Cesta Stefana Kumanského spěje ke svému konci v hlavním městě Říše, Altdorfu. Bouře Chaosu, dosud největší invazní vlna bohů zla a jejich uctívačů, zaplavuje postupně zemi a hrozí smést veškerou lidskou civilizaci. V porovnání s ní se zdají být všechny jeho předchozí bitvy ničím. Tajná společnost Strážců plamene odkryla plán přívrženců Chaosu zaútočit na samotné srdce Říše. Aby Stefan získal klíčovou informaci o nadcházejícím útoku, musí osvobodit z rukou autorit jednoho z nepřátel. V čele narychlo sebrané skupinky dobrodruhů sestoupí do temnoty. Ale je vězeň tím, čím se zdá? Chaos dokáže pokřivit a změnit vše, čeho se dotkne, a je docela možné, že Stefanovi zbývá jen jediná příležitost zastavit hordy zla.

Neil McIntosh: Strážci plamene

Blížila se půlnoc, poslední hodina Dne čarodějnic už byla skoro pryč a Peter Selendorf si právě uvědomil, že má zanedlouho zemřít. Už skoro hodina uplynula od chvíle, kdy se omluvil, opustil hlouček hodovníků, tlačících se kolem bohatě prostřeného stolu, a vydal se hledat samotu ve vzdáleném křídle sídla Gustava Ehrharta. Chvíli jen tak seděl a zíral do noci. Sledoval nepřetržitou dešťovou clonu, zakrývající blyštivá světla Altdorfu. Už den a noc silně pršelo. Déšť padal s takovou vervou, že už obyvatelé města přestávali věřit, že vůbec někdy přestane. A když teď Peter Selendorf seděl v osamění, uvědomil si, že on už se jeho konce nedočká.
Dostal se k nepřátelům skutečně blízko. Skoro to stačilo, aby odhalil hada, který se skrývá v jejich středu. Zbývalo už jen málo a byl by strhl zrádci masku z tváře. Jasně ale cítil, že dnes v noci ho přijdou umlčet. Už se ho pokoušeli zabít dřív, Sigmar je mu svědkem. Nepolevující zlá předtucha a naprosté ticho uvnitř duše teď ale Petru Selendorfovi napovídaly, že dnes v noci nejspíš konečně uspějí.
Smrti se nebál. Představa, že jeho duši už brzy uchvátí Morr, chmurný bůh smrti, mu dokonce nebyla tak úplně proti mysli. Vedl život na hraně, balancoval mezi triumfem a smrtelným nebezpečím. Tajný život, který sdílel jen s několika věrnými druhy, kteří byli, stejně jako on, nadevše oddáni společné věci. Už déle než deset let žil mezi stíny, skryt pohledu každodenního světa. Zápasil s temnými silami, které se pokoušely zotročit Říši, jeho milovanou vlast.
Služebníci Tzeentche, temného Pána proměn, byli jeho starými protivníky. Postupem času jim porozuměl, dokázal být vždy o krok, o myšlenku napřed. Selendorf strávil dlouhá léta tím, že pronásledoval jejich stíny a s každým dalším střetnutím se tahle hra na kočku a na myš stávala ještě nebezpečnější. Teď mu intuice říkala, že dospěli ke konci. Poslední past už brzy sklapne a tentokrát to bude on, kdo uvázne mezi jejími čelistmi.
„Petře!“
Selendorf byl vytržen z chmurného rozjímání. Zvedl hlavu. Kdosi přerušil jeho osamělé přemítání o smrti. Zahlédl povědomou postavu Gustava Ehrharta, svého přítele a druha. V tučné ruce svíral zdobený kovový svícen.
„Milosrdný Ulriku! To jsme tak špatní společníci, Petře? Už jsi pryč skoro hodinu.“ Ehrhart opatrně odložil svícen na stůl a usadil své rozložité tělo do nízkého křesla vedle Selendorfa. Chvíli jen tak pozorovali změť ulic bičovaných deštěm, klikatících se za zdí sídla.
