Olymp, Dan Simmons
 |
Zkuste si představit román čítající 920 stran, na kterých nás autor bombarduje neotřelými a nadčasovými vizemi, spřádá tři na první pohled nesourodé dějové linie a spoutává je dokonalým jazykem, a získáte Olymp, velkého bratříčka 720stránkového Ílionu, který nejenže dokázal udržet vysokou kvalitativní laťku svého dvojčete, ale je i myšlenkově bohatší.
Dan Simmons se stal synonymem pro originalitu, nezměrnou obrazotvornost, vytříbený, vybroušený literární jazyk a vypravěčský um. To vše nám předvedl v dnes již kultovním čtyřdílném Hyperionském kantosu, jímž v průběhu 90. let přivál do fantastického žánru čerstvý svěží vítr a naznačil, jak má vypadat vesmírná opera. Nevysychající gejzír spisovatelské potence potvrdil i v nové dilogii Ílion a Olymp, která zase patří kvalitou a originalitou mezi vrcholná díla soudobé vesmírné opery. A že tomu tak opravdu je, vám přiblížím na následujících řádcích.
Děj Olympu začíná osm měsíců po posledních událostech v Ílionu. Ocitáme se na ílijských pláních, kde autor pokračuje ve vyprávění velkolepého příběhu, v němž nastiňuje současný vývoj událostí a ve vhodný okamžik jej doplňuje o dění z uplynuvší minulosti.
Tentokrát je kniha rozdělena na čtyři části, jakési nosné stavební kameny, ze kterých je příběh sestaven. Čtenáře může překvapit, že chybí názvy jednotlivých kapitol tak, jak jsme na ně byli zvyklí u prvního dílu. Ale ono by to ani nešlo, protože dějové linie se vzájemně proplétají a mísí.
Ílion a Olymp můžeme vnímat jako jeden velký román, a to hned
z několika důvodů:
Tím prvním je opětovná přítomnost už zmiňovaných tří základních
dějových linií: marsovské (bozi a Trójská válka), moravecké (humanoidní
roboti z jupiterovských měsíců zkoumající kvantovou aktivitu) a pozemské
(lidé starého typu na Zemi). Jako by to nestačilo, každá se dál
tříští, dělí, rozmělňuje a formuje tak jednotlivé dílky, které
v konečné fázi vytvoří spojitou, komplexní mozaiku. Simmons využil
veškerý potenciál, který mu příběh poskytl. Nenajdete tu hluché
bezúčelné odbočky, naopak, každá má svůj význam, který dříve či
později vypluje na hladinu.
Druhým je tempo vyprávění, které si udržuje vražedný rytmus, jenž mezi díly nezpomaluje – naopak mi připadá, že ještě zrychluje. Ve většině případů je děj – tak jak je u Simmonse zvykem – na konci každé kapitoly vygradován, aby byl násilně utnut (a přinutil tak čtenáře číst dál). Přesto, a kritičtější čtenář může dospět k podobnému závěru, mi některé akční scény připadaly až příliš akční a lehce přehnané (dění na Zemi). Naštěstí má autor dar toto včas zarazit, případně vyvážit uvážlivější a poklidnější kapitolkou.
Zhruba po 400 stranách jsem se obával, zda příběh vůbec skončí, aniž by čtenář měl pocit „nenasycenosti“, který způsobuje zběsilé tempo, jež mě nutilo otáčet jednu stránku za druhou. Tento dojem jsem zaznamenal u Martinovy Písně ledu a ohně – stále se něco děje, cíl je v nedohlednu a čtenář pochybuje, zda konec vůbec přinese uspokojivé velké finále. Avšak mé obavy byly liché, neboť závěr je plně v režii Dana Simmonse.
Třetím je autorův bohatý jazyk a záliba v detailních a poutavých popisech, které čtenáři před očima promítají živý film. Vyprávění příběhu v 3. osobě je pak ještě doplněno živými rozhovory, jež hbitě posunují děj kupředu.
