Inkarceron, Catherine Fisher
 |
"Odteď je veškerý Pokrok zakázán. Už se nikdy nic nezmění. Svoboda je malá cena za přežití.“
Po letech Zuřivosti se celá země zastavuje v čase korzetů a kočárů tažených koňmi. Moderní přístroje sice existují, ale jsou Protokolem přísně zakázány stejně jako ostatní věci, které neodpovídají Době.
Ovšem, je tu jedna výjimka – vězení Inkarceron, živý organizmus věznící tisíce lidí, kteří byli pro království nepohodlní. Vrazi, násilníci, odpad společnosti – pro ně měl být Inkarceron dokonalým světem. Nic jim nechybělo. Měli jídlo, vzdělání a partičku moudrých Sapientů, kteří dobrovolně šli do vězení, aby mohli být součástí experimentu. To totiž Inkarceron je – nepodařený experiment. Něco se tam zvrtlo. Místo ráje tam na lidi čeká jen hlad, bída a všudypřítomná smrt.
„Jde o smělý experiment, který může zahrnovat rizika, jaká jsme nepředvídali.Inkarceron bude vysoce komplexní a inteligentní systém. Pro své chovance by nemohl být laskavějším ani soucitnějším strážcem.“
A v tomto světě žije Finn. On sám je přesvědčený, že přišel z Venku. A Sapient Gildas je zase přesvědčený, že k němu promlouvá Sapphique – jediný člověk, který kdy z Vězení unikl. Většina lidí to považuje za obyčejnou legendu, ale Finn při svých čím dál tím častějších záchvatech opravdu vídá hvězdy. Proto mu taky říkají Hvězdovid. Finn si sice nepamatuje svůj život mimo Vězení, ale občas se mu nějaká ta zbloudilá vzpomínka vrátí. Jako třeba dort se sedmi svíčkami. A když se díky výkupnému za Magistru, kterou unesli, dostane ke křišťálovému Klíči, nic už mu nedokáže v cestě za svobodou zabránit.
Spolu se svým přísežným bratrem Keirem, Sapientem Gildasem a dívkou, která byla psím otrokem vládce křídla, se vydávají po stopách Sapphiqua na cestu vedoucí k Úniku.
„Dokážeš si představit, jaké to bude, Finne? Až uvidíme hvězdy? Uvidíme slunce!“
Ve stejnou dobu řeší svůj osobní konec světa i Claudie, dcera správce Inkarceronu. Už od malička byla zasnoubená s následníkem trůnu Gilesem. Ale ani po jeho nešťastné smrti se její otec nevzdává vidiny moci, takže si Claudie bude brát Caspara, nového budoucího krále a věčně znuděného spratka v jedné osobě. Všechno se ale otočí o sto osmdesát stupňů, když zjistí, že skrz klíč, který ukradla v otcově pracovně, může komunikovat s lidmi, kteří jsou uvnitř vězení. Hlavně s Finnem, který jí někoho silně připomíná. Spolu se svým věrným učitelem a přítelem Jacobem udělá všechno, aby Finna ze spárů Inkarceronu dostala.
Jaké nástrahy budou muset vězni překonat, než uvidí hvězdy? A jak to dopadne s Claudiinou svatbou? Jedno je jasné. Finn i Claudia teprve zjistí, kdo doopravdy jsou.
„Stalo se něco divného. Dostavil se jistý člověk. Jmenoval se Bartlett. Staral se o toho chlapce od nejútlejšího věku. Mysleli si, že si bude zoufalstvím rvát vlasy. Ale on nic z toho neudělal. Zasmál se, Claudie. Ten stařec se zasmál.“
Tahle knížka je jedna z mála, která je originální od začátku až do konce. Nádherná ukázka toho, že i v dnešní době je možnost vymyslet něco neotřelého a jiného. Je tu od každého kousek. Trocha dystopie, steampunku a ani milovníci historie nebudou ochuzeni. Je až podivuhodné, jak na sebe všechny složky příběhu hezky navazují.
Kniha se odehrává ve dvou, na první pohled spolu nesouvisejících, dějových liniích. Na jedné straně je tu Claudie. Na první pohled má všechno, ale v podstatě je pouze loutkou v rukách svého otce, který má nad jejím životem veškerou moc. Na druhou stranu je tu Finn, který se v nebezpečné atmosféře vězení musí postarat sám o sebe a dobře musí volit ty, kterým může věřit.
Stěny naslouchají.
Dveře přihlížejí.
Stromy šepotají.
Zvíře je lhář.
Varuj se deště.
Varuj se sněhu.
Varuj se toho,
koho myslíš, že znáš.
ZPĚVY SAPPHIQUOVY
Abyste pochopili jak svět, kterého jsou oba součástí, funguje, musíte při čtení dávat opravdu pozor, protože pokud jste zvyklí mít hned na začátku desetistránkovévysvětlení, tady ho rozhodně nečekejte. Většina souvislostí vám dojde až poté, co se o nich postavy ve správně zvoleném momentu baví nebo o nich přemýšlí.
Velkou pomůckou při rozuzlování děje jsou úryvky, které se vždy nacházejí na začátku kapitoly. Obsahují části ze Zpěvů Sapphisquových – legendy, která koluje mezi Sapienty o jediném úniku z Vězení, z osobní korespondence mezi Královnou a Správcem nebo projektovou části zprávy Inkarceronu.
Jediná věc, která mi opravdu vadila, byla, že jsem si nedokázala postavy vůbec představit. Nejsem sice zastánce přehnaných popisů, ve kterých se dozvíte i velikost bot hlavního hrdiny a barvu podprsenky jeho lepší polovičky, ale opačný extrém, taky není to pravé. To samé platí o Klíči. Představovala jsem si ho takový, jaký je vyobrazený na obálce (která je mimochodem nádherná, troufla bych si říct, že i lepší, než původní), ale kde by na takovém Klíči byl ovládací panel? To mi prostě uniklo.
Suma sumárum, Inkarceron je něco jako maják v moři YA literatury. Příběh měl hloubku a nastiňuje pár námětů, které by mohly být rozvinuty v dalším dílu. Kdyby bylo více takových knih, třeba by se současná fantasy zvládla vymotat z osidel plochých lásek, dokonalých hrdinek a super chlapáckých hrdinů. Protože pokud bych Finna nějak charakterizovala, přídavné jméno mužný bych určitě nepoužila. Spíš naivní. V některých částech mě skoro nutil vykřiknout: „Ale ne, copak nevidíš, že je to léčka?“
„Ochutnávám tvoje jídlo, vzpomínáš?“ „Já nejsem vládce křídla. A ty nejsi moje otrokyně.“ „Ne, Finne. Jsem tvoje přítelkyně. A to znamená mnohem víc.“
Musím říct, že jsem si to podlé vězení, které si se svými vězni hraje jako s figurkami na šachovnici, doopravdy zamilovala a na druhý díl s názvem Sapphique, který vyjde už v listopadu tohoto roku, se budu opravdu těšit.
http://www.youtube.com/watch?…
4. května 2011, Michaela Křivánková