„Po pravdě řečeno,“ řekl po chvíli Ehrhart, „je to skutečně ubohá společnost, a jídlo není o moc lepší.“ Natáhl se pro láhev, která stála netknutá před Selendorfem, a nalil si trochu vína.
„Kupci jsou hlupáci, jeden jako druhý,“ poznamenal. „Co si to jen politici usmysleli, že musím sedět s takovými lidmi u jednoho stolu. Přede dveřmi jim zuří válka, a je jen zajímá, jestli půjdou ceny na říšské burze nahoru, nebo dolů.“ Usrkl vína a povzdechl si. „Kdyby tak tušili, co?“
Peter Selendorf se pousmál. Ehrhart se odmlčel, pak přistoupil k oknu zkrápěnému deštěm.
„Víš, co se říká po městě?“ zeptal se. „Že za jasných nocí se dají zahlédnout ohně, které hoří kolem hradeb Middenheimu. Co si o tom myslíš?“
„Hloupé tlachy,“ odvětil rázně Selendorf. Takový nehorázný nesmysl. „Podle mě je to do Middenheimu víc než pět set mil. I kdyby ohně Chaosu plály na nejvyšší budově v celém Starém světě, nezahlédl bys na takovou vzdálenost vůbec nic.“
„Opatrně,“ upozornil Ehrhart. „Naši nepřátelé mají dobré uši, dokonce i tady v Altdorfu. Jména temných raději vyslovuj jen šeptem.“ Znovu pohlédl z okna. Temná clona deště teď zakryla úplně všechno, dokonce i zlověstný svit obou měsíců, které obvykle prozařovaly noc čarodějnic svou přízračnou září.
Ehrhart se usadil zpátky do křesla. „Ty povídačky ale ukazují, jakou pozornost teď lidé upínají k válce na severu. Ještě před měsícem na Middenheim stěží kdo pomyslel. A teď…“ napil se zhluboka ze své sklenky. „Teď už je to trochu jiné.“
Selendorf neodpověděl. Hleděl do deštivé noci. Snad ho na okamžik pobavila představa, že by mohl v dálce zahlédnout ohně války. Pak se otočil k příteli a unaveně se usmál.
„Po pravdě,“ řekl po chvíli, „upínám poslední dobou pozornost blíž k domovu.“
Ehrhart se zamračil. Zvedl buclatou ruku k tváři. „Je mi to jasné. Něco přede mnou tajíš.“
Selendorf zavrtěl hlavou. Příliš přesvědčivě to ale nepůsobilo.
„No tak,“ naléhal Ehrhart. „Během těch několika temných let už jsme si svěřili větší tajemství, než se ti hlupáci u koryta dozvědí za celý život. Něco se děje. Musíš mi to říci. O co jde?“
Peter Selendorf se krátce, sebejistě zasmál.
„Jenom mi právě došlo,“ řekl a otočil se k příteli, „že brzy zemřu.“

Dole, pod deštěm zkrápěnými ulicemi Altdorfu, hluboko v útrobách prastarého města, se v podzemním přítmí lopotila skupina postav. Několik lidí, ale i tací, jejichž podoba byla jen krutým výsměchem všemu lidskému. Na jejich tvářích a tělech byly patrné první známky mutace: znamení temných bohů. Peter Selendorf by v každém z nich, v člověku i mutantovi, hned rozpoznal svého úhlavního soka. Nepřítele jeho samého, i každého, kdo na tomto světě stál na straně světla a naděje. Teď ale konali své dílo, aniž by si jich Selendorf nebo tisíce dalších duší, žijících na povrchu, povšimli.
Byl jich nejméně tucet. Tiše a vytrvale si razili cestu úzkým, zapomenutým tunelem, který se proplétal pod hlavním městem Říše. Chodba byla stará: byla tu už tak dlouho, že většina těch, co žili na povrchu, o ní neměla ani tušení. Stvoření, která ji kdysi vyhloubila, zmizela už před celými věky. Tunel byl opuštěný, ucpaný kamením a zemí. Teď se ale pomalu, krůček po krůčku, znovu otevíral, aby posloužil temným záměrům.
