Poslední jednorožec, Peter S. Beagle
 |
Jednorožka sídlila v šeříkovém lese a vedla osamělý život. Byla nesmírně stará, třebaže o tom neměla zdání, a její původní bezstarostná běl mořské pěny přešla do bílé barvy sněhu snášejícího se za měsíčné noci. Oči si však zachovala čiré, beze známek únavy, a dovedla běhat rychlostí stínu míhajícího se na mořské hladině…
Osudy slavných knih bývají plné protikladů. Poslední jednorožec Petera S. Beagla není výjimkou. První řádky, prvních pětaosmdesát stran, které autor zklamaně opustil a začal později znovu a úplně jinak, se zrodily v polorozpadlém domku kdesi v lesích okolo amerického města Santa Cruz v potu, depresi a znechucení sebou samým. Když knížka na konci sedmdesátých let vyšla, považoval ji Beagle za tvůrčí selhání a trapas. Sebekritika je důležitá, zvláště pro spisovatele, který měl v té době za sebou pouze jeden vydaný román, navíc rozpačitě přijatý. Jenže příběh posledního jednorožce čtenáře okouzlil (i když také ne hned) a postupně se stal jedním ze základních kamenů žánru fantasy, čemuž výrazně pomohla i animovaná adaptace z roku 1982. Autor si fakt, že se jím popsané stránky nehodí jen na podpal, uvědomil při psaní článku k prvnímu výročí vydání knihy. Nikdy však netoužil po pokračování. Jak už to tak ale bývá, byl po přelomu tisíciletí svým agentem přemluven… a tak vznikl dovětek, noveleta Dvě srdce (2005), která získala řádku cen včetně slavné dvojice Hugo a Nebula. U nás byla publikována v Magazínu Fantasy&Science Fiction 3/2006, devět let po českém vydání hlavního příběhu. Tento rok se nakladatelství Argo rozhodlo vydat Posledního jednorožce a Dvě srdce v jedné knize, připojit úvodní komentáře, rozsáhlý rozhovor s autorem a medailonek a vše opatřit reprezentativní obálkou Douga Beekmana a ilustracemi Romana Kýbuse. Zrodil se šestý svazek edice Fantastika a půvabný příběh byl připraven okouzlit novou generaci čtenářů…
Bylo nebylo… Snad spíš bylo, protože Beagle svou knihu věnoval jistému Olfertu Dapperovi, „který roku 1673 spatřil divokého jednorožce v mainských lesích“. Jenže to už bylo dávno a v těch dobách snad každý háj obývalo vznešené stvoření zdánlivě podobné bílému hřebci či klisně… a přece tolik jiné. Rychlé jako vítr, nesmrtelné a nesmírně inteligentní. Také však bytost, která se stará jen o svůj svět a osudy druhých ji nezajímají. A v našem románu, stejně jako v realitě, postupně čas jednorožců přešel a lidé na ně zapomněli. V šeříkovém háji, kam člověka dovede jen čisté srdce (či pronásledovaná zvěř), však jeden z nich stále žije. A poté co se dozví, že je poslední na zemi, se rozhodne opustit místo, kde žil celý život, a začít pátrat po svých druzích. Cesta to nebude tak snadná, jak si jednorožka zpočátku představovala. A zdaleka ji nečekají jen útrapy putování a setkání s nešikovným mágem Šmendrikem, svéráznou Drškovou Bětou a princem, co dělá v milostných básních jednu pravopisnou chybu za druhou…
Pokud si rádi děláte o knížce vlastní obrázek jen na základě obálky, a případně i anotace, zřejmě jste už nejednou dostali pořádně přes pusu. U Posledního jednorožce text na zadní straně, stejně jako stylová obálka, nelže a titul vystihuje, ale přesto – zahoďte veškeré předsudky a představy za hlavu a nechte, aby si k vám příběh našel cestu sám. Já se pokusím jen pootevřít dveře a zapíchnout pár hraničních kolíků.
Poslední jednorožec totiž každého z vás může oslovit jinak a záleží jen na vás, jak ho na sebe necháte působit. Je to pohádka… ale plná nadhledu, jemného humoru, spousty záměrných narážek (například prostřednictvím písní a básní na Tolkiena, o dalších mluví Beagle v závěrečném rozhovoru), překrucování tradičních pohádkových klišé (princ dělající pravopisné chyby, nešikovný čaroděj atd.) a taky jisté smutné nostalgie. Nenechte se však odradit poněkud lineárním a ne příliš originálním dějem. Jednorožka se vydá za záchranou svých druhů, cestou potká přátele, kteří jí v jejím poslání budou pomáhat… no bože, to už tu v nepočítaně obměnách bylo a bude pořád. Navíc má kniha pomalejší spád, ale to není zápor, nýbrž klad, protože vše jiné by příběhu uškodilo. Takhle děj příjemně plyne, nechá vás o všem přemýšlet a zasněně se usmívat. Poslední jednorožec opravdu nesází na dech beroucí akci a složitý propletenec vedlejších a ještě vedlejších a ještě vedlejších dějových odboček. Co tedy z něho udělalo bestseller? Sympatičtí hrdinové s příjemně civilními starostmi, do jisté míry snová atmosféra, půvabný jazyk (ve vynikajícím překladu Michaela Bronce), dojímavý závěr a hlavně již zmíněný všudypřítomný nadhled a jemný humor, bez něhož by se knížka stala jen dalším průměrným pokusem o tradiční fantasy pohádku. A k tomu všemu dostanete ještě třešničku v podobě kody (příběhu dokreslujícím svět Posledního jednorožce) Dvě srdce, která byla napsána čtyřicet let po Jednorožci, a přesto si uchovává vše výše zmíněné a čtenáře zasáhne prostřednictvím záměrně dětského stylu (příběh v první osobě vypráví devítiletá Zuza) snad ještě hlouběji.
To už je však jen na vás. Naše pohádka na tomto místě končí. Ta další však může začít. Stačí se v knihkupectvích poohlédnout po jednorožci…
- Peter S. Beage: Poslední jednorožec
- vydalo: Argo, Praha 2009
- přeložil: Michael Bronec
- obálka: Doug Beekman
- 256 stran / 259 Kč
