„PSANÍ MĚ NAPLŇUJE HLUBOKÝM USPOKOJENÍM,“
přiznává Mark Chadbourn, autor fantasy cyklu Věk rozvratu

Nedokáže si prý představit, že by dělal něco jiného. Když začíná tvořit, je plný zvědavosti a očekávání. Přirovnává to ke skvělé dovolené na novém, neznámém místě. Psaní je však pro něj i něco víc než jen práce a zábava. Je to také způsob, jakým se vyrovnává s mnoha filozofickými otázkami, které ho trápí. Od těch velkých jako – „proč jsme tady?“ – k těm menším, osobnějším. To, že je zařadí do příběhů, mu pomáhá propracovat se k odpovědím.

Bylo těžké stát se profesionálním spisovatelem?
První příběhy jsem začal psát už tak v pěti, šesti letech. Když jsem po univerzitě začal pracovat jako novinář, beletrii jsem se věnoval ve volném čase. Novinařina byla skvělá práce, protože jsem se díky ní dostal k lidem všech společenských vrstev a do mnoha zajímavých situací, z nichž jsem si odnesl hodně zážitků, které jsem pak použil při psaní. Po několika letech cestování jako reportér jsem nakonec dokončil thriller s prvky nadpřirozena nazvaný Důl (Underground) o temných silách šířících se ze starého dolu. Poslal jsem rukopis vydavateli a očekával, že ho nejspíše zamítnou. Ale během několika týdnů jsem dostal nabídku k publikování. Hned jak byl Důl vydán, jsem změnil vydavatele, a od té doby pokračoval v práci mnohem veseleji.
Cítím se trochu provinile, že to pro mě bylo tak snadné. Mnoho autorů mluví o spoustě let zápasů a sporů, ale já jsem měl velké štěstí. Můj rukopis se dostal k nakladateli v době, kdy hledali právě podobný thriller, který by zařadili do vydavatelského plánu. Takže jsem byl v pravý čas na pravém místě. Nicméně, možná pomohlo i to, že jsem byl předtím oceněn jako nejlepší nový autor za jednu z mých povídek.

Vzpomenete si ještě, jak vznikla myšlenka Věku rozvratu?
Když jsem dokončil román Střihač (Scissorman), chtěl jsem napsat knihu, ve které by se prolínala realita a fantasie. Cítil jsem, že představením fantasy ve světském, moderním prostředí by příběh mohl být ještě podivnější a poutavější. Také by to mohlo přinést jiný pohled na svět kolem nás a nastolit mnoho otázek týkajících se naší společnosti. Což jsou věci, o kterých bych ve svých příbězích také rád mluvil.
Část nápadu se objevila ve snění a přemítání. Vzpomínám si, jak sedím na kopci v přímořském letovisku Tenby ve Walesu a mám vizi Divokého honu po střechách moderních domů. Při další příležitosti jsem viděl draka útočícího nízko nad dálnicí. Když takové obrazy začnou přicházet z různých stran, poznáte, že příběh už netrpělivě čeká, aby byl vyprávěn.

„CHTĚL JSEM VĚDĚT, ZDA ARCHETYPY MAJÍ STÁLE JEŠTĚ SÍLU OVLIVŇOVAT MYSL MODERNÍHO ČLOVĚKA“

Věk rozvratu v sobě kombinuje starou keltskou mytologii a naši současnost. Proč jste zvolil právě tento mix?
Vždy mě okouzlovaly různé mytologie, ale keltské bájesloví má mnoho vlastností, které mě obzvláště zaujaly. Keltové disponovali na svou dobu velmi pokročilou kulturou. Umění, hudba a duchovno měly své místo přímo ve středu jejich společnosti. Ale zároveň tam také byla surovost a brutalita, která je v rozporu s moderním světem. Myslel jsem si, že by to mohl být zajímavý kontrast. Keltské mýty jsou jako mnoho jiných naplněny archetypy – hluboce ovlivňujícími symboly komunikujícími přímo s našim podvědomím. (O tomto tématu hodně psal C. S. Jung.) Chtěl jsem vědět, zda tyto archetypy mají stále ještě sílu ovlivňovat mysl moderního člověka. Z dopisů a emailů přijatých od čtenářů usuzuji, že ano.