Těžké krumpáče a tyče odstraňovaly přebytečný kámen a jíl. Ozvaly se hlasy. Slova v běžném jazyce lidí, i v prastaré temné řeči. Zvuk přicházel ve vlnách, sílil až k řevu a znovu utichal, dokud se neozval rozkaz, který celou tu změť rázně utnul.
„Zavřete ty své smradlavé huby!“
Temnotu na okamžik prozářilo světlo. Muž, který právě promluvil, si strhnul kápi z tváře a přejel postavy stojící kolem tvrdým pohledem. Byl to očividně člověk, jeho tvář ale ztratila veškerou barvu a kůži měl jakoby napjatou na lebce. Oči, jimiž zíral na dělníky, byly temné, zastřené mléčnou mázdrou.
„Co to má být?“ zasyčel. „Chcete snad vzbudit altdorfská děťátka? Chcete, aby vám rozpárala břicha, ještě než budeme v půli cesty?“
Odpovědí mu byly polohlasné kletby. Hlasy se ale poněkud ztišily.
„Vždyť jsme půl míle pod zemí,“ ozvalo se. „Nikdo nás nemůže slyšet.“
Muž s vychrtlou tváří vytáhl rapír a přiložil jeho hrot ke krku toho, který právě promluvil.
„Budeš držet jazyk za zuby, nebo o něj přijdeš.“ Pokynul k mutantům, přešlapujícím v temnotě. „To platí i pro vás. Jsme přímo pod městem. Čím méně hluku naděláte, tím lépe.“ Přehlédl tunel před sebou očima bez víček, až spočinul pohledem na postavě, která stála o kus dál před skupinou. Stvoření stálo na dvou nohách, jeho postoj ale prozrazoval, že se nejedná o lidskou bytost.
„Ty tam,“ křikl velitel. „Jak daleko ještě?“
Tvor naklonil hlavu na stranu a odhalil tak zužující se tvář a tlamu, porostlou ohavnou šedavou srstí. Pohlédl na velitele černými očky, připomínajícími drahé kameny. „V našich posvátných svitcích stojí—“ zapištělo to.
„Vaše proklaté svitky jsou mi ukradené, u ďáblova hlenu! Chci vědět, jak dlouho se ještě budeme muset plazit touhle smradlavou hrobkou.“
Hlodavčí stvůra vydala hluboký zvuk. Znělo to jako cosi mezi zavrčením a předením kočky.
„Musíte tvrdě pracovat,“ ozvala se konečně. „Když se budete snažit, dostaneme se tam ještě před rozbřeskem.“
Velitel kývl hlavou. „Dobrá,“ prohlásil. „Slyšeli jste našeho přítele. Dejte se do práce a držte huby. Jestli budeme úspěšní, náš bůh nás bohatě odmění. Když ale selžeme, bude nemilosrdný. Ať už to poděláme čímkoliv.“
Zasunul meč, polohlasně zaklel a obrátil se k ústí tunelu. Služebníci jeden po druhém posbírali nářadí a následovali ho do temnoty.

Peter Selendorf seděl se svým hostitelem, dokud na vzdálené zvonici neohlásili příchod nového dne. Mnoho toho nenamluvili, ale to málo, co mu Peter řekl, bylo velice, možná nepředstavitelně důležité. Stále si nebyl jistý, zda může příteli to tajemství svěřit. Bylo mu ale jasné, že jestli to neudělá teď, další příležitost se už nemusí naskytnout.
Gustav Ehrhart nalil další sklenici vína a pobízel Petra, aby se napil. Selendorf usrkl, pak sklenici odložil.
„Myslím, že bude lepší, když zůstanu střízlivý,“ prohlásil.
