Locke je už na první pohled sympatický hrdina. Je totiž garistou, tedy šéfem gangu vykutálených podvodníků uprostřed města plného zlodějů, lupičů a neřádů všech možných druhů. Je sice přehnaně sebevědomý a trochu arogantní, ale má své zásady. Mezi ně patří nikdy, ale vůbec nikdy neopouštět své přátele – Jeana Tannena, bijce k pohledání, ztřeštěně odvážného klučinu přezdívaného Brouk a rozverné a nerozlučné bratry-dvojčata Sanzovy. S nimi se po dlouhotrvající přípravě konečně dostává k realizaci opravdu velkého podfuku na jednoho z nejbohatších šlechticů Camorru, dona Salazara. Zpočátku jde všechno dobře, oběť zbaští návnadu i s navijákem a Lockeho gangu, Pánům Parchantům, nezbývá než hloupého šlechtice co nejvíce „podojit“. Jenže se do toho zaplete tajemný Šedý král, který vraždí s podivuhodnou lehkostí nejmocnější garisty šéfa podzemí, Capy Barsaviho, ze zcela neznámého důvodu. Navíc se shodou několika náhod podaří šéfovi vévodových špehů dopátrat se identity nechvalně proslulého zloděje, Trna z Camorru, který okrádá bohaté a chudým dává. Není to nikdo jiný než sám Locke, i když ten rozhodně nikomu své poctivě nakradené peníze nedává. To je jedna z jeho zásad. Chudák Locke bude muset využít všechen svůj um i schopnosti svých společníků, aby nakonec ze všeho v pořádku vyvázl. Příběh se s každou další stránkou víc a víc zamotává, ale autorovi se až do konce daří nad ním udržet otěže, takže netrpí ani logika děje, ani tempo vyprávění. Sice se v závěru rozhodne dlouho a poctivě budovanou, ale bohužel krapet přebujelou zápletku vyřešit možná až příliš rychle a příliš násilně, stylem gordického uzlu alá Alexandr Veliký. Alespoň je však celý příběh v podstatě uzavřen a nic nenutí čtenáře kupovat další díl. Přes celkově dobrodružné ladění příběhu na čtenáře příliš akce nečeká. Pár honiček a nějaký ten souboj na ostří nože, zato intrik a podvodů si v knize užijete víc než Vietnamců na tržnici. Protože přesně tohle jsou zbraně Lockeho Lamory. Ne svaly, ne zbraně, ani kouzla nebo magické předměty, ale prostý lidský důvtip a herecké schopnosti mu stačí k tomu, aby zachránil několik tisíc životů a pomstil své kamarády. Přesně tak. Autor se s hrdiny vůbec nemazlí, pořádnou nakládačku dostávají denně a v půlce knihy jich hned několik pošle pod drn. A od té doby je příběh čím dál tím víc temnější. Lynch si skvěle poradil i s dialogy a vložil správnou dávku argotu a vulgarity do řeči zlodějů. Rozhovory vám mohou občas lehce připomenout Pulp fiction, ale brilantnost Quentina Tarantina postrádají. Zatím. Až na několik málo úletů (šlechtična nadávající jako dlaždič a Lockeho učitel, bývalý voják a zloděj, který v jedné větě použije slova jémine a zmrdi), které ale mohou připadnout i na vrub autora, je překlad velice kvalitní. Velmi dobrá je i celá redakční práce, které uniklo jenom pár malých překlepů, jež požitek z knihy vůbec nenarušují. Ovšem velká pochvala pro nakladatelství především za skvělou obálku Benjamina Carrého, která je poměrně decentní a perfektně ladí s atmosférou příběhu.

Kniha se rozjíždí velice slibně, první dvě třetiny knihy jsem si opravdu užíval. Atraktivní prostředí města Camorru spolu se sympatickými postavami dělají své a kniha plyne kupředu jako namazaný stroj. První dvě třetiny prostě za jasných 5*. Bohužel, Scott Lynch asi usoudil, že jeho kniha by byla až příliš dobrá a tak nám ve dvou třetinách předhazuje zvrat. Zvrat křečovitý, umělý a nepovedený. S odchodem několika důležitých postav se kniha stává méně čtivou. Postavy, které zbyly nedokáží děj utáhnout a text se stává težkopádným a "méně zábavným". Konec je taky takový nemastný neslaný. Nejsem vysloveně zklamán, přeci jen první dvě třetiny byly fakt skvělé, ale po tolika nadšených recenzích sem čekal trochu víc...