V tak rozsáhlém díle, jakým tato dilogie je, nutně narazíme na mnoho důležitých postav, které příběh udržují při životě. O to je pak pro spisovatele náročnější vytvořit odlišné a osobité charaktery, zkrátka aby jedna osoba nesplývala s druhou. Simmons si s tím poradil na výbornou, neboť každé z nich vyčlenil dostatek prostoru, aby nás blíže seznámil s její minulostí, vylíčil její myšlenky, pocity a emoce. Mnohé zachytil hezky v pohybu, a tak se vyvíjejí, a některé z nich v sobě objevují dříve netušené schopnosti – zejména lidé starého typu se musí adaptovat pod tlakem okolností, kde platí: nepřizpůsobíš se, zemřeš. V Olympu se blíže seznámíme s povahovými vlastnostmi mnoha bohů, kteří v Ílionu nedostali tolik prostoru (až na výjimky nebyli příliš výrazní) zejména proto, že byli opředeni rouškou tajemství. Taktéž zde nalezneme více humoru, hlášek (hlavně z božských úst) i šťavnatých výrazů. Připadá mi, že se autor při psaní druhého dílu více bavil.
O co je Olymp bohatší v prokreslenosti postav, o to je méně tajemný. V první části lze nalézt scény, které nabývaly děsivého, hororového formátu. Vždyť návštěva Jeruzalému nebo cesta Středozemní kotlinou byly jako vystřižené z… temného hororu. Samozřejmě i v Olympu se objeví několik napínavých úryvků (nemluvě o stálé hutné a dusivé atmosféře), ale díky pozvolnému odkrývání jakoby v závoji zahalených ústředních motivů nemají tu sílu neznáma. To neberte jako negativum, ale konstatování, protože závěr samotný je tajemný dostatečně a také dostaneme odpovědi na otázky průběžně se objevující v celém příběhu: Kdo? (Byť se často objeví ještě palčivější: Proč?)
Některé kapitoly jsou předvídatelné, protože správně (vy)tušíte, kterým směrem se děj pořine, ale jsou vykresleny a popsány tak barvitě a živě, že to vůbec nevadí – to jsou okamžiky, kdy můžeme obdivovat autorovu zručnost, s jakou textu dodává na plnosti, propracovanosti. A jiné jsou na první pohled předvídatelné, ale autor vás převeze, to jsou momenty, kdy překvapí, šokuje, přijde s něčím novým, neobvyklým a čtenář jen žasne.
Ílion a Olymp nejsou čirou fikcí, neboť jsou postaveny na bytelném základu. Co se týká marsovské linie (a nejen jí), autor prokazuje, že udržuje krok se současným lidským poznáním v oblasti kvantové fyziky a dodává tak příběhu pro některé čtenáře i netušený rozměr. Když tedy v románu narazíte na Calabi-Yauův kvantový prostor, konstatování, že náš vesmír má 11 dimenzí, případně autor hovoří o vesmíru na bráně, nejde o Simmonsovu fikci! Zrovna tak lehké nastínění otázky neproveditelnosti teleportování z úst moravců je odrazem soudobé fyziky. Na těchto základech pak autor otevírá bránu své imaginaci, která za tisíce let nemusí být nereálná. A tak bohové kvitují prostorem o sto šest. Zájemcům o problematiku doporučuji Strukturu vesmíru od Briana Greena (Paseka 2007).
Slavné Homérovy eposy Iliada a Odyssea zase poskytly stabilní pilíř pro válku na ílijských pláních, tj. válku trójskou. Na počátku Ílionu se Simmons striktně drží slavné předlohy, aby ji později, dle zákona fantastického žánru „něco je jinak“, opustil. Věřím tomu, že právě tato linie vnáší do soudobé žánrové tvorby punc jedinečnosti. Skrytých paralel bude jistě více (např. ohledně DNA a RNA), ale na to nemám dostatečný rozhled, abych je posoudil.