„Ty ale nezemřeš,“ namítl jeho přítel. Hlas mu ztvrdnul. „Ne, když se tomu postavíme. Už s nimi bojujeme příliš dlouho, abychom to teď vzdali.“
„Ano,“ souhlasil Petr. „Bojujeme s nimi dlouho. Až příliš dlouho, a já už začínám být unavený. Obávám se, že dnes v noci zemřu, ať už udělám cokoliv.“ Smutně se usmál a natáhl se pro sklenku. „Možná to tak bude nakonec nejlepší.“
Gustav Ehrhart se přisunul blíž. „Poslouchej mě,“ řekl vážně. „Udělal jsi správnou věc. Řekl jsi mi, co jsi odhalil. Takové tajemství si člověk nemůže nechat pro sebe.“ Rozhlédl se kolem, spíš ze zvyku než z nutnosti, protože byli pořád úplně sami. „Jestli se ti něco stane, budu vědět…“
Odmlčel se. Pak udeřil rukou o opěradlo křesla. „U Taalova dechu!“ vykřikl. „Nic se přeci nestane! Proč by mělo?“ Pohlédl přes rameno do chodby, která vedla do sálu, kde hodovali ostatní hosté. Hlučný hovor postupně upadal a ticho teď narušovaly už jen občasné výbuchy smíchu a srdečné pozdravy na rozloučenou.
„Naší otylí přátelé se dobře najedli,“ usoudil Ehrhart. „Chystají se domů. Do svých postelí, aby si nechali zdát o zlatých pramenech a řekách stříbra.“
Selendorf se na okamžik zapomněl a krátce se zasmál. „Ať si sní, dokud mohou,“ řekl.
„Zůstaň tady,“ navrhl Ehrhart. „Pošli kočího domů, nebo ať tu také přespí. Ráno bude v ulicích bezpečněji. Ať už se bojíš čehokoliv, do rána to určitě pomine. Co říkáš?“
Selendorf možnost zvážil. Možná by měl nabídku přijmout. Dobře se vyspí a ve světle nového dne ho třeba strach opustí. Stačilo by jen kývnout hlavou nebo pozvednout sklenku a bylo by rozhodnuto.
S bohy Chaosu už ale bojoval dost dlouho. Nestačili se snad za ty roky dobře poznat? Ten, který mění, byl lstivý a nevypočitatelný. Třeba právě tahle volba ho má přivést do záhuby, možná má zemřít tady, v přítelově domě.
Pohlédl na Ehrharta. „Ať se stane, co se stát má,“ řekl. „Už jsem tvé pohostinnosti využíval dost dlouho.“ Usmál se. „Odpusť mi, starý příteli, ale musím už jít.“
Položil sklenku na stůl. „Slib mi ale jedno,“ řekl. „Slib mi, že jestli se mi něco stane, to, co jsem ti dnes řekl, využiješ s rozmyslem. Slib mi, že to uděláš.“
Ehrhart vzal přítele za ruce. „Udělám,“ řekl. „Slibuji.“
Peter Selendorf se otočil a vydal se opuštěnými chodbami na nádvoří sídla. Tam ho očekával jeho kočí, usazený na úzké lavici vedle masivních dubových dveří. Ostatní už dávno zmizeli ve tmě se svými pány.
Lítostivě se na služebníka usmál. „Odpusť mi, Matthieu. Zdržel jsem se,“ řekl. „Zapřáhni koně, počkám u brány. Jedeme domů.“

Postupovali rychle, snadněji než očekávali. Tlupa přestala žvanit a soustředila se na práci. Pomalu, ale jistě se probíjeli blátem a kamením, uzavírajícím tunel. Pak mutant v čele vykřikl a všichni stanuli úplně tiše v přítmí chodby. Podzemní tunely byly už dlouho opuštěné. Nikdo živý tudy neprošel celé věky. Po zemi se v kalužích povalovala těla mrtvých zvířat. Jejich vybělené kosti trčely z vody jako stožáry lodních vraků. Všude se vznášel pach dávné smrti. Vzduch byl řídký a zkažený. I mutantům to tu páchlo. Cítili tisíce lidských bytostí, které ležely ve svých postelích, aniž by měly ponětí o vetřelcích pod sebou, nebo o zkáze, která měla dopadnout na jejich hlavy.
