Vězení může být z kamene a cihel. Může ho představovat totalitní režim. Ale ať už má jakoukoli podobu, všichni, kdo v něm žijí, sní o jediném: Uniknout.

V Inkarceronu to přímo vře. Vězení plánuje Únik ze sebe samého a už potřebuje pouze poslední věc – Rukavici, jež patřila Sapphiqovi. Tu hledají i Keiro s Attií, kteří se nemohou smířit s tím, že by je Finn zanechal napospas osudu a snaží se najít způsob, jak Uniknout. Finn sice na konci prvního dílu s pomocí Claudie, dcery Správce Inkarceronu, unikl Vězení ze spárů, ale jako by tam stále byl. Za prvé je tu svazující Protokol zakazující všechno moderní; a za druhé Finn nedokáže přestat myslet na ty, které ve Vězení zanechal: svého přísežného bratra Keira a dívku Attii. Dosud si nedokázal vzpomenout na to, kdo je, přitom ho všichni mají za ztraceného prince Gilese. Jenže když se objeví Uchazeč a prohlašuje, že je princem a Finn je podvodník, ocitají se životy Finna i Claudie znovu v ohrožení…

Přečtěte si recenzi na první díl – Inkarceron

Sapphique rozhodně nehraje Inkarceronu druhé housle. Mohlo by se to zdát nemožné, ale příběh je ještě napínavější a nabitější záhadami. Když si je ve změti nejistot čtenář konečně něčím jistý, Catherine Fisherová vytáhne eso z rukávu a všechno se z ničeho nic změní. Děj přetéká intrikami a ďábelskými plány, jak připravit protagonisty o život. Zatímco ve Vězení jde v život ohrožujících situacích spíše o bitky s meči a pěstmi, ve skutečném světě se jedná o souboj myslí; o to, kdo získá v téhle velké hře převahu a dá tomu druhému šach mat. Musí být nejsilnější figurka ve hře, královna, opravdu tak neporazitelná?

Královna řekla: „Drazí přátelé. Dovolte mi pronést přípitek.“ Ruce se chopily sklenic. Po celé délce stolu se zaleskly pestré kabátce mužů a lesklé róby žen. Za nimi ve stínech čekala řada lokajů. „Na naše dva následníky. Na drahého Gilese.“ Vyzývavě zvedla sklenku směrem k Uchazečovi a pak se otočila k Finnovi. „A drahého Gilese.“ (str. 125)

Z Finna jako by se od minulého dílu stal někdo jiný. Zatímco předtím byl silnou postavou se stanoveným cílem a pevným odhodláním ho dosáhnout, nyní za sebe nechává jednat jiné a místy se chová jako rozmazlené princátko. Ano, nemá to jednoduché a ano, má toho nad hlavu, ale místo toho, aby kolem sebe házel věcmi, když se mu nedaří, by se mohl snažit pomoci jinými způsoby. Claudie se zase více než jindy chová jako panovačná princezna a čtenář může propadnout pocitu, že se za chvíli začne dožadovat zavázání střevíčku. Naštěstí se oba po první polovině knihy vzpamatují a jejich chování je mnohem lepší.

Do popředí se mimo ústřední dvojice Finna a Claudie dostávají postavy, které se v Inkarceronu tolik neprojevovaly. Díky Keirovi a Attii můžeme sledovat dění v Inkarceronu. Části, v nichž se vyskytují, obsahují přesně to, co Claudiinu i Finnovu vypravování chybí – především větší akčnost. A do pětice je tu Claudiin učitel Jared, jehož sledovat je opravdu radost. O motivech některých dalších postav se můžeme pouze dohadovat; nejednou jednají podle nám neznámých plánů a přispívají tak k tajemnosti příběhu.

Nejzajímavější „postavou“ je však sám Inkarceron. Neživý a přesto toužící po životě. Původně měl být rájem, ale zvrtnul se v peklo, v němž ani on sám nechce přebývat. Dokonalý příklad toho, že stavět příliš inteligentní stroje se lidstvu možná jednou nevyplatí.

„Inkarceron nikdy nespí. Sní a jeho sny jsou strašné. Ale nikdy nespí.“ (str. 252)

Za zmínku stojí i konec knihy. Přijde tak nečekaně a náhle, že čtenáři chvíli trvá, než si uvědomí, že na některé otázky vůbec nezískal odpovědi a byly mu ponechány na domyšlení. Zakončení dost balancuje na hraně mezi geniálním řešením a příslovečným vařením z vody, kdy autorka nevěděla kudy kam a tak něco splácala na koleně. Ovšem nelze mu upřít, že o něm čtenář musí ještě dlouho po přečtení uvažovat, což potvrzuje spíše jeho genialitu.

Na Sapphique, druhý a závěrečný díl, opravdu sedí rčení: V nejlepším se má přestat. Nedojde pak ke zbytečnému opakování toho samého a degradování celé série. Někteří autoři nekonečných sérií by se mohli od Catherine Fisherové poučit.

• Catherine Fisher: Sapphique (Sapphique)
• Euromedia Group – Knižní klub, 2011
• překlad: Petra Diestlerová
• obálka: Jana Šťastná
• 376 stran / 259 Kč

Catherine Fisher v pěti bodech:

1. Pochází z britského Walesu, kde učí na univerzitě.
2. Má ráda mýty a historii.
3. Kromě Inkarceronu a jeho pokračování Sapphique napsala ještě několik sérií pro mládež (The Oracle, The Snow-Walker Son).
4. Inkarceron se stal její nejúspěšnější knihou; mimo jiné získal cenu The Times pro nejlepší dětskou knihu roku.
5. Na motivy Inkarceronu se momentálně chystá i film (v hlavní roli by se měl objevit Taylor Lautner).