Ovšem nebyl by to Dan Simmons, kdyby do příběhu nezapředl něco navíc, a to jsou úvahy a názory týkající se společnosti; nezáleží na tom, zda současné nebo budoucí. Autor ve svém eposu zkoumá, jaké bude lidské společenství za tisíce let ode dneška: přičemž se nepotvrdilo, že by se smýšlení lidí zlepšovalo, dospívalo: genocida Židů – kde se bere trvalá nenávist k této menšině? Přestože jsem optimista, budoucnost nastíněná v dilogii je hodně reálná a zneklidňující. Velice alarmující je fanatismus islámských zemí, jejichž občané jsou ochotní pro „odchod do nebe“ spáchat cokoliv (narážka na problematiku terorismu). Další otázkou je, kam až jsou lidé schopní zajít, aby získali moc.
Avšak je tu ještě jeden nepříjemný pohled na lidské pokolení vzdálené budoucnosti, který se týká i člověka na počátku 21. století: lenivost a narůstající neinformovanost, které z nás dělají analfabety v určitých oblastech již dnes. Ruku na srdce, kdo z nás dokáže poskytnout adekvátní první pomoc, aniž by vše nechal na záchranné službě, která ale nemusí přijet včas? Myslím si, že rozvoj lidské společnosti automaticky nevede k rozvoji jedince, ten může paradoxně zakrnět. V dilogii je tato vize dovedena do krajnosti: nic nemusíte dělat, protože všechno za vás udělají stroje, ale ouha, když dojde k dysfunkci tohoto systému – lidé se ocitají v době kamenné, protože spoustu věci zapomněli a v důsledku chybějících informací ani nemohou znát. Pak lidstvo čelí nechtěným a krutým důsledkům.
Já, vy i Simmons máme jedno společné: a to je láska k psanému slovu. Autor poukazuje na to, jak barbarské je neumět číst a že samotný proces čtení nic nenahradí. Aby tato slova dokázal, ukazuje, že je skutečný milovník literatury, když do příběhu zakomponoval citáty a úryvky z her a veršů velikánů, jakými bezesporu jsou Shakespeare a Proust, ale i jeho oblíbeného Keatse a dalších; stvořil Kalibána promlouvajícího v Browningových verších; a když do příběhu zanášel moravce Mahmuda a Orpha, udělal z nich odborníky na Shakespeara, resp. na Prousta (Orphu dokonce hledá i paralely mezi Hledáním ztraceného času a kvantovým proudem času); a samozřejmě sem patří i zapracování Homérových eposů. Jinými slovy, a čteno mezi řádky, z textu vyplývá, že pro Simmonse je vrcholem literatura, neboť významná literární díla jsou věčná: popisují charaktery, které se s dobou nemění (lidé jsou stále stejní), a přinášejí myšlenky, které přetrvávají.
Celý dvojdílný román je originalita sama, a to nejen díky rozmanitým prostředím, v nichž se příběh odehrává (vypravíme se na Mars, na ílijské pláně, do Sluneční soustavy, na Starou Zemi… navštívíme podivuhodné stavby na Zemi, jako je Golden Gate na Machu Picchu…), ale i vizemi (mocní bohové, inteligentní moravci, tajemstvími opředené entity… skálovci – zde jsem si vzpomněl na podobnost se Štírem) a třemi rozdílnými dějovými liniemi. A vůbec samotným zpracováním, na jehož kvalitě se přímo úměrně podílí i Petr Kotrle, bez něhož by to nemusel být pravý Simmons.
Nemohu opomenout poděkovat nakladatelství Laser, které se osmělilo vydat oba objemné díly v jednom svazku s původní americkou obálkou malíře Garyho Rudella. Jen mám výtku ohledně psaní malých počátečních písmen jak v názvu titulu, tak jménu spisovatele. Ale to je jen drobná vada na kráse.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 10/10. Je to originální a do posledního detailu vybroušené literární dílo plné znepokojivých myšlenek i smělých vizí. Málokterý román vyvolá pocit úžasu, kdy se budete ptát, kde autor vzal tolik invence a představivosti a napsal příběh kombinující zdánlivě neslučitelné. Hledáte-li něco komplikovanějšího a s vražednou návykovostí, jste na správné adrese.
- Dan Simmons: Olymp
- vydal: Laser, Plzeň 2007
- přeložil: Petr Kotrle
- obálka: Gary Ruddell
- 920 stran/ 399 Kč