Bledý mutant zvedl hlavu. Chřípí mu zaplavil odporný, teplý a nasládlý lidský pach. Cítil pronikavý odér jejich krve. Jen ji prolít.
„Jak daleko ještě?“ zeptal se skavena.
Hlodavčí stvoření zhluboka vydechlo. Zatuchlým povětřím tunelu se rozlil ohavný puch, vycházející z jeho útrob.
„Už jsme skoro tam,“ zapištělo. „Práce to bude těžká, pomalá. Už to ale není daleko. Brzy budeme v srdci města lidí. A že smrdí, to srdce,“ usmál se a vycenil řadu žlutavých zubů, z nichž místy zbývaly už jen pahýly. „Město lidí zapomnělo,“ pokračoval skaven, „zapomnělo na staré, co tu žili před nimi. My jsme ale nezapomněli.“
Mutant přehlédl chmurné tváře postav, postávajících v přítmí chodby. Všichni teď mlčeli, neozvalo se ani jediné slůvko.
„Už brzy si užijete zmatku a hluku podle libosti,“ ujistil je. „Co nevidět nastane taková vřava, že snad i mrtvé vytrhne z dřímoty.“
Mutant pohlédl do tmy. Upřel oči bez víček k nevědoucím davům nad sebou, k vzdálenému bubnování dešťových kapek, bičujících potemnělé ulice. Vzdal tichý hold svému temnému pánu.
„Už brzy,“ zašeptal.

Když vůz vyrazil kupředu a světla domu se ztratila v deštivé noci, Petra Selendorfa zaplavil pocit, jako by mu z ramen spadlo těžké břímě. Na druhé straně, předtím, když seděl v teple a bezpečí panského sídla, jeho nervozita stále narůstala. Ten pocit se podobal úlevě, což ho zcela zaskočilo. Možná to bylo tím, že měl zas osud jen ve svých rukou. A také v rukou božích, které určují lidské cesty, ať už směřují kamkoliv.
Déšť nepolevoval. Stále dopadal na střechu vozu jako tisíce malých kladívek. Kola se smekala na podmáčené silnici.
Selendorf odhrnul záclonku na okně a zahleděl se do tmy. Neviděl nic, žádné světlo nebo orientační bod, podle něhož by mohl říci, kde právě jsou. Odhadoval ale, že do bezpečí domova jim zbývá ještě dobrých pět mil. Možná méně, pokud by zamířili kratší cestou – poklidnými uličkami kupecké čtvrti. Už se chystal zaklepat na přepážku a dát Matthieuovi příslušné rozkazy, když tu dostal jiný nápad. Ne, zvolí úplně jinou trasu. Gustav měl pravdu. Nesmí se pokorně vydávat do náruče smrti. Jeho čas ještě nenastal. Ještě ne. Zápas s tím, který mění, ještě neskončil.
Otevřel okénko v přepážce. Zasáhla ho sprška ledového deště. Jestli ho dnes Sigmar ušetří, hodlal se Matthieuovi za tuhle cestu v noci a v mizerném počasí dobře odměnit. Naklonil se dopředu, jak jen mohl, a křikl na postavu, sedící na kozlíku.
„Dnes nepojedeme obvyklou cestou, Matthieu,“ oznámil. „Vezmi to doprava, do Jaegerstrasse, pak ti řeknu, jak dál.“
Kočí, zahalený do těžkého koženého pláště, se k němu naklonil a kývl hlavou. Selendorf dopadl zpět na lavici vozu. Lezavé noční povětří mu proniklo až do morku kostí. Rázně si promnul dlaně a zadupal nohama o podlahu vozu. Po dlouhé době se zase začínal cítit ve své kůži.
O chvíli později se vůz slabě otřásl a sjel z hlavní cesty. Zahnul ale doleva, do změti úzkých uliček, klikatících se směrem k Altmarketu, nikoliv na jasně osvětlenou Jaegerstrasse. Přestože se mu to, navzdory dešti a kvílení větru, zdálo nepravděpodobné, usoudil po chvíli Selendorf, že mu kočí špatně porozuměl. Podrážděně se zvedl z lavice a znovu otevřel okénko.