Co si myslíte o keltském dědictví pro současnost?
Keltové nám zanechali hluboce ovlivňující dědictví v rámci své mytologie, umění a víry. Mnoho lidí na celém světě – dokonce i někteří, kteří nepocházejí z keltských národů, cítí spojení s Kelty, které pokračuje až do dnešních dnů. Můžeme to vysledovat v módě, hudbě a soudobém umění. Velká část z toho, co cítím, je mysticizmus obklopující Kelty a jejich pochopení souladu s přírodou. Hodně lidí si myslí, že modernímu světu něco chybí, a ohlížejí se zpátky do minulosti k nějakému bájnému „Zlatému věku“. Keltové jsou jedním z ohnisek pro tento druh touhy.

„CO BYSTE DĚLALI, KDYBYSTE SE SETKALI TVÁŘÍ V TVÁŘ S MYTOLOGICKÝM BOHEM?“

Hlavní postavy vašich knih jsou obyčejní současní lidé…
V příliš mnoha fantasy knihách jsou hlavními hrdiny aristokraté – králové, princové či princezny. To dává velmi špatný signál ve smyslu, že se „skuteční“ lidé nemohou stát hrdiny. Jsem si jistý, že ve všech válkách to byli obyčejní lidé, kteří se přerodili ve skutečné hrdiny, ne generálové, politici či vůdcové. Z mého pohledu je hrdina někdo, kdo překoná sám sebe, aby udělal velké věci. Nezáleží na tom, ze které společenské vrstvy pochází.
Také jsem cítil, že bych v příběhu dosáhl větší dramatičnosti, kdybych všechny ty divné, nebezpečné a nepředvídatelné věci viděl z pohledu obyčejných lidí, jako jsem já, vy nebo čtenáři. Svým způsobem, čím normálnější hrdinové, tím zvláštnější a hrozivější jsou věci, kterým se musí postavit. Co byste dělal, kdybyste musel čelit nějakému netvorovi? Kolik lidí ví, jak používat meč? Jak byste reagoval, kdybyste se setkal tváří v tvář s mytologickým bohem? Konec světa je o srážce mezi fantazií a realitou. Fantazie je opravdu velmi neskutečná a realita až příliš skutečná. To vypadá na docela velký třesk!

Setkají se čtenáři s hrdiny Věku rozvratu i ve vašich dalších cyklech?
Věk rozvratu je první částí velkého příběhu, který se bude skládat ze tří trilogií. Druhá trilogie – Temný věk, je již nyní publikována v Británii, začátek třetí pod názvem Hadí království by měl vyjít ještě letos. Někteří hrdinové přežijí, jiní ne, takže nemohu dopředu prozradit nic o tom, kdo a co bude v dalších knihách. Mohu jen říci, že se v Temném věku objeví nová skupina hrdinů. Tím ale není řečeno, že se tu nebudou vyskytovat i postavy z předchozí trilogie.

Kde získáváte inspiraci pro nové knihy?
Ve světě kolem mě, u lidí, se kterými se setkávám, nebo když poslouchám hudbu. Vše se mi ukládá v hlavě, kde se to nakonec spojí. Je to jako lepení obrovského míče ze žvýkaček. Začínáte s jedním kusem, na něj přilepíte další, pak další a ještě jeden a pak… ne, že bych to dělal přesně takhle, samozřejmě!
Hodně inspirace nacházím na starověkých místech – kamenných kruzích, na hradech, v katedrálách a také v přírodě – na horách a u horských jezer. Když jsem tam sám, nápady přicházejí rychle.