S Borihokrem mohu jen souhlasit. Při čtení této knihy jsem si hned (i díky bohatému jazyku, který autor používá, včetně řádně vulgární mluvy, která vychází z úst městské „spodiny:)) vybavil romanticko-dobrodružné filmy z 50. – 60. let, které se vracely do období novověku a vyprávěly o zlodějích a jiných lumpech (namátkou třeba Cartouche s J.-P. Bellmondem). Kulisy a prostředí města (zde díky kanálům a umělý vodním nádržím opravdu hodně připomínajícího Benátky) je zde maximálně využito – temné a spletité uličky, polorozpadlé domy sloužící jako skrýše, falešný kněz – člen zlodějského cechu, využívající kostel coby úkryt i místo pro nekalé kšefty, zloděj vlastnící „sirotčinec“ ukrytý na hřbitově, v němž si z dětí vychovává zloděje, atd. Páni parchanti z názvu série je gang mladých podvodníků (garristů) vedených Lockem Lamorou, který původně začínal jako dětský zloděj pracující právě pro výše zmíněného majitele sirotčince. Nicméně Lockeho talent spočívá v hereckém umění a plánování a provádění složitých (avšak elegantních) podvodů. Na začátku knihy ho zastihujeme ve chvíli, kdy začíná realizovat svůj největší a (jak doufá) poslední kousek. Pak už budou mít Parchanti dost peněz a pak hurá pryč z města. Chystají se okrást (skrze promyšlené a zcela vymyšlené „investice“) jednoho z nejbohatších šlechticů města – dona Salazara. Ze začátku jde vše jako po másle: Díky fingovanému přepadení a hereckému umění se Lockemu podaří vlichotit šlechticovi do přízně a nalákat ho k obchodu, který má donovi Salazarovi pěkně pustit žilou. Jenže pak se vše začne komplikovat. Lockeho gang už za sebou má ěkných pár akcí, na jejichž konci stáli rozzuření (a o něco chudší) šlechticové – a vždy to měl na svědomí jakýsi Trn z Camorru. Vévoda to tak nehodlá nechat a proto jeho vrchní špeh (jehož totožnost zná jen několik vyvolených) po tajemném podvodníkovi pátrá ze všech sil. Trnem z Camoru není nikdo jiný než sám Locke (nicméně pověst o tom, že bohatým bere a chudým dává je pěkný nesmysl:)), a tak na sebe problémy nedají dlouho čekat. A aby toho nebylo málo, ve městě se objevil jakýsi tajemný Šedý král, který (s děsivou lehkostí) zabíjí všechny garristy, kteří patří do zlodějského cechu vedeného Capou Barsavim. Ten z toho začíná šílet a vypátráním královy totožnosti pověřuje – koho jiného než Lockeho. Děj v první polovině probíhá ve dvou liniích: v první, odehrávající se v současnosti sledujeme osudy Lockeho a Pánů parchantů od chvíle, kdy spustí svůj poslední kousek. V druhé se podíváme do minulosti, zde zase sledujeme Lockeho cestu z dětského zloděje až k bystrému a úspěšnému podvodníkovi. Velkou roli v příběhu hrají ostatní členové Lockeho gangu, malý chlapec Brouk, dvojčata Sanzovy (hlavní zdroj humoru:)) a především Lockeho nejbližší přítel a pravá ruka – Jeann Tannen. Tento vzdělaný mladík a velký silák je po Lockem tou nejzajímavější postavou, neboť jelikož původně pochází z kupecké rodiny, dívá se na dění trochu jinak než ostatní, na ulici vyrůstající členové gangu. Akce se tu mnoho nedočkáme, a když se nějaká vyskytne, dlouhé souboje nebo bitky nečekejte, spíše si přijdou na své ti, co mají rádi plánování, intriky a především výborné dialogy. Co rovněž potěší, je fakt, že příběh není useknutý někde v půli, ale je relativně uzavřený (i když mnohé z Lockeho minulosti zůstává nevyřčeno).