„Matthieu!“ zvolal, co mu hlas stačil. „Měl jsi zahnout doprava, ne doleva. Musíme se vrátit. Otoč vůz.“
Tentokrát si ho kočí nevšímal a jen zíral do tmy před sebou. Přitáhl opratě, nezdálo se ale, že by se hodlal otáčet. Selendorf už si začínal myslet, že si s ním Matthieu hraje, že se mu chce pomstít za to, že ho nechal tak dlouho čekat. Začal uvažovat, jak ho za tu drzost potrestá, když tu cosi upoutalo jeho pozornost. V plískanici za okny zaslechl dusot koňských kopyt. Nepochybně je kdosi pronásledoval.
Selendorf se otočil. Tam, kde ještě před chvílí byla jen prázdná ulice, teď zahlédl nejméně tři jezdce. Tryskem se blížili k vozu, jako vyslanci samotného Morra.
Kdyby snad byl šlechticem, nebo některý z těch sebou zaujatých nenažranců, kteří dnes hodovali u Ehrhartova stolu, byl by si pomyslel, že jde o loupež. Utěšil by se pravděpodobně tím, že těch pár mincí a nějaké šperky může koneckonců postrádat, a oddal by se osudu. Takové věci se stávaly, dokonce i v Altdorfu. Petra Selendorfa ale ani na chvíli nenapadlo, že by ti jezdci mohli být obyčejní lupiči. Nejspíš ho oberou o všechno zlato a stříbro, není to ale to, o co jim jde v prvé řadě. Dělo se to přesně, jak předpověděl. Tohle tedy byla smrt, a ti tři jezdci byli jeho průvodci k Morrovým branám. Nezaskočili ho ale nepřipraveného. Peter Selendorf sáhl pod plášť a pevně sevřel jílec meče. Bohové jsou mu svědky, svou kůži lacino neprodá.
„Matthieu, dávej pozor…“
Chtěl kočího varovat, říci mu, ať se připraví bojovat o holý život. Ale než ta slova vypustil ze rtů, uvědomil si, že se dopustil jediné, dost možná osudové chyby. Držení těla, profil tváře… Selendorf nevěděl, jak to poznal. Bylo mu ale jasné, že ten, kdo řídí vůz, není Matthieu. Došlo mu, že jeho kočí je pravděpodobně mrtvý, a on že ho bude brzy následovat.
První ze tří pronásledovatelů právě dostihl vůz. Selendorf letmo zahlédl koně, působivé zvíře zrůdných rozměrů. Jezdec měl na sobě roucho, připomínající kněžské. Najel koněm do boku vozu, jako by ho snad chtěl vytlačit z cesty.
Vůz zvolna zpomaloval. Peter nečekal, až zastaví úplně. Otevřel dvířka a vyskočil ven. Zem byla tvrdá a promáčená. Přestože byl důkladně oblečený, zadřelo se mu do kůže kamení a štěrk. Peter Selendorf ležel na zemi a snažil se popadnout dech. Pak se vymrštil a běžel o život.
Rozhlédl se kolem, připravený čelit útočníkům. Sice už se na něm podepsala léta, stále měl ale srdce bojovníka. S patřičnou elegancí tasil. Jakkoliv by většinu obyčejných lidí ochromil strach, Selendorfa poháněl zuřivý hněv.
Z temnoty se vynořil jezdec a řítil se proti němu. Selendorf se vrhl stranou a jen o vlásek unikl kopytům jeho oře. Ohnal se po nepříteli, ale jeho čepel jen neškodně zasvištěla vzduchem. Další koně, tentokrát dva. První zprava, druhý zleva. Selendorf počkal, až se přiblíží, pak uskočil stranou. Otřel se tváří o bok jednoho z koní. Když ho míjel druhý, máchl Selendorf mečem a s chirurgickou přesností zasáhl jezdce do stehna. Odměnou mu byl bolestný výkřik, který mu dodal naději. Ať už ho napadl kdokoliv, krvácel jako smrtelný člověk.
