Rudá moře pod rudými nebesy, Scott Lynch
 |
Lžím Lockeho Lamory se dalo vyčítat jen máloco – a víceméně vše se dalo připsat na vrub nezkušenosti autora. Takže nebylo příliš troufalé čekat, že některé drobné chybky budou obroušeny a světlo světa spatří stejně vydatný příběh jako minule. Ale nestalo se tak.
Kniha Rudá moře pod rudými nebesy má jeden zásadní problém. Je dlouhá, až příliš dlouhá a vůbec jí to neprospívá. Na tak velkém prostoru totiž Scott Lynch nemá co říct. V první knize mu to bez problému prošlo, protože si mohl pomoci vyprávěním náboru a výcviku našich vykutálených podvodníků, ale teď, když už historky z minulosti došly, zbyla jenom povídka, která strašlivým způsobem nabobtnala. Nebo vlastně dvě povídky, které autor poměrně šikovně skloubil do sebe. Stejně to ale působí jako z nouze ctnost. Když Lynch pochopil, že klasický podvod, který se samozřejmě zvrtne, na pět set stran nevystačí, přidal k tomu záplatu v podobě pirátské story. Teprve až na moři se kniha opravdu rozjede a na řadu přichází akce, milostné avantýry a další příhody, které nemůžou v dobrodružném fantasy příběhu chybět.
Jako je rozjezd pomalý, tak je konec až neuvěřitelně rychlý. Do té doby se příběh poněkud potácí v bažinatém podloží, ve kterém se nic moc neděje. Ani první díl nevynikal zběsilým tempem, ale čekat na nějaký dějový pohyb přes sto stran je poněkud úmorné. V závěru se hrdinům v hlavě rozsvítí, najdou řešení, jež celou dobu neviděli a se všemi problémy najednou zametou tak rychle, že čtenář ani neví, kam se poděly. Problém je, že to trochu zavání autorovým diktátorským přístupem k vyprávění, protože ať už se to vezme z jakéhokoli konce, na celkové situaci v Tal Verraru se nic moc nezměnilo. Až na to, že kniha musela jednou skončit.
A to i přesto, že Lynch ani zdaleka neztratil schopnost umně kličkovat v hluboké síti lží, intrik a plánů v cizích plánech. Nechybí ani podmanivá atmosféra s lehkým nádechem renesance a i Tal Verrar má své kouzlo, i když v příběhu nehraje takovou roli jako Camorr. Jenže jako na spoustě jiných míst, se i při popisu Tal Verraru nechává až příliš unášet přílivem slov, ve kterých se čtenář chtě nechtě místy topí. Lynch si svůj svět rozhodně zamiloval a velmi dobře promyslel, ale to ještě nutně neznamená, že je to prospěšné pro příběh.
Série Páni parchanti:
- The Lies of Locke Lamora (2006, č. Lži Lockeho Lamory, Laser-books, 2009) – recenze (Kamila Vozáková), recenze (Martin Bedeč)
- Red Seas Under Red Skies (2007, č. Rudá moře pod rudými nebesy, Laser-books, 2011)
- The Republic of Thieves (2010)
- The Thorn of Emberlain
- The Ministry of Necessity
- The Mage and the Master Spy
- Inherit the Night
- Novely: The Mad Baron's Mechanical Attic (2010), The Choir of Knives (2010)
Popisy prakticky čehokoli, zvláště v případech věcí a míst, které s příběhem nemají nic společného, působí mnohem více jako snaha splnit si limit normostran než navazování atmosféry. Nemluvě o tom, že by se dala najít i spousta zcela nadbytečných scén. Ale není dobré odsuzovat předčasně, protože jestli má Lynch takový talent z jakého bývá podezříván, půjde nejspíš o střípky z mozaiky, která se začne kompletovat v dalších dílech.
Locke Lamora a Jean Tannen jsou stále sympatickou dvojkou, ale jejich vztah se nijak nevyvíjí. Jen si pořád dokola dokazují, kdo má koho víc rád, a kdo pro koho víc udělá. Vedlejší postavy, ať už ty kladné nebo záporné, dějem víceméně jenom prosviští jako figurky v Lockeho velké hře, což je docela škoda, protože mnohé z nich mají něco do sebe. Pirátská kapitánka, která (krom své loupeživé bandy) má na lodi i své dvě děti, nebo Requin, zazobaný majitel největší herny a šedá eminence Tal Verraru se svou kyselinou znetvořenou láskou, taky mají čím přispět. Snad je autor nezahodí a ještě nějakou roli sehrají v dalších dílech.
Poslední drobná výtka směřuje k dialogům. Lynch je principiálně vystavět umí, dokážou být vtipné i poposunout děj, ale občas opravdu uletí. Zejména co se týká sprostých slov, která jsou používána nepatřičně – špatná slova na špatných místech ve špatnou dobu se špatnými postavami.
Na závěr je ale třeba zdůraznit jednu velmi důležitou věc. Rozhodně nejde o špatnou knihu. Kdyby byla zkrácena na polovinu, šlo by o skutečný diamant. Jenže se svými pěti sty padesáti stranami je to diamant zahrabaný hluboko v zemi, na kterém se vlivem tlaku zeminy začínají objevovat první praskliny. Snad se čtenářská štola, vybudovaná za účelem získání tohoto klenotu, v dalších dílech nezhroutí. Jde totiž o příběh, který si čas i pozornost zaslouží, i když jich vezme více než bylo nutné.
Hodnocení: 60%
- Scott Lynch: Rudá moře pod rudými nebesy
- překlad: Roman Tilcer
- Laser-books, Plzeň: 2011
- obálka: Benjamin Carré
- 564 stran/ 389 Kč
Scott Lynch v pěti bodech:
- * 2. dubna 1978 v Minnesotě, v současnosti žije ve Wisconsinu
- Jeho prvotina, Lži Lockeho Lamory, byla nominována na Cenu Williama L. Crawforda, Cenu Comptona Crooka, Cenu Augusta Derletha (British Fantasy Awards 2007) a World Fantasy Award a získala druhé místo v anketě o cenu čtenářů časopisu Locus.
- Lynch byl dvakrát za sebou (2007 a 2008) nominován na cenu Johna W. Campbella, ale ani jednu z těchto nominací neproměnil. V roce 2008 však získal Cenu Sydneyho J. Boundse (British Fantasy Awards 2008) za nejlepšího nováčka žánru
- Již po vydání Lží Lockeho Lamory prodal Lynch filmová práva společnosti Warner Bros
- Kromě psaní je také fanouškem a vášnivým sběratelem her a dobrovolným hasičem
