Svět se změnil. Po prohrané válce se do popředí dostávají povstalci, zatímco lidé s uměním ovládat magii končí v izolaci. Jedním z takových je i Damian, ústřední postava románu, kterou autor vyšle na dalekou pouť napříč celým kontinentem. Samozřejmě nepůjde sám, ale doprovodí ho řada zajímavých lidí. K tomu přidejte sílící pradávnou hrozbu na severu, jedince, kteří vidí do budoucnosti, trochu toho cestování časem a samozřejmě nesmí chybět epické bitvy a souboje. Zvládne James Islington ukočírovat svůj obsáhlý počin nebo skončí v zástupu autorů, kteří si vzali moc velké sousto?

Do dění ve Stínu věcí ztracených vstupujeme v době, kdy od války s mocnými Augury uplynulo dvacet let. Svět od té doby doznal značných proměn, které nejvíce zasáhly tzv. Nadané, kteří, aby přežili, byli nuceni podřídit se čtyřem zásadám. Kromě toho, že mají proto značně omezené možnosti užívání svých schopností, jsou odsunuti na okraj společnosti, která se jich děsí, což místy přerůstá až v projevy nenávisti.

V tomto světě žije taký mladý Damian, který jakožto Nadaný tráví svůj čas ve škole, jež ho má naučit své schopnosti ovládat. Na rozdíl od ostatních se ale liší v tom, že nedokáže zdroj moci nadaných – esenci – plně využívat a s blížícími zkouškami je pro něj mnohé v sázce. To ale ještě netuší, že zkoušky budou brzy jeho poslední problém. Nehledě na to, že na severu začíná slábnout bariéra, která po staletí drží na druhé straně obávané nepřátele (Podobnost s kultovní Hrou o trůny budiž autorovi odpuštěna).

Jamese Islingtona v pěti bodech

1. Rodák ze státu Victoria, který už od mlada holdoval fantasy literatuře.
2. Mezi jeho vzory patřila díla Raymonda E. Feista či Roberta Jordana, největší dopad však měla série Brandona Sandersona Mistborn, po níž se rozhodl napsat vlastní knihu.
3. Svůj debut Stín věcí ztracených původně vydal vlastním nákladem. Po značném úspěchu ale získal smlouvu s velkým nakladatelstvím.
4. V roce 2017 vyšlo pokračování Ozvěny věcí budoucích (An Echo of Things to Come), v prosinci letošního roku spatří světlo světa v originále třetí díl s názvem The Light of All That Falls.
5. V současnosti žije se svou manželkou a dcerou v Austrálii.

Hned po prvních stránkách prvotina Jamese Islingtona vtáhne čtenáře do příběhu, který z velké části obsahuje ověřené a zpravidla dobře fungující putování skupiny hrdinů z jednoho místa na druhé, aby zachránili svět před blížící se zkázou. I v tomto případě je to zásah do černého, který dělá z celé pouti od začátku do konce zábavnou jízdu.

Velkou zásluhu na tom mají hlavní postavy, jež jsou sympatické od prvních stránek, a téměř žádný ústřední hrdina nedisponuje vlastností, která by z něj činila v nestřežených okamžicích nesnesitelného jedince. Stinnou stránkou této povahové idylky je fakt, že autor brousí jen po povrchu každého z charakterů a zdráhá se zkoumat hlubší roviny jejich psychologie. Pokud tedy holdujete románům, které se nebojí skočit šipku do hlubin lidské povahy, na svoje si v tomto případě nepřijdete.

Jde však spíše o otázku osobních preferencí a občas není vůbec špatné sáhnout po knize, která v současném světě drsných fantasy počinů dokáže přijít i s něčím, z čeho po dočtení nebude zbývat v ústech pachuť negativních emocí. Ne že by Islington sem tam nezabředl do lítajících vnitřností a podobných krvavých záležitostí a ne že by osudy postav nenesly příznaky zoufalství, jen té bezmoci a deprese je dávkováno čtenáři méně a i zvolený jazyk jde jemnější cestou.

To zrádné cestování časem

Aby Stín věcí ztracených nebyla jen běžná fantasy, rozhodl se ji autor okořenit tématem, který vídáme spíše v sousedním sci-fi žánru, a to problematikou cestování časem, časových paradoxů a vizí z budoucnosti. Což o to, myšlenka to není špatná, jenže téma je to zrádné, a už si na něm vylámali zuby větší mistři pera. Islington to po většinou knihy zvládá ukočírovat statečně, ale je otázkou, co přinesou další díly, v nichž by se zatím ze sem tam upuštěných kousků měl stát celek, kdy do sebe všechny dílky v pořádku zapadnou. Prozatím to ale funguje.

Jediné, co je už v první knize poněkud matoucí, jsou právě obrazy z budoucnosti. Čtenář ne zcela znalý místního světa může mít místy problém, aby kusovitým vizím některých postav dal smysl, natož aby byl schopný jim propůjčit nějaký hlubší význam a spojil si je se současným dějem o tři sta stran dále.

Autor si je toho patrně z části vědom a jako berličku čtenářovi přihazuje postavy, které ve správný čas situaci polopaticky vysvětlí. Trochu tím ale své publikům okrádá o ten opojný pocit, když si vytvoříte v průběhu čtení teorii, kterou pak vítězoslavně proměníte v ověřenou hypotézu.

Zvrat za zvratem

Jak román míří ke svému konci, přicházejí dlouho očekávaná rozuzlení, na která se balí další a další otázky. Závěr tak nelze označit za nezajímavý a neschází mu gradace, která jen dokončí povedený začátek. Je z něj ale také trochu cítit autorova potřeba čtenáře přesvědčit, aby zavřel knihu s otevřenou pusou a šokem v očích. Proto se nebojí v závěru sázet zvrat za zvratem, až už ke konci nezbývá moc energie na to, aby byla všechna odhalení stejně doceněna. Někdy méně prostě znamená více.

Stín věcí ztracených je ovšem všehovšudy velmi povedený počin, který i přes svůj značný rozsah dokáže bezpečně zabavit od začátku do konce. Z určitých pasáží sice na čtenáře sem tam dýchne závan autorovy nezkušenosti, kterým trpí řada prvotin, nicméně nejde o nic zásadního, co by kazilo celkový dojem. Díky sympatickým postavám, zajímavému světu a dostatku dějových kliček a zvratů vzniká na konci jasná potřeba po dalším pokračování, které poodhalí další část osudu Damiana a jeho přátel. Nezbývá než držet palce, že si James Islington poradí se vším, pro co si v nadějném prvním díle připravil půdu.

• James Islington: Stín věcí ztracených
• Host, 2018
• Překlad: Milan Pohl
• 677 stran, 429 Kč (v e-shopu Fantasye již za 386 Kč)