou, které za ním vlály, s mečem u boku a s jílci krátkých mečů za pravým ramenem. Věděl, jaký budou mít strach.
A on na oplátku studoval je a v duchu každého z nich odhadoval: kdo šermoval levicí a kdo pravicí; kdo byl rychlý a kdo nejsilnější, a zvláštní pozornost věnoval jejich vůdci.
Robert ze Sablé z nich byl největší, nejmocnější. Měl vyholenou lebku a do tváře vepsané dlouholeté zkušenosti, z nichž každá přispívala k legendě o rytíři proslulém šermířským umem stejně jako krutostí a nemilosrdností – jedno Altair věděl: ze všech přítomných byl právě Robert nejnebezpečnější; musel se ho zbavit jako prvního.
Slyšel, jak za ním Malik s Kadárem seskočili ze žebříků, a ohlédl se, aby zjistili, jestli se řídí jeho příkladem. Kadár nervózně polykal a Malikovy oči nesouhlasně blýskaly. Templáři se ještě víc napjali, když se objevili další dva asasíni, protože síly byly nyní vyrovnanější. Čtyři obklopili Sabla, všichni zbystřili pozornost a vzduch zhoustl strachem a napětím.
„Zadržte, templáři,“ zvolal Altair, když se k pěti rytířům přiblížil. Obrátil se na Sabla, který tam stál s tenkým úsměvem na rtech a rukama volně svěšenýma u boků. Na rozdíl od svých společníků se nepřipravoval na bitvu, nýbrž byl uvolněný, jako by přítomnost tří asasínů nic neznamenala. Altair byl odhodlaný donutit ho za takovou aroganci zaplatit. „Nejste jediní, kdo tu má práci,“ dodal.
Muži se navzájem měřili. Altair pohnul pravou rukou, jako by se chystal tasit meč u opasku. Chtěl, aby se Sablé soustředil na ni, ve skutečnosti ale přijde smrt zprava. Ano, rozhodl se. Předstírat útok zprava, ale udeřit zleva. Když se zbaví Roberta ze Sablé, ostatní templáři se rozprchnou a asasíni si budou moct odnést poklad. Všichni budou mluvit o Altairově velkém vítězství nad velmistrem templářů. Malik – ten zbabělec – bude muset konečně sklapnout, jeho bratr jím bude nanovo uchvácen a po návratu do Masyafu členové řádu Altaira uctí; Al Mualím mu osobně projeví úctu a Altairův postup na pozici Mistra bude zajištěn.
Altair se zadíval protivníkovi do očí. Neznatelně pohnul levou rukou, aby vyzkoušel mechanismus čepele. Byl připravený.
„A co vlastně chceš?“ zeptal se Sablé s bezstarostným úsměvem.
„Krev,“ řekl Altair prostě a udeřil.
S nelidskou rychlostí na Sabla skočil, zároveň uvolnil čepel, předstíral útok pravou rukou a se smrtící rychlostí kobry udeřil levou.
Ale velmistr templářů byl rychlejší a lstivější, než předpokládal. Zachytil asasína uprostřed útoku a zdánlivě bez námahy ho sevřel tak pevně, že se nedokázal pohnout. Najednou byl – děsivě – bezmocný.
V tu chvíli si Altair uvědomil, že udělal vážnou chybu. Smrtící chybu. Pochopil, že domýšlivý nebyl Sablé, nýbrž on sám. Najednou už se necítil jako mistr asasín. Cítil se jako slabé, nemohoucí dítě. A co hůř, chvástavé dítě.
Vzepřel se, ale zjistil, že se sotva dokáže pohnout, Sablé ho snadno držel. Ucítil bodnutí hanby, když si uvědomil, že Malik s Kadárem vidí jeho ponížení. Sablé mu stiskl pevněji hrdlo a Altair zalapal po dechu, když templář přiblížil svůj obličej k jeho. Na čele mu tepala žíla.
„Nemáš zdání, do čeho strkáš nos, asasíne. Ušetřím tě jenom proto, aby ses mohl vrátit ke svému Mistrovi a předat mu vzkaz: Svatá země je pro něj a jeho lidi ztracena. Měl by utéct, dokud může. Pokud zůstane, všichni zemřete.“
- překlad: Kateřina Niklová