„STÁLE JEŠTĚ NEMOHU UVĚŘIT, ŽE MĚ PLATÍ ZA TO, ABYCH PSAL KNIHY“

Jste pravidelným návštěvníkem různých setkání fanoušků sci-fi. Co vám přináší kontakt se čtenáři?
Je ohromně povznášející vědět, že něco, co jsem napsal, ovlivní někoho jiného. Vždy se zajímám o názory čtenářů na to, co se skrývá za mými příběhy nebo jak podle nich vše do sebe zapadne (každá kniha má v sobě mnoho záchytných bodů, které naznačují, co se asi bude dít dál). Pravidelně mě zvou na cony v Británii i USA. Čtenáři, se kterými se tam setkávám, jsou velice zdvořilí a uctiví. Obvykle jsou také velmi dobře informováni o mé práci. Je příjemné si s nimi podebatovat.

Jak vypadá obyčejný pracovní den profesionálního spisovatele?
Když píšu knihu, pracuji velmi usilovně. Začínám asi kolem deváté hodiny ráno, pracuji přibližně do jedné odpoledne, kdy si udělám půl hodiny pauzu na oběd. Pak pokračuji v psaní až do pěti hodin večera, dám si pauzu na večeři, a pak často pracuji do noci, mnohdy až do půlnoci. Je to velmi intenzivní, ale příběh mě obvykle úplně pohltí. Mám štěstí, že psaní vlastně necítím jako práci. Stále ještě nemůžu uvěřit, že mě platí, abych to dělal. Když knihu dopíšu, udělám si krátkou přestávku. Tento čas je pro mě důležitý, protože moje představivost potřebuje čas na regeneraci, stejně jako ji potřebují svaly po fyzické práci.

A jaký je tedy váš nejoblíbenější způsob relaxace?
Rád se dívám na filmy, čtu knihy a komiksy. Běhám či cvičím jógu. Často navštěvuji starobylá místa či hrady nebo trávím čas na procházkách přírodou. Také hodně poslouchám hudbu, která je důležitou částí mého života, a děkuji všem bohům za vynález i-Podu! Občas také zajdu do hospody a dám si pár piv!

PROFIL

Mark Chadbourn (*1960, South Derbyshire)

Jedna z nejvýraznějších postav moderní britské fantasy. Někdy dokonce bývá s trochou nadsázky nazýván „bardem současnosti“ či „post-industriálním Taliesinem“.
Vyrůstal v hornické komunitě v anglickém Middlands, na universitě v Leedsu sice vystudoval dějiny ekonomie, ale mnohem více ho lákala novinařina. Začínal jako reportér u malých lokálních novin Burton Mail, později spolupracoval s význačnými britskými deníky, časopisy i televizí. Jeho články byly ceněny pro svou objektivitu, realističnost a pravdivost. Aby toho dosáhl, byl ochoten při cvičení NATO při dvaceti stupňových mrazech sdílet stan s vojáky či nechat se pronásledovat gangstery při tajném vyšetřování kriminality v oblasti uměleckých předmětů. Od roku 1992 se stal profesionálním spisovatelem. Dodnes také pracuje pro televizi BBC.
Jako autor Chadbourn debutoval hororovým příběhem Šest mrtvých chlapců v temném světě (Six Dead Boys in a Very Dark World) v časopise FEAR v roce 1990, za který získal ocenění jako nejlepší nový autor. O dva roky později vydal svou první knihu, hororový thriller Důl (Underground, 1992), ve kterém se ze starého dolu šíří síly zla a terorizují okolí. Z jeho dalších prací můžeme jmenovat například román Věčný (The Eternal, 1996) o nesmrtelném tvoru, který musí putovat světem a přinášet smrt a ničení. Za povídku Mistrovský dřevorubcův úder (The Fairy Feller’s Master Stroke, 2003) o tajemném obrazu v londýnské galerii Tate získal British Fantasy Award.
Populárním se stal trilogií Věk rozvratu (Age of Misrule), ve které se v současné Británii náhle začnou objevovat postavy známé z keltských mýtů osobující si právo vládnout světu. Zdařilá fantasy s hororovými prvky upoutala pozornost čtenářů i kritiky. V roce 2002 na ní Chadbourn navázal druhou trilogií Temný věk (Dark Age) a právě nyní se do tisku připravuje první část jeho třetího triptychu Hadí království (The Kingdom of the Serpent). Kromě psaní knih se také podílí na tvorbě komiksů.

Rozhovor se převzat z magazínu Pevnost 4 / 2006.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).