Rozum mu ale napovídal, že svádí nerovný zápas. Bylo mu jasné, že se musí dostat z otevřeného prostranství na místo, kde bude moci bojovat podle vlastních podmínek. Zoufale se rozhlédl kolem sebe. Pokoušel se zorientovat, v prudkém dešti to ale nebylo snadné. Nalevo rozeznal potemnělý vůz, uvázlý jedním kolem v příkopě. Přímo před sebou uviděl tři jezdce, jak se otáčejí, aby mohli znovu zaútočit. Pak koutkem oka zahlédl úzkou uličku, uhýbající z hlavní cesty. Úzkou natolik, že by jí neprojel ani ten nejmenší kůň. Byla to slabá naděje, žádnou jinou ale neměl.
Selendorf se rozeběhl, jak nejrychleji mohl. Za ním se řítili koně a zdvihali kopyty mocné sloupce vody. Nevěděl, jak se mu podařilo těm bestiím uniknout. Meče jezdců ho ale tentokrát dostihly. Zařinčela ocel. První výpad se mu podařilo vykrýt. Druhá rána ho zasáhla naplocho do ramene a vyvedla ho z rovnováhy. Třetí čepel se dostala hlouběji. Proťala plášť a zajela mu mezi žebra. V rameni pocítil prudkou bolest, rychle ji ale vystřídala chladná necitlivost.
Zhruba dvacet sáhů před ním se otvíralo potemnělé ústí uličky. Překonat takovou vzdálenost by bylo pro zdravého muže otázkou okamžiku. Pro něj to ale stejně dobře mohlo být dvacet mil. Věděl, že to nedokáže. V rameni se mu znovu ozvala ostrá bolest. Běžel dál. Nic jiného už dělat nemohl.
Už byl asi jen deset sáhů od cíle, když ho útočníci dostihli. Jeden z jezdců ho skolil. První ranou ho poslal k zemi, a když dopadl, ještě ho probodl.
Té noci se Peter Selendorf už podruhé ocitl tváří v promáčené zemi. Tentokrát mu bylo jasné, že už nevstane. Instinkt ho opět nezklamal, což mu teď ovšem valné uspokojení nepřinášelo.
Připadalo mu, že tak leží celou věčnost. Pak ucítil, jak mu z nohy vytahují čepel a čísi ruce ho obracejí na záda. Skrze clonu deště zářily chorobně bledým svitem bratrské měsíce Mannslieb a Morrslieb. Hleděl na ně s vědomím, že už je víckrát nespatří.
Stáli nad ním. Tři jezdci a muž – pokud to byl člověk – který řídil vůz. Vozka o kus postoupil a sejmul si šátek, který mu zakrýval tvář. Pak se sklonil ke své oběti.
Ale Selendorf jeho tvář nezahlédl. Byla ukryta ve stínu, navíc stále hustě pršelo a obličej měl zalitý krví. Cítil ale jeho zkažený, hnilobný pach. Páchl místy, kam se už brzy měl vydat i Selendorf.
Peter otevřel ústa. Jazyk měl vyschlý a nateklý, chtěl ale promluvit, ještě než zemře.
„Zabij mě, když to musí být,“ řekl. „Věz ale, že jste nevyhráli. Ještě to neskončilo.“
Postava naklonila hlavu na stranu. Selendorf zahlédl bledou tvář, poďobanou od neštovic, a oči, planoucí krutým svitem. Muž se dal do smíchu. Zpočátku slabě, pak stále hlasitěji. Z úst se mu dral podivný, neveselý chichot, jako smích šíleného dítěte. Vytáhl nůž a přiložil ho Selendorfovi k hrdlu.
„Jistě že to ještě neskončilo. Ani zdaleka,“ zašeptal muž. Zvedl nůž nad hlavu.
„Tohle je teprve začátek.“

• (přeložil: Štěpán Hlavsa)

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).