Úvodní díl nové epické fantasy série Licanius nechal čtenáře po dočtení s hlavou plnou otázek a otevřených dějových linií. Jízda to byla nepochybně skvělá, a tak se zraky všech obraceli k druhému pokračování a k hlavní otázce, zda si začínající autor dokáže se všemi těmi dějovými zvraty poradit a vše zdárně pospojovat a rozplést. Ozvěna věcí budoucích přináší kýženou odpověď a (ne)nápadně naznačuje, že nám tu roste opravdu výborná fantasy série.

Začněme ale hezky popořádku. Úvodní román Stín věcí ztracených byl více než příjemný překvapením a velmi kvalitní prvotinou australského autora. Představil nový svět obsahující ověřené a zpravidla dobře fungující putování skupiny hrdinů z bodu A do bodu B, aby zachránili svět před blížící se zkázou. Do toho přimíchal magii, sci-fi prvek v podobě cestování časem a vizí budoucnosti spolu s hrozbou hroutící se bariéry na severu. A všechno to dohromady fungovala velice dobře. Pokud by čtenář náhodou na některou z událostí prvního dílu pozapomněl, je v úvodu pokračování velmi užitečné několika stránkové shrnutí předchozího děje.

Jamese Islingtona v pěti bodech

1. Rodák ze státu Victoria, který už od mlada holdoval fantasy literatuře.
2. Mezi jeho vzory patřila díla Raymonda E. Feista či Roberta Jordana, největší dopad však měla série Brandona Sandersona Mistborn, po níž se rozhodl napsat vlastní knihu.
3. Svůj debut Stín věcí ztracených původně vydal vlastním nákladem. Po značném úspěchu ale získal smlouvu s velkým nakladatelstvím.
4. V roce 2019 spatřil světlo světa v originále třetí a závěrečný díl s názvem The Light of All That Falls.
5. V současnosti žije se svou manželkou a dcerou v Austrálii.

Ozvěna věcí budoucích na to vše navazuje a své soustředění přenáší primárně na problém pomalu ale jistě se rozpadající bariéry, která je poslední hradbou mezi smrtelným nebezpečím číhajícím na její druhé straně a obyvateli Andarry. Problematika časových paradoxů a různých vizí věcí budoucích zde ustupuje do pozadí a nelze než uznat, že jde o dobré rozhodnutí. Islington namísto házení jedné zápletky za druhou velmi šikovně utahuje volné konce dějových linií a odpovídá na řadu otázek z prvního dílu.

Rozhodně také nejde říct, že by druhý díl tvořil pouze výplň mezi úvodní náloží a závěrečným finále, jak tomu u trilogií často bývá. Ozvěna věcí budoucích působí jako zcela plnohodnotný celek, v němž nedochází ke zbytečnému natahování, ale naopak vše má svůj smysl. Autor totiž nalezl rovnováhu mezi množstvím uzavřených otázek a přihazováním záhad nových. Čtenář tak není zahlcen řadou nevyřešených událostí a zároveň dostává v pravidelných intervalech novou nálož zvratů, které udržují dynamiku děje.

Australský spisovatel také přitvrdil, co se týče násilí, a nebojí se dostávat svoje postavy do opravdu nepříjemných situací, v kterých teče krev proudem. Na druhou stranu druhou Hru o trůny zde nečekejte, Islington sice dokáže mnohdy postrašit, svoje hrdiny ale zdaleka nekosí s takovou vervou a na rozdíl od Martina jim odpouští řadu chyb, jež by americký legendární autor bez rozmyslu ztrestal.

Změna ve vedení

Změna nastává i z hlediska postav. Damian, ústřední hrdina úvodního románu, ustupuje do pozadí a dostává se mu sice zajímavé, avšak zdaleka ne zcela zásadní dějové linie. Jeho místo nahrazuje tajemný Caeden, kterému se postupně vracejí vzpomínky a prostřednictvím nich začíná nejen jemu, ale i čtenáři dávat ledacos smysl. Změna hlavního hrdiny není nutně na škodu, Caeden dokáže titul bezpečně utáhnout, a navíc má s Damianem spoustu podobných vlastností, takže to není takový šok. Místy jsou si podobní ale možná až příliš, Islington jako by v případě těchto dvou postav nedokázal jejich charaktery vykreslit natolik, aby často navzájem nesplývaly.

Nad tím ale lze přimhouřit oko či dvě, jelikož díky svým kvalitám dokáží čtenáře bezpečně zabavit. Pozadu nezůstávají ani Wirr a Asha, kteří uzavírají čtyřku charakterů, kterým jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Zatímco Damian přesvědčuje Radu starších, aby začali brát hroucení bariéry vážně a Caeden krok po kroku odhaluje svůj vlastní plán, tím jak se mu vracejí vzpomínky, Wirr si zvyká na novou roli Strážce severu a zpočátku nenápadná Asha nabírá víc a víc na důležitosti, když odhalí plán jedné z ústředních postav.

Ozvěna věcí budoucích, podobně jako první díl, nemá vyloženě jednoho ústředního záporného hrdinu (nebo ještě zcela nevylezl na světlo). Jde tedy spíše o střet politických, a hlavně náboženských pohledů dvou skupin na fungování světa, kdy každá trvá na své pravdě a do toho jsou tu monstra čekající na zhroucení bariéry a o jejichž motivech víme jen to, že chtějí zdecimovat vše živé. Ani absence charismatické Nemesys ale nijak nesnižuje napětí, které čeká na čtenáře i postavy za každým rohem.

Když se daří…

James Islington nepatří mezi vypsané a zkušené autory, kteří mají na svědomí desítky titulů. O to spíš příjemně překvapí, že svoji sérii zatím vede pevnou rukou, a i přes velký rozsah dokáže zkušeně utáhnout děj a zdatně provádět svoje velmi povedené postavy příběhem. Do toho přidejme vygradované napětí či zajímavý svět a máme před sebou skvělý druhý díl, v němž se autor poučil v podstatě ze všech svých chyb. Nezbývá než se těšit na finále, které začíná slibovat epický závěr zatím velmi nadějné trilogie.

• James Islington: Ozvěna věcí budoucích (Licanius 2)
• Host, 2020
• Překlad: Milan Pohl
• 727 stran, 469 Kč (v e-shopu Fantasye již za 422 Kč)